Kolegové i doboví literární kritici Jana Weisse označovali za evangelistu snu, snového realistu nebo básníka fantazie. Ve svých dílech ho pak charakterizovali. „Středně vysoká postava a její již z dálky nápadná klátivá houpavá chůze. Bystré oči a stále jakoby zastřený výraz v nich, shovívavý úsměv. Člověk milující svou ženu, zároveň však i atmosféru spisovatelského klubu a k němu neodmyslitelně patřící dvě deci červeného vína, majitel vytříbeného vkusu pro olejomalby, které do své sbírky pečlivě vybíral několik desítek let,“ napsal o něm jeho vrstevník Josef Sekera. Kritik Jiří Hájek ho označil pro změnu za nejtiššího, nejsenzitivnějšího a nejzranitelnějšího autora třicátých let 20. století. Ať už to bylo jakkoli, faktem je, že o Janu Weissovi nevzniklo mnoho odborných nebo literárněvědných publikací. O to větší pozornost mu naopak věnovali studenti a badatelé v diplomových pracích na univerzitách.
Jan Weiss: jilemnický rodák a jeden ze zakladatelů české sci-fi
Když se řekne česká literatura první poloviny 20. století, vybaví se většině lidí jména jako Karel Čapek, Jaroslav Hašek, Vladislav Vančura, Karel Poláček či Jaroslav Havlíček. Není se čemu divit, protože jejich nejznámější díla byla zfilmována a stala se jakýmsi národním kulturním pokladem. Ve stínu těchto velikánů však stojí i další autoři, jejichž jména si vybaví jen zasvěcenci. A přitom i tito literáti po sobě zanechali nezanedbatelnou stopu a dílo hodné uznání. Jedním z nich je i Jan Weiss, někdejší legionář, ministerský úředník a především prozaik, který je všeobecně považován za jednoho ze zakladatelů tuzemské sci-fi.
Jan Weiss se narodil 10. května 1892 v Jilemnici do rodiny obchodníka s kůžemi Josefa Weisse a jeho ženy Filomeny. Studia započal na reálném gymnáziu v Hradci Králové a dokončil je ve Dvoře Králové nad Labem. V roce 1913 se zapsal ke studiu na právnické fakultě ve Vídni. Jeho studentská léta však se začátkem první světové války brzy skončila, protože musel narukovat na vojnu. Jako příslušník rakousko-uherské armády bojoval na italské i ruské frontě. Roku 1916 byl u ukrajinské Tarnopole zajat a následující dobu strávil v zajateckém táboře Tockoje, kde se dokonce nakazil tyfem. Tím však jeho zdejší trable neskončily. V táboře mu omrzly všechny prsty u nohou, kromě malíčku na pravé noze. Prsty mu tedy museli amputovat, a to bez jakéhokoliv umrtvení. Nelidské podmínky v zajateckém táboře se rovněž podepsaly na skutečnosti, že Weisse v pozdějších letech trápila zhoršená paměť pro cifry a oslabená schopnost orientace v prostoru a čase.
O tři roky později se situace, i vzhledem k novým politickým skutečnostem, změnila. Weisse se podařilo „vyreklamovat“ ze zajateckého tábora, načež se přihlásil do československých legií v Berezovce, kde i přes svůj zdravotní hendikep absolvoval vojenský výcvik v Žitomiru. Kvůli své omezené pohyblivosti způsobené amputovanými prsty nakonec začal pracovat v kanceláři.
Do nově vzniklého Československa se Jan Weiss vrátil až na začátku roku 1920 a o pár měsíců později nastoupil jako úředník na ministerstvu veřejných prací. Po okupaci českých zemí hitlerovskou třetí říší musel Jan Weiss odejít do výslužby, protože byl legionářem. Po osvobození Československa a konci druhé světové války v roce 1945 se na své pracoviště vrátil. Do důchodu odešel v říjnu 1947.
V druhé polovině dvacátých let Jan Weiss vstoupil jako autor do světa literatury. Ve svých dílech nezřídka reflektoval svoje často krušné zážitky z fronty nebo ze zajateckého tábora. Jeho prvním knižním počinem bylo drama Penza, publikované v roce 1926 v časopise Legionářské besedy. Tomuto literárnímu debutu v „pevné vazbě“ však předcházelo ještě několik drobných prozaických prací uveřejněných časopisecky (povídky Sen, Bianca Braselli nebo Rádio – růže – ruka).
Mezi Weissova nejznámější díla nepochybně patří Dům o tisíci patrech, který vypráví o nemocném zajatci, jehož horečnaté sny se promění ve fantastický příběh o odlidštěném světě, který ovládá tajemný diktátor. I v próze Bláznivý regiment z roku 1930 autor čerpal ze svých válečných zážitků.
Společenské dění autora zajímalo v románu Mlčeti zlato, který satiricky popisoval nešvary a manýry meziválečné politiky. Román Spáč zvěrokruhu pro změnu vypráví o zvláštním studentovi, který se fyziologicky přizpůsobuje ročním obdobím. Kniha s fantaskními motivy se nevyhýbá sociálním problémům tehdejší společnosti, a to nezaměstnanosti inteligence.
Psaní se Jan Weiss věnoval i během okupace. V tomto období se zaměřil především na psychologický popis emocí. Vydal jinotajný román Přišel z hor, který se odehrává před první světovou válkou v jeho rodném městě a vypráví o oživení tradice mytického Krakonoše, kterého si zahraje tajemný pan Pošepný. V Povídkách o lásce a nenávisti se Weiss snažil posílit národ. Realistický román Volání o pomoc, který popisoval nacistickou okupaci, vyšel rok po válce. Po roce 1945 se autor věnoval proměně člověka ve společnosti, která mířila k socialismu, a to ve sbírce povídek Příběhy staré i nové. V druhé polovině padesátých let a na začátku šedesátých let pak vydal také několik děl vědecko-fantastického žánru, a to Země vnuků, O bílém koni, Družice a hvězdoplavci a Hádání o budoucím. V roce 1957 se dočkal ocenění a obdržel titul zasloužilého umělce.
V polovině šedesátých let přišel pro Jana Weisse autorský a životní zlom. Stála za ním ostrá kritika od Olega Suse, který v té době byl šéfredaktorem časopisu Index a zároveň externě přispíval do řady dalších časopisů. Susův útok na Weisse „Bída sentimentálního utopismu“ v Literárních novinách měl pro stárnoucího autora tvrdý důsledek – přestal psát a opustil kulturní sféru. Přesto i po roce 1964 stále vycházela jeho díla, byly to ale texty už dříve knižně vydané. „Susův útok na Jana byl tak krutý, že vyvolal silnou odezvu v tisku. Autora se zastávali lidé známí i neznámí, literáti i čtenáři a to, stejně jako vřelé dopisy od mnoha přátel, mu pomohlo překonat ty zlé doby. V těchto zlých dnech a měsících se Jan úplně stáhl do ústraní, nedokázal se stýkat ani se svými přáteli,“ vzpomínala po čase Weissova žena Jaroslava.
V době, kdy autor zestárl a začaly se u něj projevovat vážné zdravotní problémy, jako je rozedma plic, která ztěžovala jeho volný pohyb a dech, byl upoután na lůžko. Jan Weiss zemřel 7. března 1972 ve věku nedožitých 80 let v Praze, pohřben je ve své rodné Jilemnici.
Zdroj fotografií:
- Krkonošské muzeum v Jilemnici
- archiv Zdenka Feyfara