Karel Kramář: první československý premiér z Vysokého nad Jizerou

Narodil se 27. prosince 1860 v domě, který dodnes stojí na vysockém náměstí vedle školy. Postavil ho právě Karlův otec, původně zedník ze Stanového, později zámožný stavitel a majitel cihelny v Semilech Petr Kramář. Matka Marie (rozená Vodseďálková) pocházela taktéž z místní rodiny, její dědeček byl dokonce zdejším starostou.

Karel Kramář měl čtyři sourozence, ti však zemřeli už v předškolním věku. Rodiče se proto zaměřili na kariéru jediného potomka a vyslali šestnáctiletého Karla do Prahy, kde vystudoval reálné gymnázium a Univerzitu Karlovu. V dubnu 1881 se stal doktorem práv. Poté studoval ještě na dalších pěti univerzitách v zahraničí: vývoj rakouského státního práva ve Vídni, politické vědy v Paříži a Štrasburku, národní hospodářství v Berlíně a krátce pobýval i v Londýně. Perfektně ovládal angličtinu, němčinu, francouzštinu a ruštinu, znal také základy latiny.

Tvář nové republiky

Už jako mladý se důsledně a systematicky věnoval politice. Proslul jako výtečný diskutér, stal se jedním z lídrů někdejší mladočeské strany. V roce 1891 byl coby nejmladší poslanec v historii zvolen do rakouské říšské rady. V letech 1894 až 1913 byl rovněž poslancem českého zemského sněmu. Jeho předností v politice byla mimo jiné i finanční nezávislost. Nejenže měl zámožného otce, ale patřila mu například tkalcovna v Libštátě, vlastnil také akcie Pražské akciové tiskárny.

Za první světové války organizoval domácí odboj. V roce 1915 byl ale zatčen a odsouzen za velezradu a vyzvědačství, čehož se měl dopustit mimo jiné i organizováním všeslovanských sjezdů. Stal se tak národním mučedníkem. Na svobodu mu pomohla po smrti císaře Josefa I. amnestie jeho nástupce Karla I. 

Ještě víc ale Karla Kramáře proslavily události, které se odehrály bezprostředně po konci války. Byl to právě on, kdo 14. listopadu 1918 zahájil úvodní zasedání prvního československého parlamentu. On poděkoval všem, kteří se zasloužili o vznik nového státu. On prohlásil dynastii Habsburků za sesazenou a definitivně tak zúčtoval s rakousko-uherskou monarchií. On prohlásil naši zemi za svobodnou demokratickou republiku. Pak navrhl čerstvě ustanovenému parlamentu, aby Tomáše Garrigua Masaryka zvolil hlavou nového státu, a po jednoznačné volbě všech přítomných ho prohlásil prezidentem. Na závěr jednání pak Karel Kramář přijal funkci prvního předsedy vlády.

Praha, Krym i Vysoké nad Jizerou

O necelé dva měsíce později s velkou porcí štěstí přečkal bez úhony pokus o atentát. Na chodbě Pražského hradu na něj 8. ledna 1919 zaútočil osmnáctiletý komunista Alois Josef Šťastný. Zhruba ze tří metrů na Kramáře dvakrát vystřelil z revolveru. První kulka prošla skrz těžký zimní kabát, sako a několik předmětů v kapse a zastavila se o kožený úchyt šlí. Druhá kulka se vzpříčila v hlavni.
 

Premiérem Kramář zůstal jen osm měsíců, do 8. července 1919. Obecní volby totiž skončily pro jeho národní demokraty neúspěchem, bezprostředně po nich vláda padla. V žádném dalším kabinetu už Kramář nepůsobil. Od roku 1920 byl neúnavný propagátor slovanské vzájemnosti řadovým poslancem Národního shromáždění. Zemřel 26. května 1937 v Praze, pohřben byl o tři dny později. Pochovaný je v kryptě pravoslavného kostela na Olšanských hřbitovech vedle své manželky, Rusky Naděždy Nikolajevny Abrikosové.

Trvalou vzpomínkou na prvního československého předsedu vlády jsou honosné domy. Vila, kterou nechal v Praze na Letné postavit před první světovou válkou, je od roku 1998 sídlem českých premiérů. Další dům měl na Krymu.

Třetí objekt dodnes stojí ve Vysokém nad Jizerou, kde Kramář nechal luxusní letní sídlo, připomínající spíše secesní zámek, vystavět v letech 1927 až 1931. Impozantní třípodlažní dům vyprojektovali ruští architekti Brandt a Feofilov. Vlivy ruské architektury jsou na vysocké vile silně patrné. Kromě odborníků totiž měla na konečnou podobu sídla vliv také Kramářova manželka Naděžda. Zvenčí se stavba dochovala v téměř autentické podobě. Uvnitř ji ale silně poznamenalo působení politické školy německé NSDAP za druhé světové války a také rekreanti z ROH, kteří za dob komunistického Československa objekt využívali jako zotavovnu. Dnes je z vily hotel.

Za laskavé propůjčení fotografií děkujeme Národnímu muzeu.