Libor Dušek: Nejprve mě za příběhy osočovali. Po roce i největší skeptici pochopili

Na úvod rozhovoru zmiňme, že se ve svých antropologických výzkumech věnuješ dvěma různým a zcela odlišným oblastem – takzvané vysoké Střední Asii a Krkonoším. V tomto rozhovoru zůstaneme u nás doma v Krkonoších. Pověz nám, jak ses k tomu vlastně dostal a kde se nacházejí začátky těchto aktivit? 

Celý příběh začíná v době mého narození, kdy u nás ještě panoval socialismus a moc se nejezdilo do zahraničí. Moji rodiče přišli do Krkonoš na přelomu 70. a 80. let. Trampovali, pořádali různé túry a samozřejmě měli zájem na tom, aby jejich ratolesti vyrůstaly v podnětném a krásném prostředí spojeném s přírodou. Mělo to ještě jednu přidanou hodnotu. Můj děda Vladimír Šanc byl předseda Tělovýchovné jednoty Stěžery, která má doteď chatu v Obřím dole. Mám doma fotky, jak jsem v této enklávě už jako roční mimino. Pro mě bylo naprosto přirozené tam vyrůstat. Trávil jsem tam například půlku léta, v zimě jsem tam byl o víkendech. Asi už odmalička jsem byl takové přidrzlé a zvídavé dítě. Všechno mě zajímalo a neustále jsem své okolí otravoval různými dotazy. Zajímali mě samozřejmě místní lidé, ale i vlastivědné věci, čímž jsem si postupně získával a prohluboval přirozenou znalost terénu.

Kdy v tobě uzrálo rozhodnutí, že bys mohl tuto problematiku studovat a zabývat se jí profesionálně?

To bylo ke konci mých studií na gymnáziu, kdy jsem začal inklinovat ke společenským vědám. Chtěl jsem jít studovat sociologii a pak jsem zjistil, že existuje kulturní antropologie, která mi přišla ještě zajímavější. Ale proč to jít dělat do světa, když to můžu dělat i doma? Takže do některých prací ve škole po roce 2000 už jsem Krkonoše implementoval. A když jsem v roce 2010 nastoupil do Krkonošského muzea Správy KRNAP ve Vrchlabí jako etnolog a etnograf, tak se systematicky sbírat konkrétní příběhy vyloženě vybízelo.

Publikoval rozhovory se zhruba 170 pamětníky a vyzpovídal bezmála 300 osob.

Jak ses o nich dozvěděl?

Ze začátku mi hodně pomohl Pavel Klimeš z Veselého výletu, protože ten něco podobného ve východních Krkonoších dělal amatérsky od začátku 80. let. On je krajinný ekolog, více ho zajímala příroda, boudy, ale po těch lidech také pochopitelně šel. Takže mi pár lidí z této oblasti doporučil a z Vrchlabska nebo Špindlerova Mlýna jsem pár lidí znal. Tudíž zhruba první dvě desítky pamětníků byly kombinace doporučení Pavla a mých známých. Potom už se to rozjelo samospádem a lidé mi sami doporučovali své babičky, strýčky či pratchyně. Další lidé za mnou chodí po besedách, nebo na nich dokonce tito pamětníci sami sedí. Jak jsem začal tyto rozhovory publikovat v časopise, řada z nich během následujícího roku pochopila, že se snažím nabídnout pestrou mozaiku lidských osudů a dramaturgicky nad tím i docela dost přemýšlím. Do roku 1945 zde totiž byla etnicky smíšená oblast. Chtěl jsem, aby se sled jednotlivých materiálů střídal nejen ve smyslu muž–žena, ale i česká a německá národnost. Byla tu častá i smíšená manželství. Zapojil jsem do toho i lidi, kteří byli odsud vysídlení. S těmito rozhovory, při nichž je potřeba opravdu precizní znalost němčiny, mi pomáhala Soňa Sosnová a pak dlouhá léta i Hanka Jüptnerová. Nyní mi je velmi nápomocná Margit Bartošová.

Vraťme se ještě k onomu způsobu či metodě, kterou jsi tyto příběhy „dávkoval“.

Bylo to opravdu pestré. Nejprve tam byla paní z Křížlic, Češka, která přinášela takový masarykovský étos. V dalším vydání byl zase echt Sudeťák, který si stýskal, jak jeho rodina v roce 1945 trpěla. Pak tam byl někdo, kdo měl pověst ostrého komunisty; chlapík, zemědělec, který to tu po válce kolektivizoval. Pak tam byl zase Němec, který byl aktivní v Landsmanschaftu. Ta diverzita byla docela velká. Zajímavé bylo, že mi první rok volali lidé do kanceláře a říkali mi: „Pane Dušku, co si to dovolujete? Vás platí Landsmanschaft?“ Jiní mě pro změnu osočovali z toho, že jsem mladý zakuklený komunista. Pak byly i pozitivní ohlasy, volaly mi babičky a děkovaly mi. Tyto všechny hlasy mě jen utvrzovaly v mém přesvědčení, že to dělám správně. Asi po roce všechny negativní hlasy ustaly a asi i ti největší skeptici to pochopili. Dramaturgicky to tak dělám doteď.

Rozhovory v časopise Krkonoše tedy vycházejí zhruba patnáct let. Kdy přišel nápad dát jim i knižní podobu?

Když to spočítáme, publikoval jsem rozhovory se zhruba 170 pamětníky a vyzpovídal bezmála 300 osob. Příběh některých lidí byl tak výživný, že třeba vyšel ve dvou číslech časopisu za sebou. Pak tu mám i další příběhy, které nakonec nevyšly, protože si to ti lidé rozmysleli a nesouhlasili s publikováním. Na přelomu let 2016 a 2017 mě oslovil pan Jiří Černý z vydavatelství Víkend s tím, že už řadu let sleduje moje rozhovory a jestli bych tu formu rozhovoru nepřeklopil do toho, aby to vypadalo jako paměti psané tím dotyčným člověkem, a neudělal knížku Krkonošští rodáci vzpomínají. On totiž už dva nebo tři roky předtím měl podobného člověka na Šumavě, který psal Šumavští rodáci vzpomínají, a chtěl stejný model překlopit i do Krkonoš. Tak jsem mu řekl, proč ne?

Jak se příběhy jednotlivých lidí v knize liší od rozhovorů v časopise?

Některé příběhy jsou o deset až dvacet procent delší, je u nich například delší úvod nebo i věci, které se do časopisu nevešly. Maličko jsem to upravil do čtyř či pěti životních etap. Není to formou otázka–odpověď, ale jako kdyby si člověk psal vlastní paměti. Možná je to pro někoho takto i čtivější. První kniha vyšla v roce 2017 a na jaro roku 2025 chystám šestý díl. Dramaturgie knih je ještě striktnější než publikační plán v časopise Krkonoše. V každé knize je vždy dvanáct lidí. Z toho je vždy šest mužů a šest žen a přesně půl na půl je české a německé prostředí.

Popiš nám, jak vypadá samotná „výroba“ takového pamětnického rozhovoru?

Pokud toho člověka znám, je to poměrně jednoduché. Jedná-li se však o člověka, který mi byl doporučen, tak on ví, že se mu ozvu, protože souhlasil s tím, že rozhovor uděláme. Když přijdu na návštěvu, první půlhodinka probíhá v takovém navozujícím milém povídání, při kterém jsem obvykle hoštěn kávičkou a bábovkou. Většinou je to velmi příjemné, protože ti lidé už mají nějaké očekávání, že to bude publikované. Jde mi o to, abych si je definitivně naklonil a zároveň je ujistil i v tom, že mi nejde o nějakou senzaci, ale že ten jejich příběh je součástí komplexní regionální historie. Každému zdůrazňuji, že jeho příběh je jedinečný. Z lidí, kteří jsou na první pohled nesmělí a říkají, že jejich příběh je obyčejný, nakonec často vypadnou velmi zajímavé věci. Za tu dobu, co to dělám, se mi asi dvakrát stalo, že už jsme to měli schválené k publikování, a paní si to rozmyslely. Že prý měly kvůli tomu špatné spaní. Přitom většinou o nic nešlo. Ti, kteří mi řekli nějaké nepříjemné situace z války a tak dále, se s tím většinou sžili. Ono to má více rovin. Jedna rovina je ta, že příběhy zajímají čtenáře a obohacuje to historii. A pak je tu druhá rovina, a to pro samotné pamětníky a informanty. Pro ně to totiž částečně funguje jako autoterapie. Oni se ve svém pokročilém věku otevřou, řeknou svůj životní příběh a často sdělí i věci, které pro ně byly 70 nebo 80 let tabu. Občas se pak stane, že mi jejich děti nebo vnuci řeknou, že o tom jejich děda nikdy v životě nemluvil. A diví se, jak se mi to z něj podařilo dostat. Ale já to přitom z lidí nedostávám, já jen šikovně kladu otázky. Jde o to, aby si člověk nepřipadal jako u výslechu, ale aby to bylo přirozené. Bezděky přitom takto někdy otevíráme pomyslné třinácté komnaty.

Jaký je zájem o tvé rozhovory v časopise a posléze i o knihy?

Časopis Krkonoše – Jizerské hory vychází v nákladu 3000 kusů, z toho půlka jsou předplatitelé. Část výtisků se vrátí, ale objektivně vzato moje rozhovory v časopisech čte měsíčně zhruba deset tisíc lidí. Hodně čtenářů prý moje rozhovory ve vydání vyhledává jako první, což mě samozřejmě těší a taktéž hladí moje ego. (smích) Náklad 2500 kusů mají jednotlivé díly „rodáků“. Můj soukromý úsudek je takový, že zhruba polovina kupců knihy zná tyto rozhovory z časopisů. Domnívám se tedy, že příběhy v časopisech nebo knihách čte celkem zhruba 15 tisíc lidí. Jinak první díl už vyšel v tisícikusovém dotisku a druhý vyprodaný díl na jaře také vyjde znovu.

Sběr příběhů krkonošských rodáků a jejich publikování v časopisech a knihách není jedinou tvojí pracovní náplní. Prozraď, čemu se ještě věnuješ.

Kromě těchto příběhů od lidí získávám i spoustu fotek a dalších archivních pramenů, ať už to jsou domovní listy, potvrzení o biřmování, pracovní knížky a tak dále. Skrze tyto prameny si člověk může ověřit, že to, co se dozvídá, je pravda a pamětníci neprovozují nějaký vzpomínkový optimismus či pesimismus. Například pan Jiřička z Vojtěšic. Když jsem ho viděl poprvé, říkal jsem si, že o něm musíme i něco natočit. Na jednu stranu jeho stále chlapecká jiskra v oku, na druhou stranu jeho krkonošské nářečí i skutečnost, jak je ve svém pokročilém věku 85 let aktivní. Celý jeho příběh je úžasný. Objeli jsme s tvůrci – kluky z tmrw.film a Káťou Krejčovou z Open Art Nová Paka – kolem dvaceti kin a teď je film Už není toho dechu zdarma na YouTube. Všechny příběhy, které zpracovávám, jsou úžasné, ale ne každý jde vizualizovat. Tudíž se vedle psaní věnuji i filmové tvorbě. Nyní například se stejnou partou připravujeme film o podkrkonošských sklářích, který nabídne příběhy zdejšího sklářství a lidí, kteří se věnují klasické i umělecké tvorbě skla. Finančně nás opět podpořil Nadační fond Škoda Auto, ministerstvo kultury a město Stará Paka.  

Já vím, že o všech těchto věcech jen nepíšeš.

Jistě. O věcech, o kterých jsme se v našem rozhovoru bavili, hovořím do rozhlasu a dalších médií, spolupracuji s Českou televizí, KRNAP a účastním se různých besed a diskuzí od základních škol až po vysokou školu. Moje občanské povolání je univerzitní pedagog na Katedře sociální a kulturní antropologie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice. No a pak tu je ta druhá větev mé práce, které se věnuji, tedy výzkum spojený s pamírskými etniky žijícími v pohoří Pamír, Hindúkuš a Karákóram, kam už také bezmála dvacet let jezdím. Zatím poslední tematická kniha vyšla letos v květnu – Afghánistán: Váchánci pod nadvládou Tálibánu. Jinak se věnuji horolezectví a nedávno jsem byl s krkonošskými horolezci v Pákistánu, kde zdolali dosud nezlezenou horu Muču Kiš. Z této výpravy taky bude vznikat film. Čtenáře bych rád pozval i do Muzea Krkonoš, kde se též otiskly stopy mé práce.

Je nějaký druh informací, které jsi o Krkonoších nikdy nezkoumal nebo je nesbíral, ale zajímají tě a chtěl bys je v budoucnu také zkoumat?

Ano, je. Můj vydavatel má zájem, abych zpracoval fenomén krkonošského spiritismu. Já to chci ale udělat poctivě, a když se něco má udělat poctivě, vyžaduje to hodně práce. Téma spiritismu mě dlouhodobě fascinuje a určitě se k němu v budoucnu dostanu a poctivě ho společně s ostatními odborníky zpracuji slovem i obrazem.

Zdroj fotografií:

• Archiv autora