František Vladislav Hek se narodil 11. dubna 1769 v Dobrušce. Byl čtvrtým a zároveň nejmladším potomkem místního kupce Josefa Heka. František Vladislav měl dvě sestry a jednoho bratra. V Dobrušce prožil dětství, nicméně jeho studentská léta se již odehrávala v Praze, kde navštěvoval piaristické gymnázium a hrál na housle, na klavír a zpíval. Studia s největší pravděpodobností nedokončil. Stála za tím skutečnost, že klášter, v němž přebýval, byl důsledkem církevní politiky císaře Josefa II. v roce 1785 zrušen. Ještě než se tak stalo, využil František jedinečné možnosti levně odkoupit cenné svazky, čímž je uchránil před spálením. Je dost dobře možné, že mezi zachráněnými svazky bylo i nemálo knih, které do té doby spočívaly v klášterní zamčené vitríně s nápisem Libri prohibiti.
František Vladislav Hek jako předobraz seriálového F. L. Věka
Populární televizní seriál F. L. Věk z dílny režiséra Františka Filipa patří mezi klasiku a je jedním z nejoblíbenějších seriálů československé kinematografie. Podobenství o porobené zemi v kulisách národního obrození líčí události na východočeském venkově i přelomové dějinné momenty v Praze v druhé polovině 18. století. Titulní postava, kterou bravurně ztvárnil herec Radoslav Brzobohatý, měla do jisté míry reálný předobraz. Byl jím František Vladislav Hek, buditel a všestranný umělec z Dobrušky. Pojďme si o něm povědět trochu více.
Návrat do Dobrušky
Zda mladý František Hek pokračoval ve studiích, není z dostupných pramenů zřejmé, je jich totiž naprosté minimum. Holický rodák a někdejší pracovník Základní knihovny Československé akademie věd Josef Johanides, jenž se Hekovým životem a dílem zabýval, ovšem na základě svého bádání spíše vyloučil, že by Hek po gymnáziu dále studoval. Na druhou stranu však zcela nevyvrátil, že by se mohl – jako osmnáctiletý mladý muž – v roce 1787 setkat s Wolfgangem Amadeem Mozartem a zpívat ve Stavovském divadle v jeho slavné opeře Don Giovanni. Ta zde měla světovou premiéru 29. října 1787.
Ale za takřka jistou a prokázanou lze považovat skutečnost, že se Hek (ač velice nerad) ve druhé polovině 80. let 18. století vrátil zpátky do Dobrušky. Krátký čas působil na zámku v nedalekém Opočně a od roku 1790 už byl kupcem v koloniálu na náměstí, který pro něj jeho otec zařídil.
V roce 1792 se třiadvacetiletý Hek oženil s Marií Annou Ježkovou. Spolu měli celkem šest dětí, ale pouze tři z nich se dožily dospělosti. Kromě rodinných tragédií způsobených ztrátou dětí zakoušel nepřízeň osudu i ve svém profesním životě. V roce 1806 ho o všechno připravil obrovský požár města, při kterém na jeho dům spadla hořící báň radniční věže. „Hekovi zbylo v kapse ohořelého kabátu pouhých 15 krejcarů. Hek svou škodu uvedl částkou 17 tisíc zlatých, byla to částka ohromná, znamenající cenu několika měšťanských domů,“ píše Josef Johanides v Hekově životopise.
Tato katastrofa doslova obrátila Hekův život naruby. A to nebylo vše. Ještě větší pohromou pro něj byl státní rakouský bankrot, vyhlášený v únoru 1811, při němž se peníze začaly přepočítávat v nevýhodném poměru 5 : 1. To v konečném důsledku znamenalo úplný konec Hekova podnikání.
První český satirik
Od té doby se Hek svou prací podílel hlavně na chodu domovského města. Zůstal však i nadále literárně a hudebně činný. Ve svých dílech otevřeně prezentoval své názory, v nichž nešetřil kritikou vůči části české šlechty, která hovořila pouze německy a český jazyk upozaďovala. Nebál se satiricky – i proto se občas Hekovi říká „první český satirik“ – zesměšňovat uznávané autority, jakými byli tehdy zejména církevní hodnostáři či radní. Obzvlášť s radním Jettmarem a farním děkanem Obstem měl Hek velice napjaté vztahy. Podle historických pramenů se s nimi dokonce soudil. Příčinou byl jeho pamflet Veliký pátek, ve kterém měl radního údajně urazit. Ve skutečnosti však Hek kritizoval obecní správu jako takovou. Celý spor však prohrál. Zdánlivě neškodná satira mu tak vynesla nemalé finanční následky.
Hádky, pře a protesty byly na denním pořádku
Kromě ostrého jazyka a odvahy postavit se tehdejším mocipánům na sebe Hek upozorňoval i svým vlažným postojem ke katolické církvi. Nezapomínejme, že se stále pohybujeme na začátku 19. století, a navíc na silně katolickém venkově. Hek – zřejmě i pod vlivem osvíceneckých autorů a jejich spisů – se odvracel od přehnané zbožnosti projevované navenek například formou velkolepých církevních slavností a obřadů.
Otevřené vystupování, kritika a další aktivity přinesly Hekovi řadu nepříjemností, stejně jako pikle a intriky, které proti němu kuli jeho nepřátelé. Hek se i nadále zabýval například prodejem biblí, jež však byly tištěné společnostmi, které byly jako protestantské v Rakousku zakázány. Vyšetřování ustál, ale při výslechu roku 1821 se přel o každou formulaci. Hádal se, přel, protestoval. A to tak důkladně, že za protest proti nepřesnému protokolování byl dokonce potrestán vězením. Řadu potíží si způsobil i sepsáním pamfletu namířeného proti místním mocipánům.
V roce 1821 mu zemřela manželka Marie. Krátce předtím prodělal záchvat mrtvice a dočasně ochrnul na pravou polovinu těla. Kvůli dluhům za zabavené výtisky Velikého pátku mu poté nezbývalo nic jiného než přistoupit v následujícím roce na veřejnou dražbu nevelkého majetku, který mu ještě zbýval.
Od té doby až do své smrti žil kočovným způsobem života, přestože i v pozdním věku byl, co se práce týče, aktivní a ani s psaním zcela nepřestal. Nějaký čas pobýval v Krkonoších, například v Janských Lázních nebo ve Vrchlabí, poté v Ochranově či v bratrském domě v osadě Nízká. Byl rovněž hostem manželů Magdaleny Dobromily a Jana Aloise Rettigových v Rychnově nad Kněžnou nebo na zámečku v Bukovci u hraběnky Frederiky z Redenu. Hekův život skončil v Kyšperku, dnešním Letohradu, kde 4. září 1847 ve věku 78 let zemřel.
A jak bychom shrnuli Hekův otisk v našich v dějinách? „František Vladislav Hek byl svérázný básník a spisovatel, břitký ironik, pilný popularizátor, nadšený osvícenec a stejně hluboký křesťan, schopný hudební skladatel, svým posláním buditel a profesí kupec z malého města. Měl mimořádný zájem o dění kolem sebe i věci veřejné, což bylo výjimkou mezi obrozenci jeho doby,“ uzavírá historik Josef Johanides v Hekově životopise.
Ani ve východočeské Dobrušce na svého slavného rodáka nezapomněli a již od roku 1972 je v jeho rodném domě otevřena stálá expozice připomínající jeho život a dílo.
Zdroj fotografií:
- Česká televize / Miloš Schmiedberger
- Aleš Moravec
- Vlastivědné muzeum Dobruška
- Theophil Reichel