Kateřina Krejčová: Když příběhy nezaznamenáme, odejdou s lidmi

Už není toho dechu, o tradičním krkonošském hospodaření, a Sklo: Mistrovská harmonie, o sklářském umění. To jsou dva filmy, aktuálně asi nejviditelnější část vaší práce. Souhlasíte?

Asi ano. Není to jediný projekt, který děláme, ale je to určitě to, co je nejvíc vidět. Přiznám se, že jsem o tom takhle nepřemýšlela, ale dává to smysl.

Co je hlavním smyslem dokumentů?

Zachytit kus historie, která se rychle vytrácí. Například náš první film Už není toho dechu je krátkometrážní časosběrný dokument o Zdeňku Jiřičkovi z Vojtěšic, který celý život hospodaří v Krkonoších. Vznikl ve spolupráci s etnologem Liborem Duškem a společností TMRW.film.

Chtěli jsme v něm ukázat tradiční způsob života ve všech ročních obdobích, kdy pan Jiřička komentuje, jak se hospodařilo a jak se on sám ve svých letech ještě snaží v rámci možností rytmus ročních období dodržovat. Film ukazuje pohled Zdeňka Jiřičky na svět, jeho vztah k přírodě a pokoru k životu. Už je mu přes osmdesát, ale pořád se snaží držet tradic. Takové příběhy prostě mizí. Film zaujal u nás i v zahraničí, kde získal řadu festivalových ocenění. V nejbližší době by měl být vysílán i v České televizi.

Váš druhý film je o sklářích. Proč právě o nich?

Náš spolek není primárně filmový, ale první dokument nás inspiroval. Uvědomili jsme si, že mizí nejen tradiční hospodaření, ale i řemesla. Nápad na film Sklo: Mistrovská harmonie přišel od jedné paní z publika při promítání dokumentu Už není toho dechu. Znala pana Jiřího Rybu, výtvarníka a tvůrce skleněných tavených plastik z Lomnice, který nemá komu předat své know-how. Nápad byl na světě a vznikl dokument, který se zaměřuje na osobní příběhy lidí, kteří svojí vášní a oddaností dávají sklářským dílům jedinečný charakter.

Jste učitelka, filmovou produkci děláte ve volném čase. Jak to zvládáte?

Není to jednoduché. Nejsem filmař, nemám vystudovanou žádnou produkci, jsem učitelka. Učitelství není povolání, ale poslání. Produkce pro mě vlastně taky. Největším problémem jsou čas a peníze. Naštěstí nás ale podporují osvícené instituce, třeba Obecní úřad Stará Paka nebo Nadační fond Škoda Auto nám pomáhají opakovaně. Bez takových nadací, úřadů či sdružení bychom to dělat nemohli. Mám také obrovské štěstí na spolupracovníky, kteří se při natáčení filmů sešli. Primárně to nedělali pro peníze, ale nadchli se stejně jako já. Na výsledku je to pak samozřejmě znát.

Propojujete vaše filmy se školou, kde učíte?

Snažím se. Učím angličtinu a dějepis a chci, aby moji žáci věděli, kde žijí. Filmy jim pouštím a ráda bych je promítala i na dalších školách. Připomínat tradice, řemesla, příběhy regionu je přece strašně důležité.

Chystáte třetí filmový dokument. O čem bude?

Pokud vznikne, bude to můj životní majstrštyk. Chceme natočit film o spiritismu v Krkonoších a Podkrkonoší. Projekt má podle mě slibný potenciál. Podařilo se dát dohromady lidi, kteří mají k tématu co říct: vizuální antropolog Tomáš Petráň, etnolog Libor Dušek, básník a výtvarný kurátor Jaromír Typlt, muzejník Ivo Chocholáč nebo Vojtěch Mečíř, to jsou velmi zajímavé osobnosti, jen je hrozně těžké je všechny sladit. Koordinace lidí je v tomto případě možná náročnější než shánění peněz.

Proč právě spiritismus?

Je to fascinující fenomén, který tady hluboce zakořenil. Odráží se v krajině, výtvarném umění, literatuře i dalších oblastech. Třeba osobnost syna známého továrníka, leteckého konstruktéra Ignáce Etricha, který pořádal na Trutnovsku spiritistické seance, by vydala na samostatný film. Rýsuje se zajímavý kaleidoskop příběhů. Zatím je natáčení na samém začátku, ale věřím, že vše dotáhneme do zdárného konce.

Co vás na filmech nejvíc baví?

Budete se možná divit, ale diskuze s diváky po projekcích. Když za vámi přijde starý sklář a řekne: „Jsem rád, že jste to natočili!“ To je obrovská satisfakce. To je důvod, proč to dělám.

Má to dopad na váš osobní život?

Samozřejmě. Den má jen dvacet čtyři hodin. Doma z toho někdy radost nemají. Ale říkám si: nemusím to dělat, chci to dělat. A to je zásadní rozdíl.

Nelitujete?

Rozhodně ne! I když jsem si po filmu o sklářích říkala, už nikdy žádný film! A pak se objevil spiritismus. Asi mi to zase nedá. Když něco dává smysl, stojí to za ten čas a energii. Pokud se podaří i film o spiritismu, může to být unikátní dokument, který propojí historii, kulturu i mystiku Krkonoš.

V Open Artu děláte i spoustu dalších věcí – od besed přes tábory po sympozia. Není to příliš široký záběr?

Možná to tak vypadá, ale všechno se dobře propojuje. Začalo to festivalem alternativní kultury Muzika Paka. Narazili jsme na spoustu zajímavých lidí a já si říkala, že by byla škoda, kdyby někteří účinkující nepředali něco ze sebe dál. Tak nám třeba japonský loutkář a loutkoherec Nori Sawa začal dělat loutkářské dílny. Snažíme se tak dětem představovat japonskou kulturu a pohádky a trošku jim rozšiřovat obzory. V létě máme etnografickou dílnu, kde Ivoš Chocholáč vodí děti po okolí, mluví o tom, jak je podkrkonošská krajina specifická, a snaží se rozkrývat místní pověsti a ukazovat místa se zajímavými příběhy. I k tomu využíváme filmy, které jsme natočili.

A co projekt pod názvem NDR?

To je další náš projekt, dílna s hercem a režisérem Jirkou Jelínkem. Je tu vždy asi týden, pozve si herecké kolegy, hrabe se v místních kronikách a snaží se najít něco, na základě čeho vznikne divadelní představení, které připomene místní historické události. Je to spontánní a hravé divadlo, objíždí se s ním okolí a většinou se končí na festivalu Theatrum Kuks. Zkratka NDR znamená Národní divadlo Roškopov. Je to taková recese...

Spolek funguje už zhruba třicet let.

Je to děsivé, když to takhle řeknete! Když jsme začínali, byly devadesátky, euforie a divočina. Některé projekty vydržely dlouho, pořád mají co nabídnout. Třeba letní dílny mají letos 25. ročník. Některé časem vyšuměly, tak se našlo něco nového. Tak jsme se vlastně dostali i k filmům. Když jsem se dozvěděla o panu Jiřičkovi z Vojtěšic, říkala jsem si, že by byla škoda, kdyby to někdo nezaznamenal. Zajímavě vyprávěl, je to upřímný a zároveň otevřený pán. Moje babička pocházela kousek od Studence. Vyprávěla spoustu zajímavých historek, a já si je nezapsala. Pak umřela a všechno odešlo s ní.

Předpokládám, že za dlouhá léta máte v Open Artu nasbíranou spoustu ohlasů.

Hromadu! A nejen to. Například v dílnách už máme děti dětí, které byly na úplném začátku. Některé se k nám vrátily jako praktikanti a některé už dělají i odborné vedoucí. Je to jiné než ve škole, kde děti být musí, tudíž tam, hlavně v pubertě, být nechtějí. Na dílny chodí, protože chtějí. To se pak samozřejmě pracuje úplně jinak.

Zdroj fotografií:

• archiv Open Art / Kateřina Krejčová