Když mu bylo osmnáct, dobrovolně odešel na frontu. Viděl smrt kamarádů, přežil krvavé boje a jen shodou okolností se sám vrátil domů živý. Dnes je Josefu Svobodovi sto let. Jeden z posledních českých veteránů druhé světové války a poslední žijící účastník válečných bojů z Trutnova zůstává symbolem odvahy, skromnosti i lidské pokory.
Některé příběhy nestárnou. A některé osobnosti dokážou i po desítkách let připomínat, jak křehká a vzácná je svoboda.
Podplukovník ve výslužbě Josef Svoboda patří mezi poslední žijící veterány druhé světové války v České republice. Muž, který letos v březnu oslavil úctyhodných sto let, zažil události, které dnešní generace znají už jen z učebnic, filmových dokumentů nebo vyprávění pamětníků.
Pro něj však válka nikdy nebyla kapitolou v historii. Byla skutečností. A velmi krutou.
Narodil se a vyrůstal na Slovensku. Když se Evropa ocitla ve válce, nechtěl jen přihlížet. Jakmile dospěl, v osmnácti letech dobrovolně narukoval s kamarády do armády. „Nenáviděl jsem fašismus, vraždění Židů a zabíjení nevinných lidí,“ vysvětluje.
Na konci roku 1944 se připojil k 1. československému armádnímu sboru ve slovenském Humenném. Sloužil jako obsluha u minometu. Brzy se ocitl v jednom z nejtěžších bojů, které českoslovenští vojáci během druhé světové války absolvovali – u Liptovského Mikuláše. Zahynulo více než 1370 československých vojáků a tisíce dalších spojeneckých bojovníků. Horší už to bylo jen v bitvě o Dukelský průsmyk.
„Německá obrana byla silná, útoky vedly často do kopce a vojáci umírali doslova po desítkách. Němci byli dobře opevnění a urputně se bránili. Boje trvaly dlouhých pět týdnů a sebraly mi nejvíc přátel,“ vypráví Svoboda o řežbě u Liptovského Mikuláše.
Svoboda na tyto okamžiky nikdy nezapomněl. Smrt totiž byla úplně všude. Vyhnout se jí znamenalo mít i pořádnou porci štěstí. „Jen náhodou se mi nic zlého nestalo,“ připouští. Nejtěžší bylo sledovat smrt kamarádů, se kterými ještě před chvílí sdílel zákopy, jídlo nebo vzpomínky na domov. „Jednou mě kamarádi poslali pro střelivo. Když jsem se za pár minut vrátil, všichni tři byli mrtví po zásahu granátem.“
Podobně tragických okamžiků zažil během války mnoho. „Jak postupovala fronta, jeden z kamarádů se těšil, že už brzy uvidí rodinu. Padl, když jsme byli pouhých sedm kilometrů od jeho domova. Chmara se jmenoval, pamatuju si to dodnes,“ říká Svoboda.
Na pohled na padlé kamarády si nikdy nezvykl. „Není snadné se s tím vyrovnat. Když vidíte, jak to některé doslova roztrhalo, na to se nedá zapomenout,“ připomíná. Strach o vlastní život neměl. „Počítal jsem s tím, že můžu i zemřít. Víc jsem se bál, že se ze mě stane mrzák,“ vypráví.
Vedle tragických okamžiků mu však válka přinesla i jeden nečekaný příběh. Na frontě se náhodou setkal se svým starším bratrem Janem. Ten bojoval v československé armádě už od roku 1941, sloužil jako tankista a prošel slavnou cestu z Buzuluku až do osvobozené vlasti. „Bylo to náhlé shledání, prostě najednou jsme se potkali na frontě. Je to jedna z mých nejradostnějších válečných vzpomínek,“ dodává veterán.
Další radost zažil, když nastal konec války. „Bylo to v Rožnově pod Radhoštěm. Pak jsme se přesunuli do Prahy na slavnostní defilé,“ popisuje.
Přestože od konce války uplynulo víc než osm desetiletí, některé vzpomínky zůstávají živé. „Pořád to bolí. Dodnes se mi o hrůzách na frontě zdá. Kolikrát jsem se v noci vzbudil a úplně se klepal,“ popisuje, jak hluboké stopy válka v člověku zanechává. Silně ho zasáhlo také utrpení civilního obyvatelstva. „Domy byly rozbořené nebo zničené, takže lidé neměli kde bydlet. Na tu hrůzu by se nemělo zapomenout,“ zdůrazňuje.
Po válce sloužil na východním Slovensku, v boji proti Ukrajinské povstalecké armádě. Po odchodu z armády se ale přestěhoval do Trutnova. Pracoval mimo jiné v papírně v Hostinném a jako dělník v žacléřských dolech.
V regionu postupně zapustil kořeny, založil si nový domov a stal se součástí místní komunity. Vracel se ale i na rodné Slovensko. „Líbí se mi všude, v Čechách i na Slovensku,“ vysvětluje.
Přestože se snažil žít obyčejný život, na válečné zkušenosti nikdy nezapomněl. Pravidelně se účastnil pietních akcí, besed se studenty i připomínek výročí konce války. Pokud mu čas a zdraví dovolily, trpělivě vysvětloval mladým lidem, že svoboda není samozřejmost a že za ni jeho generace zaplatila vysokou cenu.
Za svůj životní příběh, odvahu i celoživotní připomínání válečných událostí získal řadu ocenění. Mezi nejvýznamnější patří Čestné občanství města Trutnova, které převzal loni v říjnu při slavnostním koncertu k výročí vzniku samostatného Československa. „Děkujeme za vše, co jste pro svou vlast udělal,“ prohlásil tehdy trutnovský starosta Michal Rosa.
Trutnov uděluje čestné občanství jen zřídka. Svoboda je teprve dvanáctým člověkem v historii, který jej převzal. Město tím ocenilo nejen jeho bojové zásluhy, ale také hodnoty, které celý život reprezentuje – odvahu, službu vlasti, obranu demokracie a lidské důstojnosti.
Veterán Svoboda obdržel také další ocenění, například pamětní medaili 1. stupně od Českého svazu bojovníků za svobodu.
Přestože v březnu oslavil kulaté sté narozeniny, překvapuje energií i životním optimismem. „Přežil jsem válku, můžu chodit, takže je mi fajn,“ usmíval se při oslavách. Ještě donedávna vyrážel na dlouhé procházky. Dnes chodí alespoň kratší trasy po Trutnově. Stále sleduje zprávy, zajímá se o dění kolem sebe a noviny čte bez brýlí. K lékaři zajde jen výjimečně. „Přece nepůjdu s každou maličkostí hned k lékaři. Prodělal jsem v životě mnohem horší věci,“ směje se.
Na otázku, jaký je recept na dlouhý život, odpovídá jednoduše: nekouřit, nepít a zůstat aktivní.
Jeho blízcí však přidávají ještě jednu důležitou vlastnost – mimořádný klid. Lidé, kteří ho znají, často mluví o jeho vyrovnanosti, laskavosti a schopnosti nepropadat zbytečným konfliktům. „Nic ho nerozhází. Nikdy jsem od něj neslyšela špatné slovo,“ popsala jeho partnerka Anna Kozáková.
Možná právě proto působí Josef Svoboda i ve sto letech jako člověk, kterého život nezlomil.
S každým dalším rokem ubývá lidí, kteří druhou světovou válku skutečně prožili se zbraní v ruce. Jsou jich už jen poslední dvě desítky.
Josef Svoboda dnes představuje živé spojení s jednou z nejdramatičtějších kapitol moderních dějin. Nejen pro Trutnov, ale pro celý region.
Jeho příběh připomíná, že svoboda není samozřejmost. Že za ni někdo musel bojovat. A že odvaha se často skrývá v obyčejných lidech, kteří nikdy netoužili po slávě. „Doufám ale, že už nikdy nebude válka. Byl by to konec světa,“ dodává.
Když Josef Svoboda letos oslavil sto let, nešlo jen o narozeniny jednoho muže. Byla to také připomínka generace, která obstála v době, kdy se rozhodovalo o budoucnosti celé Evropy.
Zdroj fotografií:
