Textilní průmysl, hornictví a sklářství. To jsou obory, které Romana Reila přitahují nejvíc. Archivářem je 35 let a Státní okresní archiv v Trutnově vede přes 32 let. Za tu dobu našel mezi archiváliemi různé poklady. „Listiny, kroniky i oprátky,“ upozorňuje.
Jsme organizační složkou Státního oblastního archivu v Hradci Králové, ten má ředitele. My v okresech jsme vedoucí. Je ale pravda, že si nás hodně lidí zvyklo oslovovat jako ředitele. Mnozí to dělají dodnes.
Kromě práce archiváře i spoustu manažerské a úřednické činnosti, asi jako v každé vedoucí profesi. Hlavním úkolem je zajistit tři základní činnosti: předarchivní péči čili dohled nad vyřazováním písemností z úřadů a institucí, potom zpracovávání archiválií a postarchivní péči neboli prezentaci, přednášky, publikační činnost, exkurze a podobně. I se mnou je nás tady v Trutnově na tu práci osm.
Jak kdo! Když se řekne archiv, spousta lidí si nepředstavuje nic. V archivu nikdy nebyli, nepotřebovali ho k životu. Pro mnohé se pod slovem archiv skrývá něco tajemného. Mnohokrát jsem slyšel naivní dotazy typu: „Máte tady něco o Hitlerovi“? Prostě někdo čeká Indiana Jonese, někdo nudného úředníka.
Původně jsem chtěl dělat archeologii, ale před rokem 1989 brali strašně málo archeologů, takže mě to brzy opustilo. Věnoval jsem se obecněji vlastivědě Radvanic. To mě už jako patnáctiletého kluka přinutilo zajít do archivu.
Byli překvapení, většinou do archivu chodí spíš starší lidé. Dokonce se mě ptali, jestli už mám občanku, jestli mi je patnáct a můžu studovat. Archiv sídlil v bývalé škole na Babí, v docela hrůzostrašných podmínkách. V malé badatelně spojené s kanceláří mi předložili nějaké zápisy z Radvanic z roku 1945. Bylo to pro mě jak v Jiříkově vidění. Tam to u mě všechno začalo a vydrželo mi to dodnes. V osmdesátých letech jsem chodil do archivu poměrně pravidelně. A taky do podnikového archivu Texlenu Trutnov.
Po návratu z vojny v září 1989 jsem nejprve pracoval v Domě dětí a mládeže ve Dvoře Králové. Ale chtěl jsem si najít něco jiného, blíž k domovu. Revoluční události přinesly změny. Vedoucí archivu v Texlenu Vladimír Wolf se stal personálním náměstkem a hledal za sebe náhradu a vzpomněl si na mě. Znal mě z mých návštěv. Takže jsem tam v roce 1990 nastoupil.
To už bylo v nové, dnešní budově okresního archivu. Tehdejší ředitel se vracel domů na Moravu, takže vyhlásili nové výběrové řízení. Přišli za mnou do Texlenu, abych se taky přihlásil. Začal jsem o tom přemýšlet, přece jen to byla ode mě docela odvaha. Nebyl jsem ani tři roky v texlenském archivu a najednou jsem mohl šéfovat okresním archivu.
Jednoznačně! I když musím upozornit, že podnikový archiv Texlenu nebyl běžným archivem, ale díky doktoru Wolfovi patřil mezi vybrané podnikové archivy. Měl fondy staré od 18. století. Mně se podařilo sehnat ještě další archiválie předchůdců textilních továrníků, a dokonce jsem často přicházel do kontaktu s potomky slavných průmyslníků. Kontaktoval jsem je v zahraničí, někteří za mnou přicházeli do archivu.
Třeba Walzel, potomek slavného textilního průmyslníka. Přijel až od Bodamského jezera. Dodnes jsem v kontaktu i s potomky dalšího známého továrníka Faltise. Texlen vydával vlastní noviny Krkonošský len. Já do nich dával příběhy továrníků včetně toho, jak dopadli po roce 1948, psal jsem i o restitucích v devadesátých letech. Mě to vždycky zajímalo, nešel jsem jen po archiváliích, ale rád jsem se setkával i s lidmi. Takže tohle mě v texlenském archivu hodně povzbudilo.
Moje specializace vychází z toho, na čem jsem vyrostl. Táta dělal na dolech, denně jsem se v Radvanicích potkával s horníky, kteří se vraceli napůl špinaví z práce domů. Hornictví je proto prvním oblíbeným tématem. Máma zase byla zaměstnaná ve Chvalči v Texlenu a taky babička pracovala v textilním průmyslu. Takže to bylo druhé oblíbené téma. U babičky jsem navíc slyšel denně němčinu, psala dokonce kurentem, což mi dalo první cenné základy do archivařiny, i když jsem si to asi tehdy jako kluk nemyslel.
Začátky mám spojené s Texlenem. Vzpomínám, jak jsem tam poznal lidi, se kterými se vídám dodnes a jsme pořád přátelé. Bylo potřeba přistavět kus archivu, aby se do něj vešly materiály ze zrušeného generálního ředitelství lnářského průmyslu ve Slezské ulici. To byla velká akce, přibyly nám stovky metrů písemností. Měl jsem za úkol stahovat archiválie z textilních závodů na Semilsku a Náchodsku. Když se v roce 2007 Texlen rušil, povedlo se mi je získat do trutnovského archivu. Kupu věcí jsme zachránili.
Je toho tady hodně. Například listina o povýšení města Vrchlabí z roku 1533. A spoustu zajímavých kronik. V roce 2033 bude Vrchlabí slavit 500 let od povýšení na město, takže k tomu chystáme velkou třísvazkovou publikaci, ve které ukážeme, co zajímavého z minulosti Vrchlabí tady máme.
Kromě toho, že získal tolik potřebné moderní prostory, tak se například rázem dostal i do většího povědomí. Lidé najednou objevili, že tu archiv je. Pomohly tomu i revoluce a poptávka po dokumentech z archivu. Potvrzuje to nárůst počtu badatelů. Před rokem 1989 chodilo na Babí ročně 30 až 40 badatelů. Po přestěhování do Komenského ulice sem začalo chodit 600 až 700 lidí ročně.
Například v soudních spisech jsou originály břitev a nožů, které souvisí s vraždami. Hodně mě taky zaskočily originály oprátek. Takové věci nejsou běžné. Tyto artefakty budeme prezentovat na Mezinárodním dni archivů, který vychází na 10. června 2025. Veřejnost si bude moci prohlédnout archiv a zajímavé dokumenty.
Když se podaří k archiváliím něco dopátrat, například postřehy potomků. Třeba se mi povedlo najít pravnuka bývalého trutnovského starosty Hieronyma Rotha, který s dalšími 18 měšťany skončil po prusko-rakouské bitvě roku 1866 v zajetí. Klaus Roth přijel v roce 2010 do Trutnova. Když jsem byl za ním ve Vídni, viděl jsem u něj doma na stěně obrovský obraz pradědečka, starosty Trutnova, a znak, který dostal od císaře a byl tím povýšen do šlechtického stavu. Přinesl mi krabici dokumentů, kde byla blahopřání a telegramy od starostů a zastupitelstev okolních měst, které dostal po návratu ze zajetí. Nebo se podařilo najít potomky stavitele Adolfa Bohatyho, který v roce 1875 projektoval trutnovský hřbitov. Možná v září přijedou. A právě tohle mě baví, že se uložené záznamy dají obohatit o zajímavé postřehy lidí.
Vždycky mě zajímaly dějiny průmyslu. Díky němu se Trutnov dostal na patřičnou úroveň, vyrostl na něm. Mluvili jsme taky o hornictví a textilu, které tu byly silně zastoupené a jsou mi nejblíž. Teď navíc objevuju dějiny sklářství v okrese, což je taky velice zajímavé. Sklárny byly v Žacléři, Jívce, Markoušovicích i Lamperticích.
Stále jsou to zajímavá témata. Nikdy nelze říct, že všechno už bylo zpracované. To neplatí jen o průmyslu textilním nebo uhelném. Platí to o všem. Množství archiválií nelze za celý život ani prostudovat nebo prohlídnout, takže vás pořád něco překvapuje.
Pracovníci archivu mě upozorňují, že dvě knihy ročně jsou moc. Takže například letos bude jen jedna. Ale v předchozích letech jsme vydali i tři nebo čtyři za jediný rok. Podle mě je zapotřebí, aby se lidé dozvěděli, jaké dějiny se tady odehrály. Doufám, možná naivně, že pokud se dozvědí víc, bude jejich vztah k obci jiný. Mohli by mít obec víc rádi.
Pokud to je malá kniha, většinou dva až tři roky. Aktuálně s Pavlem Zahradníkem a Václavem Horákem chystáme trutnovské hřbitovy, které bude křtít starosta města na Dnech evropského dědictví 13. září letošního roku. Následovat budou příští rok Chotěvice, Mladé Buky a v plánu máme lokality známé jako Brendy a Studénky, což by volně navazovalo na pět publikací o Radvanicích, kde jako zatím poslední vyšel Slavětín.
Pracovat s informacemi, které jsou velice delikátní. Zvlášť po roce 1945 a po roce 1989 se setkáváte s některými informacemi, u kterých by asi někteří nebyli rádi, kdyby byly zveřejněny. V tom jsme opatrní, ne všechno zveřejňujeme. Nechceme, aby knihy způsobovaly rozepře. Mají být pohodové a přinášet neznámé informace o místech, kde žijeme.
Archivář, historik, spisovatel a publicista. Pochází z Radvanic na Trutnovsku z česko-německé rodiny. V letech 1990–1993 působil v podnikovém archivu společnosti Texlen Trutnov a od roku 1993 pracuje v trutnovském okresním archivu. Zaměřuje se na průmyslové dějiny, hornictví, textilní průmysl a regionální dějiny. Zabývá se rovněž genealogií a ve volném čase sbírá veduty. Je autorem a redaktorem knih Proslavili Trutnov, Trutnovská radnice, Radvanice, Radvanické kutání a dolování černého uhlí, Historie radvanické školy, Almanach radvanické školy, Slavětín, Janské Lázně, Jívka, Černý Důl, Chvaleč a Petříkovice, Mostek, Staré Buky, Svoboda nad Úpou, Vlčice, Dolní Branná, Lánov a Dolní Lánov, Choustníkovo Hradiště, Kunčice nad Labem, Královec, Pec pod Sněžkou, Bílá Třemešná, Libňatov, Žacléř nebo Chvaleč, Petříkovice a Müllerovka na starých pohlednicích ze soukromé sbírky Michala Binka.
Zdroj fotografií: