Učitelka, herečka, hudebnice, organizátorka a nadšená hráčka deskových her. Pavla Hanzalová z Rychnova nad Kněžnou má překvapivě široký záběr – ve škole, na jevišti i ve volném čase. V rozhovoru pro Nové Rychnovsko vypráví o ochotnickém divadle, učení jako formě herectví, únikových hrách i o tom, kde bere energii na tolik různých aktivit.
Ve školních představeních jenom tehdy, když jsem to měla nařízené, protože vystupovala celá třída. Ale jako malá jsem chodila do ZUŠ do literárně-dramatického kroužku, a to od přípravky od tří let až do druhého cyklu, což bylo asi tak do třeťáku.
Jednou, to už jsem byla pěkně baculatá, jsem hrála princeznu Zubejdu, která měla být hubená. To bylo hodně vtipné, i když to vůbec nevypadalo hezky. Vodníka jsme hráli, ten mě hodně bavil. Předtím jsme měli upravenou hudební pohádku Komár od Ilji Hurníka, kde jedna slečna hrála na housle a my jsme byli obecenstvo. A na co si hodně vzpomínám, je vánoční představení. Jednou jsem měla to štěstí, že jsem hrála anděla, co nesl kometu, a to mě hrozně bavilo, měla jsem takovou nádhernou ohromnou zlatou hvězdu. Byl to zrovna dost těžký rok, čtrnáct dní předtím mi umřel dědeček, ale byla jsem na sebe hrdá, že jsem to dala i tak.
Jedná se o amatérský divadelní spolek, který zaštiťuje Slávka Kašparová, pak tam máme divadelní výbor a já spolu s kolegy se střídáme v divadelních hrách. Vždycky se najde ochotný režisér, který by s námi chtěl spolupracovat. Vybere se divadelní hra, pak proběhnou všechny ty oficiální věci, vyřeší se autorská práva a jde se na věc.
Asi jak kdy. Vím, že jednou si nás našel režisér, podruhé byla vymyšlená hra a k tomu se dohledala režisérka a teď to bylo na základě domluvy a s režisérkou se hledala hra.
Je to těžké. I vzhledem k tomu, že mezi námi jsou zaměstnaní lidé – například v Dívčí válce nás bylo dvanáct –, kteří mají nejen ranní, ale i odpolední směny. Naštěstí je nás tam dost učitelů, takže máme takovou drobnou výhodu. Domluvíme se na pravidelných zkouškách a nějak to funguje. A co se týče představení, tam se navrhne termín a musí s ním všichni souhlasit. Jinak to nejde.
Hrála se mi strašně dobře. Já měla pocit, a taky se to říká, že ty zlé a nepříjemné postavy se hrají hezky. Ona tam na začátku nastupovala s písničkou a na tu písničku všechny děti obdivně vydechly: „Jé, princezna!“ Ale hned při první replice, kdy jsem řvala na Bětušku, mimochodem svou vlastní sestru, se z toho obecenstva ozvalo: „Ježiš, ta je zlá, to je potvora.“
No, moc toho asi nebude. Občas taky vím, co chci, ale většinou nevím, jak toho dosáhnout. Muselo se na tom se mnou hodně pracovat, protože já vůbec nejsem jako Vlasta. Mám špatný pocit, že tam pořád jenom štěkám. Mně se to moc nelíbí, poněvadž taková nejsem. Já bych byla na toho svého Přemka rozhodně milejší.
Teď už úplně v pohodě. Budeme mít desátou reprízu, už jsme si to osahali… jsme se osahali. (smích) Horší to bylo při zkoušení. Nikdy jsem velké divadlo nehrála, tohle byla moje první velká divadelní role. Přibylo nám hodně nových herců a já přece jen nejsem úplně kontaktní člověk, takže jsem si musela chvíli zvykat. Ale zvládla jsem to.
Těch je spousta. Asi nejvtipnější bylo, když někdo chyběl a někdo jiný hrál jeho postavu. Úplně nejkrásnější alternace byla, když chyběla Šárka a rozhodl se ji zahrát celou, zpaměti, bez scénáře, náš Bivoj. Takže si rozpustil vlasy, na tuto hru přistoupil a bylo to hodně komické. To jsme se pobavili opravdu všichni.
Je v tom velký rozdíl. Děti jsou autentické, řeknou, co si myslí, nemají problém mluvit do představení a pokřikovat na herce. Když se v Luciferově amuletu objevil čert, který se převlékal za kominíka, hned křičely na Bětušku: „To je čert, pozor na něj!“ Mnohdy je to krásně vtáhne do děje a nemají problém to říct. A dospěláci? Tam čekáme, jestli se budou smát, nebo se nebudou smát. To je spíš obava. Ale jakmile se poprvé zasmějou, už je to dobré.
Spíš než Carmina jsou to přípravky k hlavnímu sboru, kde jsem pár let dělala klavíristku především pro Ptáčata. Teď už s nimi nehraju, jsem jen klavíristka v záloze. Když je potřeba, ozvou se mi, a já buď můžu, nebo nemůžu.
Úplně všechno. Vždycky říkám, že jsem už jako malá chtěla být herečkou a že se mi to jako učitelce splnilo. A nebude to zas tak špatné, protože obecenstvo chodí pořád, docela dost ti stejní lidé, akorát s potleskem to trochu vázne. (smích) Ale opravdu si myslím, že před tabulí je to jedno velké herectví. Aspoň pro mě.
Jde. Když mě něco baví, všechno jde. Ty předměty mají hodně společného – informatika s matematikou určitě. Navíc jsem z generace, kterou počítače dost zajímaly, takže jsme s nimi skoro vyrostli, byla to pro mě jasná volba. A hudebka, to je odpočinkový předmět.
Práce s lidmi je vždycky ta nejnáročnější. Já jsem spokojená tam, kde jsem. Zatím jsem měla velké štěstí jak na vedení školy, tak na rodiče. Mám štěstí i na milé kolegyně a myslím si, že to je strašně důležité, mít vždycky někoho, kdo je podobného ražení, kdo má podobné názory a umí vás podpořit a případně podržet, když není zrovna nejlíp.
Mám na to několik metod. Jedna z nich je, že to vymlátím do klavíru, to mi pomáhá hodně. Druhá, že to zkusím vyspat. Pak mám doma úžasného partnera, který je mi vždycky oporou. Byť to zní jako klišé, klišé to není, je to hrozně fajn. Anebo se jdu projít a provětrat si hlavu, to taky funguje. Ale to je u mě až ta poslední volba.
Pracujeme na učebnicích, které byly vydané a jsou na trhu už dlouho. Napsali je mí milí kolegové Michal Čihák, Šárka Müllerová a pan profesor Zdeněk Půlpán. Já k nim pouze tvořím interaktivní digitální nástavbu. To znamená, že žáci mají normální tištěnou učebnici, ale k tomu existuje i elektronická verze s interaktivními prvky. Ty mám na starosti já. Pod různými ikonkami tam najdeme procvičování, zkušební testy, plus jsme si vymysleli, aby to bylo něco úplně jiného, únikovky. U každé kapitoly je udělaná jedna úniková hra jako opakování, někdy jednodušší, někdy složitější. Zároveň jsme tam zahrnuli nápady pro učitele, například na samostatné práce, na propojení mezi předměty, návrhy na tandemovou výuku a pak rychlé rozcvičky. Když například potřebují probudit třídu, tak aby věděli, kam sáhnout.
Miluju je. Teď jsem měla chvíli pauzu, protože jsem měla moc práce, ale několikrát ročně chodíme na šifrovačky s naším úžasným týmem Prázdná množina. Šifrovačka – venkovní – je soutěž, kdy přijdeme na start, dostaneme šifru, vyluštíme ji a to nám řekne, kam máme jít dál. Únikovky vznikaly z reálného života, jsou většinou v místnosti, ze které má člověk nebo tým uniknout. Nápovědy a hádanky jsou poschovávané a mají vás navést, kudy ven.
Jak kdy. Někdy ten zásek není úplně na škodu. Průchodové úkoly, kdy přijdeme a do deseti minut máme vyřešeno, jsou fajn, ale jakmile je jich moc za sebou, není to výzva. Mě baví, když je tam něco, čemu mám přijít na kloub, a nevadí mi nad tím dlouze přemýšlet. Občas nám už tiká čas, musíme vzít nápovědu a pak se třeba chytáme za hlavu, že jsme na to šli dobře, akorát že jsme pitomí a nevidíme to.
Můžeme na jedné šifře strávit i více než dvě hodiny. To je normální.
Upřímně vůbec netuším. Vím, že dva roky za sebou jsem dělala Noc vědců na Univerzitě v Hradci, protože jsem tam ještě působila. A najednou jsem byla na Noci vědců tady v Rychnově. Úplně miluju, jak si jako organizační tým s kolegyní sedneme a chrlíme nápady jeden za druhým, delegujeme práci na někoho jiného, oslovujeme všechny okolo. Moc mi vyhovuje, že se nemusím starat o papíry kolem, zas naopak udělám grafickou práci a práci s počítačem. Samotná akce má úžasný náboj a všechna ta námaha za to stojí.
Už to bude Noc vědy podle nového označení a hlavním tématem je komunikace. Moc se na ni těším. Musím přiznat, že v prvních letech jsme si na konci každého ročníku kolem půlnoci, kdy jsme seděly unavené na lavičce v dolním patře, kdy už jsme proběhly celý gympl, jestli je všude zhasnuto a nikdo nám tam nezůstal, říkaly: „Letos to bylo naposledy, nikdy víc!“ Loni už jsme si to kupodivu neřekly.
No, to bych taky ráda věděla. Ale jak říkám – když mě něco baví, čas si najdu. Připadá mi, že na světě je strašně moc strašně skvělých věcí, které bych chtěla vyzkoušet, ale vím, že všechny stejně nikdy nestihnu, tak se věnuju alespoň některým.
Deskovky, to je moje velká vášeň. Řekla bych, že i sběratelská, s partnerem doma máme aktuálně přes tři sta různých deskových her, od drobných, jako jsou karetky, k mnohem náročnějším. S čistým svědomím můžu říct, že není měsíc, kdy bych si nezahrála deskovku. A velmi často není ani týden, kdy bych si ji nezahrála. To je další věc, u které odpočívám.
Nejraději mám strategické hry, ale ty jsou většinou na hodně dlouho a je to náročné na myšlení. Takže je třeba, abych měla nějakého spoluhráče, kterému se chce myslet, aby mělo cenu o první místo bojovat. Ale pak tu máme i kooperativky – to znamená, že hrajeme my hráči spolu proti hře. Některé kooperativky jsou příběhové. Teď momentálně procházíme Frosthaven. To se do zimy hodí, protože je tam zasněžený celý svět, vesnice, kde stavíme hradby, procházíme různé příběhy a bojujeme s příšerkami.
S partnerem, s kamarády, se synovcem, se sestrou, dříve i s kolegyněmi. Teď mám na lyžák se svou sekundou připravenou – a doufám, že to vyjde – hru Vlkodlaci, což je něco jako Městečko Palermo, ale upgradované,
je tam víc možností než jen bandita nebo občan. Je to hodně promyšlená hra až pro padesát lidí, takže doufám, že si zahrajeme jako celá třída. Míníme tomu věnovat celý jeden večer.
(Směje se a odmítavě mává rukama.) Ďábelská prkýnka, ne, ne, ne! Jestli mi někde nebylo naděleno, tak ve sportu. Na lyžáku s lyžemi jsem byla v sekundě na gymplu, to bylo poprvé a naposledy, co jsem stála na sjezdovkách. Na běžky nás občas vytáhla mamka, ale mě to nebaví, to už spíš ta procházka nebo kolo. Běžky ne. Ono to buď jede moc, nebo to nejede vůbec. A snowboard?! Vůbec si neumím představit, že mám obě nohy přikurtované k jednomu prkýnku. To není nic pro mě.
U mě to bude tak napůl. To důležité, co vím, že musím stihnout, naplánované mám. Time management většinou – ne vždycky, ale většinou – funguje. To zbylé navíc, to je otázka improvizace. Zvládnout se to dá.
To vůbec netuším. Mám svoje období. Plodné období je období, kdy tíhnu spíš k umění, kdy třeba píšu i básně do šuplíku, skládám, víc hraju, víc zpívám. Mám tendence si psát deník a podobně. No a pak je druhé období a tomu říkám spíš vědecké. To bojuju s učebnicí nebo píšu odborné články nebo se snažím vzdělávat v různých oborech. Ale kdybych si měla vybrat jedno, to si neumím představit.
Říkala jsem si, že až mě to přestane bavit, budu s tím muset seknout, protože by to bylo týrání na obou stranách. Otázka je, jestli to poznám. Momentálně si nedovedu představit, co bych dělala. Věřím, že bych si něco našla, ale teď si to neumím představit.
Pavla Hanzalová ukazuje, že různé světy se nemusí vylučovat. Učení, divadlo, hudba i hry u ní fungují vedle sebe přirozeně a bez tlaku. Vše spojuje především chuť věnovat se věcem, které dávají smysl, a hledat mezi nimi vlastní rovnováhu.
Zdroj fotografií: