Vážnější drama však mělo teprve nastat. Jakmile byla hrubá verze filmu hotová, pozval Forman Pontiho, aby se na dílo přijel podívat. Tak se i stalo a italský producent dorazil z celou kamarilou svých věrných. „Projekce se spustila, ze začátku se pár lidí tu a tam zasmálo, ale pak se v místnosti rozhostilo těžké dusivé ticho,“ vzpomínal později Forman. „Film skončil, světla se rozsvítila a Ponti vstal. Pokýval hlavou směrem ke mně, otočil se a vyrazil k východu. Neřekl mi ani slovo. Jeho družina mě poctila sprškou rozpačitých úsměvů a za chvíli byli všichni pryč.“
Krátce poté se Forman dozvěděl, že Ponti chce celý svůj vklad do filmu vrátit zpátky. Prý kvůli nedodržení smlouvy, ve které bylo uvedeno, že film musí být dlouhý minimálně 75 minut, zatímco výsledná stopáž byla o dvě minuty kratší. Až mnohem později se Forman dozvěděl, co Pontimu vadilo nejvíce: italský producent měl pocit, že film je zesměšněním obyčejného člověka a to že se prý pro jeho byznys nehodí. Dříve, než si povíme, jak to celé dopadlo, vraťme se ještě do Vrchlabí.
Vrchlabské slzy smíchu
Když se vládnoucí komunisté dozvěděli, v jakém průšvihu Forman lítá a že z toho žádné valuty do státního sejfu zřejmě nekoukají, přitvrdili i oni. Kulturní oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Československa vyhlásilo proti filmu tažení a po soukromé produkci snímek sepsul i tehdejší prezident Antonín Novotný.
Něco však bylo jiné. Zatímco na začátku 60. let by komunisté snímek šmahem zakázali, nyní v ovzduší Pražského jara si na toto radikální řešení netroufli. Vymysleli tedy šalamounskou kličku. Uspořádali první veřejné promítání filmu ve Vrchlabí v naději, že zdejší obyvatelé budou dotčeni tím, jak byli na plátně zesměšněni. Vše dopadlo přesně naopak. Obecenstvo se prý hlasitě smálo a v následné diskusi i místní lidé odmítli názor, se kterým strana do diskuse poslala své provokatéry. Tedy že film uráží dělnickou třídu. Podle Formana nakonec zvítězil pocit, že se Vrchlabáci viděli na stříbrném plátně a navždy se tak z nich stali herci.
A jak to nakonec dopadlo s Formanovým malérem? Ponti trval na vrácení peněz a zdejší společnost Filmexport si nad Formanem umyla ruce. Nad režisérem se stahovala mračna. Tušil, že pokud nesežene potřebných 80 tisíc dolarů, bude obžalován pro hospodářskou škodu a zamíří do vězení. Zoufalý Forman zamířil do francouzského Annency, kde probíhal festival věnovaný československé nové filmové vlně. Tam narazil na svého starého známého, producenta Clauda Berriho, kterému vysvětlil v jakém průšvihu létá. Berri slíbil, že mu dá všechno, co má a zároveň uspořádal promítání filmu pro všechny producenty a filmaře, kteří posléze dodali zbytek potřebných peněz.
Za několik dní bylo vše vyřešeno. Po směsici dějů a takřka nemyslitelných epizod už letěl Berri do Prahy s 80 tisíci dolary. Stal se zahraničním majitelem práv k filmu, který pak prodal do celého světa.
Film Hoří, má panenko byl nominován na Oscara. Přestože slavnou sošku nakonec nezískal, patří ke klenotům tuzemské kinematografie. I po více než 55 lety diváky stále baví a na věky zvěčnil pro filmovou historii i tváře mnoha stovek obyčejných Vrchlabáků.
