Proč se Stanislav Zindulka jako známý herec neobjevoval v reklamě?
Odmítal to. Tvrdil, že herec má mít hranici, kterou nesmí překročit, že nemá brát práci jen proto, že je dobře placená, ale přitom není kvalitní. Reklamu mu nabízeli, výborně placenou, ale on ji nikdy nevzal.
Jméno Stanislav Zindulka je v Jilemnici ještě na jedné pamětní desce, odhalené nedávno na budově někdejšího reálného gymnázia. Jak na něj vzpomínal?
Rád. Nastoupil tam hned po válce, mělo špičkovou úroveň, než se začaly po únoru 1948 měnit poměry. Ve své knize píše o učitelích, kteří byli skutečnými osobnostmi. A nebyl by to Stanislav Zindulka, aby se k jeho studiím neobjevily i úsměvné příběhy. On byl známý jako šprýmař, takže když jednou vběhl při plese do sokolovny a řekl „Pane řediteli, hoří gymnázium!“, nevěřili mu. „Zase Zindulka, že jo?!“ odsekl ředitel. „Ale ono opravdu hoří!“ trval Zindulka na svém. „Uvědomte si, že opakovaný vtip přestává být vtipem!“ nevěřil ředitel. Všichni si mysleli, že si dělá legraci. Až když vyšli ven, zjistili, že opravdu hoří.
Lze Stanislava Zindulku považovat za největší jilemnickou osobnost?
Je hodně známých nebo významných osobností, na které může být Jilemnice pyšná. On ale patřil k nejvýraznějším. Nedal se přehlédnout. Navíc Jilemnici všude propagoval. Zval lidi, ať se přijedou podívat, jak krásně se v Jilemnici máme. To třeba herec a zpěvák Jiří Šlitr, který na zdejším gymnáziu také studoval, nikdy nedělal.
K Jilemnici se hlásil a hlavně se do ní rád a často vracel. Co ho sem táhlo?
Vztah k městu a lidem. Právě to bylo hezké, že mi zavolal: „Jak jste na tom v pátek?“ Povídám, budu tady. A on: „Zastavil bych se, jedu do Jilemnice!“ Měl tady řadu přátel, takže když přijel, obešel je, s některými si povídal třeba až do dvou do rána. Vždycky velice rád! Obrovskou událostí také bylo, když zde s divadlem několikrát hostoval.
