Jaroslava Hlaváčková: Zakládání sportovních tříd mělo smysl

Vraťme se v čase a řekněme si, kde leží počátky sportovních tříd na zdejší škole. Jak to celé začalo?

Experimentální lyžařská třída sjezdového lyžování byla ve Vrchlabí zřízena ve školním roce 1969/1970 se svolením okresního národního výboru, krajského národního výboru a Československého svazu tělesné výchovy. Měla být základním článkem systému vrcholového sportu. Pomáhala s vyhledáváním sportovních talentů a jejich rozvíjením skrze pravidelnou sportovní přípravu ve spolupráci se školou a lyžařským oddílem.

Pro koho byly sportovní třídy určeny, jak probíhal výběr žáků?

Do sportovní třídy byli vybíráni pohybově nadaní žáci s výborným prospěchem. Týdně měli pět hodin tělesné výchovy, třikrát týdně trénink a jedno zimní a letní soustředění. Ukázalo se, že je to prospěšné nejen pro jejich fyzickou vyspělost a rozvoj talentu, ale i pro pěstování vlastností důležitých pro život, jako je cílevědomost, houževnatost, hospodaření s časem, dosahování vítězství i schopnost přijmout prohru. To vedlo ministerstvo školství k tomu, aby 20. června 1972 vydalo směrnici o zřízení sportovní třídy. Byla to jediná sportovní třída se zaměřením na sjezdové lyžování v celé republice.

Stála za volbou zřízení sportovní třídy i skutečnost, že ve Vrchlabí jsou kopce takřka za rohem?

Ano, nejen to. Na zrodu třídy mělo vedle podmínek pro lyžování či zdejší lyžařské tradice svoji zásluhu i obrovské nadšení tělocvikářů, pochopení vedení školy, ostatních učitelů, dobrovolných trenérů, podpora rodičů, kteří s námi výborně spolupracovali a pomáhali nám. Když jsme se se žáky loučili, napsali nám: „Děkujeme za naše děti, které s vámi prožily čtyři nezapomenutelné roky.“ Bylo to pro první učitele tělesné výchovy a zároveň trenéry Mirka Vydru a mě velké povzbuzení do další práce. Jako dobrovolní trenéři s námi spolupracovali rodiče a lidé z řad lyžařského oddílu. V dalších letech finančně podporoval sportovní třídy svaz lyžařů.

Popište nám prosím podmínky, ve kterých jste začínali.

Neměli jsme umělý sníh, rolby, lanovky, a přesto jsme měli skvělé výsledky. Přišli další učitelé tělesné výchovy a trenéři. V roce 1974 bylo stanoveno místo vedoucího trenéra, na které přišel Petr Jireš. V roce 1978/1979 přišli do páté sportovní třídy i běžci na lyžích. Nejlepší lyžaři byli zařazeni do výběrového družstva, do školy chodili žáci ze střediska vrcholového sportu mládeže a také se zřídilo tréninkové středisko mládeže. Ve školním roce 1984/1985 dostala naše škola čestné uznání za podporu vrcholového sportu.

Po revoluci došlo k velkým změnám ve společnosti. Předpokládám, že se tyto změny nevyhnuly ani vaší škole.

Ano. V roce 1991 bohužel skončila významná finanční podpora systému vrcholového sportu a místo vedoucího trenéra na plný úvazek bylo zrušeno. Nastalo období, kdy nám vypomohly místní Tělovýchovná jednota Spartak a Krkonoše. Žáky sportovních tříd jsme přihlásili do školního klubu – což byla jakási družina pro druhý stupeň – a dostali na to finance. Zkrátka a dobře, museli jsme vyřešit absolutní odstup lyžařského svazu od sportovních tříd. V roce 1992 nastoupil Aleš Suk jako učitel a trenér běžců. Významným úspěchem bylo vítězství štafety závodu o Pohár Emila Zátopka v roce 1992, který nám předával sám Zátopek.

Když se vrátíme do podzimu roku 1969, jaký byl začátek něčeho, co vlastně nikde jinde nebylo?

Protože jsme já a Mirek Vydra chodili lyžovat, řekli jsme si, že do toho jdeme a zkusíme to. Samozřejmě jsme museli přesvědčit kolegy i vedení školy, a to ani nemluvím o orgánech, které to musely rozhodnout a schválit. Já tomu obětovala úplně všechno. V tu dobu jsem ani neměla kde bydlet, ale na prvním místě byla škola a sportovní třída. Děti byly jiné, protože spolu trávily většinu svého času.

Dnes už si asi málokdo uvědomí, jaké podmínky panovaly před pádem komunismu. Jak na sportovní třídy pohlížela tehdejší moc?

Oni chtěli využít dobré výsledky, kterých naši žáci dosahovali, ke své propagaci. Nicméně v období normalizace nám sportovní třídy pomáhaly svými výsledky a účastí na závodech vyrovnávat vyžadovanou angažovanost. My jsme na vybrané závody, které komunisté k určitým výročím propagovali, zařadili naše žáky, kteří vyhrávali, a tím jsme splnili angažovanost. Děti jsme ale hlavně vedli k tomu, že závodí, ne že je nějaké výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Naši žáci měli třikrát týdně trénink, ale museli být v Pionýru, který byl jeho součástí. Naštěstí naše skupinová pionýrská vedoucí byla normální člověk. Přijela na soustředění, tam Pionýra probrala a tím to končilo. Zkrátka vždycky jsme za vším viděli primárně sport.

Celou dobu mluvíme o systému sportovních tříd, úspěších žáků, ale nemluvíme o vás. Jak jste se dostala na místní školu?

Chodila jsem na pedagogické gymnázium a po něm měly následovat další dva roky vyšší pedagogické školy. Ale protože chyběli kantoři, museli jsme po maturitě nastoupit na umístěnku. Takže jsem nastoupila do Vrchlabí a shodou okolností přišla na školu, na které jsem strávila celý profesní život.

Ve kterém roce jste umístěnku do Vrchlabí obdržela?

Bylo to v roce 1957. Vzpomínám na to velice ráda, protože jsem milovala hory. Přišla jsem na školu, kde se lyžovalo. Nastoupil se mnou kolega Ota Hanuš, který byl členem horské služby a výborný lyžař. V hodinách tělesné výchovy jsme chodili lyžovat a jezdilo se na výcvikové tábory. Byla jsem šťastná, že mohu učit. A protože jsme v různých přeborech měli výsledky, věděli o nás. Když se uvažovalo, kde by mohla vzniknout lyžařská sportovní třída, pan profesor Vaněk z pedagogické fakulty v Hradci Králové, u něhož končil náš budoucí kolega Mirek Vydra, přišel s nápadem, jestli by se jedna z lyžařských sportovních tříd nemohla zřídit tady. Kývli jsme na to.

Kromě tělocviku jste měla aprobaci ještě na které předměty?

Na přírodopis a pracovní vyučování, tedy pěstitelské práce na pozemcích. To jsem si musela dálkově dostudovat. Nicméně většinou jsem učila tělocvik a přírodopis ve své sportovní třídě a dodělávala si trenérské kurzy druhého stupně. V komplexním hodnocení jsem měla, že se v létě nestarám o pozemky, a já přitom byla v Tatrách. S dětmi jsme jezdili na hory na letní soustředění, a dokonce se mi podařilo s mojí první sportovkou, do níž chodil i současný starosta Vrchlabí Honza Sobotka, zajistit týdenní lyžařský kurz na Malé Fatře. Takže děti najednou přijely do úplně jiného lyžařského terénu. U nás byly sjezdovky a vedle nich les, ale na Slovensku mají holé pláně. Děti na to vždycky rády vzpomínaly.

V roce 1990 jste se stala ředitelkou školy. Jak jste vnímala, že jste byla spíše úřednicí a nebyla tolik v kontaktu se sportem a trénováním?

Snažila jsem se, aby to pokračovalo dál. Ale problémy byly s odchodem trenéra a penězi. Nezapomenu na to, jak moji bývalí kolegové a pedagogický sbor přijali, když jsem jim řekla, že letos nebudou odměny, protože jsme nedostali peníze, jelikož musíme ufinancovat tři hodiny tělesné výchovy navíc. Někteří nejprve zatínali zuby, přesto pak každý řekl, že sportovky na škole musí zůstat. Snažila jsem se dělat i jiné věci. Přihlásili jsme se na Stonožku, která vybírala peníze na gama nůž a další věci. Velice hrdá jsem i na to, že se v následujících letech podařilo postavit ve škole novou tělocvičnu, kterou jsme nutně potřebovali a která nám významně usnadnila výuku tělocviku. Sama bych se na tu funkci nehlásila, ale kolegové mě navrhli. Já nemám děti, a když za minulého režimu bylo potřeba hájit učitelský sbor, mohla jsem si to dovolit. Během ředitelování jsem se přesvědčila o tom, že mnoho problémů vyvstává z úplných zbytečností. Chtěla jsem být vždy víc učitelka, ale ředitel musí být manažer a dělat i jiné věci.

Jak na to všechno hledíte s odstupem 55 let, přestože se mnohé v čase změnilo, či alespoň proměnilo a sportovní třídy již zastřešují více sportů?

Tady vždy byla lyžařská tradice a kladný přístup k tomu měli i ostatní učitelé. Bylo potřeba, aby pro to měli pochopení. Hovořím o situacích, kdy žáci měli třikrát týdně trénink a o víkendu byli na závodech. Tito žáci, kteří závodili, neměli být v pondělí zkoušeni a psát písemky. S našimi kolegy jsme to dokázali zařídit a žáci měli čas vše dohnat. Zkoušet se proto mohlo třeba od středy. Zkrátka bylo tady potřeba mít pochopení i od ostatních. Ze začátku se do sportovek dostávaly děti s průměrem do 1,7. Ale postupem času se přišlo na to, že se tím promarnily talenty. Zkrátka ne každý je chytrý. Tak se to s tím prospěchem trochu rozvolnilo. Ale o to víc se muselo konkrétním žákům pomoci, aby školu absolvovali s úspěchem. Ze sportovních tříd pak vzešlo mnoho lidí, kteří v životě uspěli. Jsou mezi nimi například vynikající lékaři či právníci.

Děkuji vám za vzpomínky a návrat k počátkům sportovních tříd ve Vrchlabí. Čím bychom je mohli ukončit?

Když se zamýšlím nad všemi roky, které jsme společně se žáky, učiteli, dobrovolnými trenéry a rodiči prožili, nad úspěchy, prohrami i problémy s financováním, jsem přesvědčena, že založení sportovních tříd mělo význam. Všichni se vedle lyžování naučili soutěživosti, odpovědnosti, organizaci svého času, vyššímu pracovnímu nasazení a zdravému způsobu života. Většina z našich žáků to zúročila ve svých profesích. Často navázali kamarádství a v mnoha případech i manželské vztahy na celý život. Vzpomínám na podmínky, kdy nebyl umělý sníh, lanovek bylo málo, často jsme stoupali pěšky do kopce nebo i na pětistovce v Herlíkovicích sesouváním upravovali sjezdovku. Říkali jsme tomu Bartoníčkova rolba. Také vybavení bylo zcela jiné. Když vidím na sjezdovce nebo v lyžařském areálu ve Vejsplaších bývalé žáky ze sportovky s jejich dětmi a nyní už i vnuky, říkám si, že lyžování není jen sport, ale i styl života, a že zakládání sportovek mělo význam.

Zdroj fotografií:

• Archiv autora