O zaseknuté sekyře ve střeše zvonice v Bílém Újezdu

„Mordyje, co mně to ta hlava dělá? A nohy… Pomóóc!“ V posledním okamžiku – prásk! Sekyra se zatnula do šindelů. Pepek svíral topůrko – tak mocný zásek snad ještě v životě neudělal – ale co teď, co teď? „Drž se, Pepku, drž se! Tamhle jede Tintěra s fůrou! Tintěró, honem!“ Tintěra stočil kravky rovnou pod zvonici – fůra jak chalupa – co se může stát? Čumilům zatrnulo. Pepek letí – bum! A hubu od ucha k uchu, už se zvedá ze slámy a volá: „Pašák, Tintěro, pašák!“

(Stanislav Dvořák: Pověsti z Rychnovska, Tesař Pepek Veverka)

Takto zní úryvek z nedatované historické pověsti o tom, jak se sekyrka dostala na střechu zvonice vedle újezdského kostela. Tento příběh je zřejmě nejznámější, možná proto, že měl šťastný konec. A asi není nutné příliš dodávat, že podle písmáckých zápisů šťastný tesař Veverka a jeho zachránci tuto událost ještě téhož večera náležitě zapili lahodným opočenským pivem.

Dříve než si připomeneme další (možné) verze příběhů o cestě sekyrky do věže zvonice, povězme si ještě něco o sousedícím kostele Proměnění Páně. Jeho kořeny údajně sahají až do roku 1360, odkdy je ve zdejší obci tento svatostánek písemně doložen. Původní – zřejmě roubená – stavba zanikla buď již během husitského běsnění v první polovině 15. století, nebo později kvůli „únavě materiálu“. O století později ji nahradila gotická sakrální stavba. Architektonicky nejhodnotnější částí kostela je kněžiště s gotickou křížovou klenbou. Od jednolodního chrámového prostoru jej dělí mohutný vítězný oblouk. Vzácnou barokní řezbářskou památkou je hlavní oltář z roku 1748, který představuje Proměnění Páně na hoře Tábor.

Ale zpět k dalším verzím cesty sekyrky do zvonice. Některé z nich už nemají takový happy end jako pověst o Pepkovi Veverkovi. Například jiný příběh vypráví o tesaři Adamovi, který právě dokončoval práci a zatloukal poslední hřebíky do šindele, když mu ujely nohy. V poslední chvíli zatnul sekerku do špice, ale pádu nakonec stejně nezabránil. „Rána za ranou padala na hlavičky šindeláků, až konečně přišla ta poslední – dílo bude dokončeno. Leč nedopadla, dlouhé nohy svírající vrchol povolily sevření. Dole nastal výkřik hrůzy. Duchapřítomnost Adamova obrací sekerku a v posledním zoufalém rozmachu ji zasekává do šindele a dlaň křečovitě svírá hladké topůrko. Proč však je tak hladké, hlaďoučké – tak zrádně hlaďoučké? Těžce dopadlo Adamovo tělo na kamenné stupně zvonice,“ stojí v literárně zpracovaném popisu tragédie, které dokonce přihlížel i tesařův syn.

Zdroj fotografií:

• Radek Bartoš
• zptacihopohledu.cz
• Wikipedia.org - Prazak