EPO1 v Trutnově bourá všechny představy

Od otevření centra v květnu 2023 uplynulo dva a půl roku. Předpokládám, že máte za tu dobu spoustu ohlasů.

Velkou spoustu. Jsou pozitivní a nadšené. Převažuje obdiv nad velikostí, protože tak velkorysé výstavní prostory jsou v našich podmínkách unikátní. EPO1 je bezesporu největší českou soukromou galerií.

Co se návštěvníkům líbí?

Oceňují citlivou přeměnu bývalé elektrárny na centrum současného umění. Líbí se jim, že jsme se zaměřili na monumentální díla a že pravidelně představujeme projekty, které v klasickém prostředí nenajdou. Některé sochy totiž nemohou jednoduše putovat po galeriích a jsou tak k vidění jen někde, a to ještě občas. Chválí nás i za to, že dáváme prostor renomovaným i mladým umělcům. Oceňují, že bouráme představy o tiché galerii a vytváříme místo, kde se současné umění setkává s odvahou a nápadem.

Mě kromě jiných zaujal ještě jeden nepřehlédnutelný pozůstatek průmyslové éry.

Asi myslíte dva velké mostové jeřáby v někdejší turbínové hale, což je náš hlavní výstavní prostor. Nechali jsme je tam záměrně, hodí se nám při instalacích nadrozměrných soch. Hala má totiž gigantické rozměry – na délku 69 metrů, na šířku 20 a na výšku 19 metrů.

Vydobylo si EPO1 za dva a půl roku dobré jméno?

Získalo mimořádné renomé! Patří mezi respektované instituce po boku Doxu, Kunsthalle nebo Alšovy jihočeské galerie. To je pro mě největší satisfakce – že jsme se zařadili mezi několik málo galerií, které mají reálný vliv na výtvarnou scénu v republice. Zajímají se o nás kurátoři, umělci i odborníci napříč republikou. V tomto směru má EPO1 velké jméno.

Znají EPO1 všichni?

Dnes nás v Trutnově a okolí zná mnohem víc lidí než na začátku. Ale zdaleka ne všichni vědí, co je EPO1 a kde je. Výtvarné umění totiž přitahuje pouze určité procento lidí, hlavně ty, kdo o něj sami stojí. Já sám žiju v určité kulturně-sociální bublině, ve které lidé umění sledují a vyhledávají ho. Ale většině společnosti je to jedno. Řeší každodenní věci jako práci, rodinu, ledničku. Na zábavu jim stačí internet či televize. Výtvarné umění je pro ně spíš nadstavba.

Loni jste měli v centru výstavu Jízda, o kolech a cyklistice pohledem současných výtvarníků. To mělo být téma blízké každému. Zafungovalo to?

Ne tak, jak bychom si představovali. Rozdávali jsme například účastníkům významného silničního hobby závodu Krakonošův cyklomaraton v Trutnově volné vstupenky, ale do centra z nich dorazilo asi jen dvacet lidí. Bylo to pro nás poučení: ani univerzální téma nezaručí, že se lidé přijdou podívat. Zajímají se o sport, sami jezdí na kole, do práce, rekreačně nebo na závody, ale kolo jako umělecký předmět je prostě nezajímá.

Co sochy kol Veroniky Psotkové v kruhové křižovatce v Pražské ulici v Trutnově? Staly se reklamním poutačem? Měly vliv na návštěvnost centra?

Zájem o centrum zásadně nezměnily, soudě podle návštěvnosti. Ale platí, že sochy ve veřejném prostoru, na kruhových objezdech, v centru města nebo u řeky, rezonují více.

Jak je to možné?

Protože umění venku potká i ten, kdo by do galerie nikdy nepřišel. Díky tomu znají Trutnované sochy kol Veroniky Psotkové, látkové plastiky Martina Skalického nebo trabant na nohách od Davida Černého. I proto považujeme za důležité vytahovat umění z galerií a dávat ho ven, aby se s ním setkávali i lidé, které jinak nezajímá. Je to správná cesta. Proto jsme se ujali také projektu Sochy ve městě.

Kdo a co u vás aktuálně vystavuje?

V turbínové hale je výstava malíře Patrika Hábla. Pak je v EPO1 ještě k vidění Křehkost a síla vlákna textilní výtvarnice Evy Damborské a Topič elektrárenský malíře Jiřího Surůvky. Atraktivní je také skupinová expozice Máme v revíru pytláka. Všechny uvedené expozice nabízejí silný vizuální zážitek. Kdo se ještě nebyl podívat, má možnost až do 12. října. Pak začneme chystat zimní sezonu.

Zmínil jste návštěvnost centra. Jaká je?

Stabilní. V prvním roce od otevření přišlo do EPO1 téměř patnáct tisíc lidí. To bylo víc, než jsem čekal. Druhý rok byla návštěvnost podobná, žádné dramatické výkyvy. Nejvyšší je v létě a v době zimních prázdnin. Hodně ji ovlivňuje počasí. Když je hezky, lidé jdou na hory. Když prší, přijdou do galerie. Návštěvnost pak může vyskočit klidně přes sto padesát lidí denně.

Jakou návštěvnost by centrum muselo mít, aby se uživilo?

Víme, že EPO1 se nikdy neuživí jen ze vstupného. Ani v Kunsthalle, jednom z nejnavštěvovanějších uměleckých prostorů v Praze, nemají stovky tisíc návštěvníků ročně, a to jsou v centru metropole. Ekonomická soběstačnost u galerie výtvarného umění není reálná. Musí mít sponzory. Našimi generálními finančními partnery jsou společnost Kasper Kovo a především manželé Kasperovi. Společným cílem je dlouhodobě budovat renomé centra současného umění, nabízet kvalitní výstavy a nenásilně vzdělávat. Chceme, aby si lidé o EPO1 řekli „tam je vždycky něco dobrého!“ a vraceli se pravidelně, třeba dvakrát až čtyřikrát do roka.

Podle jakých kritérií do tak obrovských prostor umisťujete výstavy?

Je to vlastně jako hledat ideální domov pro umělecké dílo. Některé práce se doslova nadechnou, až když mají kolem sebe desítky metrů prostoru, jiné naopak vyniknou v intimnějším zákoutí. Řídím se intuicí, zkušeností i tím, aby divák zažil kontrast mezi monumentálním průmyslovým prostorem a křehkostí či energií samotného díla. Kritériem je i rozmanitost, aby si jednotlivé projekty nepřekážely, ale navzájem se obohacovaly.

Co byste doporučil návštěvníkům?

Strávit u nás co nejvíc času, pohodlně si prohlédnout jednotlivé expozice, posedět v naší kavárně. Vyplatí se přijít k nám víckrát než jednou. Prostor centra je obrovský, nedá se pojmout na jednu návštěvu. Ideální je vracet se pravidelně, třeba každý půlrok, na nové výstavy, pobýt u nás asi půl dne. Teprve pak si člověk uvědomí, jakou má EPO1 sílu.

Držíte se stále stejných kritérií při výběru soch a umělců? Nebo jste něco změnili?

Ze začátku jsme vystavovali spíš jednotlivé exponáty. Ale uvědomil jsem si, že náš prostor potřebuje velkorysou scénografii. Chci, aby návštěvník měl pocit, že vstupuje přímo do obrazu, do scény. To se daří u současných výstav a ohlas je úplně jiný než na začátku. Lidé dnes říkají: To je velké, to je šíleně dobré! A to se mi líbí.

Jak dlouho trvá příprava výstav?

Například příprava výstavy Jízda trvala zhruba rok. Na většině projektů ve výtvarném umění musíte pracovat s předstihem, někdy i dva až tři roky dopředu. Už nyní máme jasno o výstavním plánu až do roku 2028. Také samotná instalace expozic je mnohem delší než v klasických galeriích. Když chcete pověsit sochy nebo plastiky do desetimetrové výšky, strávíte na tom mnohonásobně delší čas, než když věšíte na stěny běžné obrazy.

Neobvyklé je i to, že umělci mohou tvořit přímo u vás. Jak hodně to využívají?

To, že u nás některé sochy vznikají, je naše největší specifikum. Když se umělci dozvěděli o možnosti tady tvořit, hned o to byl velký zájem. Větší, než jsme čekali. Pro každou výstavu, kterou jsme zatím v centru EPO1 otevřeli, vzniklo nějaké dílo přímo tady. Chceme, aby takové věci u nás vznikaly dál.

Velmi často pořádáte komentované prohlídky. Je o ně zájem?

Ano, velmi slušný. Někdy jsou navíc komentované prohlídky součástí komerčního pronájmu kavárny. Pro firmy je lákavé si u nás pronajímat prostory pro konference či jiné akce.

Jaké máte další plány s areálem EPO1?

EPO1 ještě zdaleka není hotové, z původní elektrárny zatím není zpřístupněno vše. Takže přeměna celého areálu pokračuje, teď jsou na řadě horní patra. Stavebně máme před sebou ještě minimálně pět let. Postupně otvíráme další prostory.

Zdroj fotografií:

• Jan Kunze
• EPO1