Ve dvacátých letech 19. století v českých zemích sílily obrozenecké snahy, jejichž důsledkem byla mimo jiné snaha používat co nejvíce českých slov. Vládci hor se v té době přezdívalo německy Rübezahl. A tak básník a překladatel František Ladislav Čelakovský slovo jednoduše přeložil a vznikl Řepočet. Mezi českými buditeli ale úspěch nesklidil. „Pojmenování Řepočet bylo kostrbaté, možná až příliš doslovně přeložené. Neodpovídalo navíc ani bájné atmosféře, která je s mytickou postavou jinak spojená,“ upozorňuje historik Jan Luštinec.
Krakonoš nahradil německého Rübezahla a stal se českým fenoménem
Možná trochu zapomenuté, ale důležité výročí připadá na letošní rok. Přesně před 200 lety vzniklo pojmenování, které dnes zná snad každý, Krakonoš. Bájnou postavu originálním a ryze českým slovem označil spisovatel a dramatik Václav Kliment Klicpera. Co ho k tomu vedlo?
Věci se rozhodl chopit Václav Kliment Klicpera. Na svou dobu byl jazykově velmi vzdělaný a sledoval dobové moderní trendy. Vymyslel vlastní verzi jména – Krakonoš – a použil ji v roce 1824 v časopise Čechoslav v baladě Krkonošská kleč. „To bylo velice šťastné. Krásně zní a dobře koresponduje s názvem zdejších hor, s Krkonošemi,“ chválí Luštinec. Jméno se prakticky okamžitě ujalo a používali jej i literární a kulturní velikáni. „Například Karel Hynek Mácha v roce 1833 ve své básni Předlka použil slovo Krákonoš, i když s dlouhým á,“ doplňuje Luštinec.
Krakonoš se šířil doslova jako lavina, lidé na Řepočeta či Rýbrcoula zapomněli raz dva a z českého Krakonoše se stal novodobý fenomén. „Ať se zeptáte kohokoliv, každý vám o něm něco řekne. Prakticky každý o něm ví, že patří ke Krkonoším, že je chrání a že prosazuje spravedlnost,“ připomíná historik Luštinec.
Původ jména Rübezahl je zahalen tajemstvím
Zatímco podrobnosti o vzniku novodobého českého jména Krakonoš známe, o označení Rübezahl a jeho mnoha variacích už taková jistota nepanuje. Existuje celá řada příběhů a výkladů, z jakých jazyků, důvodů a za jakých okolností vznikly. „Jistotu jako u Krakonoše ale nemáme. Zčásti za to mohou také pověrčiví horalé, kteří se kdysi báli nahlas vyslovovat jméno bájného ducha hor. Když už o něm mluvili, jméno někdy záměrně komolili,“ tvrdí Luštinec. Lidé jednoduše nechtěli brát nadarmo nejen jméno boží, ale ani jména padlých andělů. „Proto možná Lucipera raději četli pozpátku jako Repicul,“ dodal Luštinec.
S pojmenováním Rübezahl je spojená legenda, jak se duch hor zamiloval do princezny a nabídl jí sňatek. Dívka naoko souhlasila a vyslala ducha na pole přepočítat řepu. Počítání se mu nedařilo, začínal neustále znovu, čehož dívka využila a utekla. Duchovi hor pak zbyla posměšná přezdívka Rübezahl.
Dobové záznamy ze 17. století potvrzují další rozdíly v pojmenování ducha. Například pražský helvetský kněz Havel Želanský ho nazval Rubicalem, hradecký jezuita Bohuslav Balbín Ribenzallem a básník Hans Schultze Rubinzalem.
Objevuje se také více výkladů o původu slova Rübezahl. Například že jméno pochází z francouzského Ronceval – Roi de valle, král čertova dolu, z Rupert von Zahn, nebo dokonce a dosti absurdně, že je to zkomolenina jména Jana Rokycany. Historici tyto výklady považují za nepravděpodobné. „Původ jména a postavy ducha hor nám možná zůstane navždy skrytý. Ale třeba se ono tajemství podaří odhalit,“ uvažuje Luštinec.
Zřejmě úplně nejstarším označením bylo zcela odlišné Herr Johannes, ein Verwalter des Riesengebirges (v překladu „pan Johannes, správce Krkonoš“).
Duch hor nebyl v minulosti žádný svatoušek
Nejprve to byl zlý a všemocný živel, vládce větru a démon. Trestal všechny bez rozdílu, ale nikdy jim nezpůsobil trvalé škody. Později byl především zastáncem chudých. Podle legend se dokázal převtělovat, byl strážcem hor, škádlil pocestné, chránil chudé, ale posílal i špatné počasí, když měl špatnou náladu. „Čím více se blížíme k naší době, tím je Krakonoš představován jako spravedlivější,“ říká Luštinec.
Krakonoš má různé podoby, ale hůl mu nikdy nechybí
Duch hor měl nejen více jmen a stylizací, ale i ztvárnění. Na Hellwigově mapě Slezska z 16. století je zobrazen jako gryf s orlí hlavou, parožím, lvím tělem, kozlíma nohama a členěným ocasem. Prostě bytost chodící po dvou. Krakonoš v lidské postavě se liší především oblečením. Například na trutnovské kašně z roku 1892 je oděný pouze do půli těla. Jindy je zahalený do pláště a na hlavě má klobouk. Vždy ale v ruce třímá pověstnou hůl.
Takto se nejčastěji objevuje v uměleckém ztvárnění, lidové tvořivosti, na reklamních předmětech či v novodobých pohádkách. „Za velmi zdařilé knižní ilustrace lze považovat například Krakonoše od Josefa Mánese, Mikoláše Alše či Adolfa Borna. Nezaměnitelný je rovněž na slavných obrázcích od výtvarnice Heleny Zmatlíkové. Velmi pěkné sochy Krakonoše jsou v Trutnově, Hořicích, Janských Lázních a Jilemnici,“ dodal Jan Luštinec.
Zdroj fotografií:
- Archiv autora