Hory dávají člověku svobodu, klid i pokoru, říká náčelník horské služby Pavel Cingr

Vzpomenete si, kdy jste se poprvé setkal s někým z horské služby?

Úplně přesně ne, ale vyrůstal jsem od svých pěti let na krkonošské Petrově boudě, takže jsem vídal lidi z horské služby prakticky denně. Chodil jsem z ní do školy, a když se nahoře objevili záchranáři, pro malého kluka to bylo něco. Pamatuju si, že jsem tenkrát dokonce dostal malý odznak horské služby, měl jsem ho pak zapíchnutý v čepici. Takže asi někdy kolem sedmi osmi let jsem lidi z horské služby začal vnímat.

Co vás tehdy na jejich práci zaujalo?

V tom věku jsem to ještě tak nevnímal, ale hory mě přitahovaly odjakživa. Měl jsem kolem sebe kamarády, kteří lezli nebo dělali skialpy, a přes ně jsem se k tomu dostal víc. Bylo to ještě před revolucí 1989. Tehdy se vybavení shánělo složitě, první skialpy jsme si různě skládali dohromady. Začal jsem chodit víc po horách, trochu lézt a postupně se dostal mezi partu kluků, kteří už u horské služby byli. Tak to všechno začalo, úplně přirozeně.

Takže žádný zásadní zlom nepřišel, spíš to plynulo samo?

Přesně tak. Když člověk žije v horách, lyžuje, pohybuje se venku, je to přirozený vývoj. Najednou zjistíte, že k tomu patří i pomoc druhým.

Kdy jste se stal členem horské služby „naostro“?

Čekatelem jsem se stal v roce 1989, to mi bylo pětadvacet. To je první forma členství – musel jste si odsloužit určité množství služeb, absolvovat kurzy, zkoušky. V roce 1992 jsem dokončil všechny zkoušky a stal jsem se dobrovolným členem. O pět let později, v roce 1997, jsem přešel do zaměstnaneckého poměru. Všechno to šlo krok za krokem, žádný velký plán, prostě přirozený vývoj.

Co vás na té práci baví?

Asi to, že má smysl. Každý zásah není příjemný, ale když se povede někomu pomoct, všechno to stojí za to. Hory dávají člověku svobodu, klid i pokoru. A taky skvělou partu lidí. Bez ní by to nešlo.

Jaké pocity zažíváte při zásahu? Na začátku je asi hodně adrenalinu, ne?

Po těch letech už jsem asi trochu otupělý, beru to víc profesionálně. Ale samozřejmě, když jde například o děti, to je vždycky silnější. Tam to člověk prožívá jinak. Možná proto, že o sobě úplně nerozhodují samy, chybu udělá někdo jiný a záchranář pak cítí větší zodpovědnost. Jinak běžné úrazy – zlomeniny, vykloubení – jsou pro nás rutinní zásahy. Jde hlavně o to, aby to člověka co nejméně bolelo a byl co nejrychleji předán lékařům. Ale když jde o vážnější případ v terénu a do poslední chvíle není jasné, jak to dopadne, tak když se to nakonec podaří, přijde pro záchranáře obrovská úleva. A taky radost, že dotyčný je v pořádku, že se vrátil do tepla nebo byl předán do rukou zdravotníků.

Tři roky jste náčelníkem. Máte kvůli tomu vy osobně méně zásahů v terénu?

Když jsem začínal, chtěl jsem být u všeho – hlavně u pátracích akcí, nejlépe první na místě. Ne proto, abych byl vidět, ale z pocitu, že musím být rychlý a u toho. Dnes už to vidím jinak. Mladší kluci jsou v terénu, mají energii, ale někdo musí akce také řídit, plánovat strategii a organizovat zázemí. I jako náčelník se občas do terénu dostanu, ale spíš výjimečně. Dnes je moje role víc organizační.

Takže teď pracujete víc v kanceláři než na horách?

Určitě. Papírování a administrativa zaberou spoustu času. Když je člověk „jen“ záchranář, tráví mnohem víc času venku. Jako náčelník musím řešit plánování, školení, rozpočty, výběrová řízení… ale to k tomu prostě patří.

Mezi laiky má označení „náčelník horské služby“ velký zvuk. Lidé vás vnímají jako hrdinu. Cítíte to tak i vy?

Ne, tak to rozhodně nevnímám. Je to práce jako každá jiná – jen trochu jiná v tom, že se dělá venku, v horách a s lidmi. Možná s věkem člověk získá větší respekt, ale hrdinou se necítím. Naopak. Být náčelníkem od mladých let bych nechtěl. Tam to vyhoření hrozí mnohem víc než u samotného záchranáře. Náčelník musí hodně pracovat s lidmi a to bývá někdy těžší než samotná záchrana.

Máte jako náčelník poslední slovo při výběru nových členů?

U dobrovolníků ne. Tam to funguje jinak: každý okrsek má svého vedoucího a kluci si nového člena vybírají sami. A myslím, že je to správně. Ten tým s ním bude trávit roky, takže musí cítit, že mezi ně zapadne i lidsky. Může být šikovný, mít fyzičku, ale pokud si s kolektivem nesedne, nebude to fungovat. Kluci mají v tomhle takzvané právo veta, můžou říct: „Tohohle k nám neposílejte!“ A tím to končí.

Takže nejde o nějakou „ředitelskou“ hierarchii jako na úřadech nebo ve firmách?

Přesně tak. U dobrovolníků to určitě není tak, že by náčelník diktoval, kdo tam bude a kdo ne. U zaměstnanců, tedy profesionálů, už je to jiné. Tam výběr organizujeme my a děláme výběrová řízení, protože chceme mít jistotu, že ti lidé mají dovednosti i schopnosti na opravdu špičkové úrovni. Ale i tady se snažím, aby mezi profesionály a dobrovolníky nebyl rozdíl, který by laik poznal.

Jak to myslíte?

Když se něco stane na sjezdovce nebo v horách a přijedou dva záchranáři, neměl byste poznat, kdo z nich je zaměstnanec a kdo dobrovolník. Všichni mají stejné bundy, prošli stejným výcvikem a měli by odvádět stejnou práci. Dáváme si proto hodně záležet na školení a tréninku. Někdy je to boj. Člověk si říká, že by jim měl ulevit, když vidí, kolik toho mají. Ale polevovat nechceme. Kdybychom slevili z náročnosti, šli bychom špatným směrem. Záchranář prostě musí být připravený na všechno, ať je profesionál, nebo dobrovolník.

Jak se člověk může stát členem horské služby?

Musí to být nadšenec, ale nestačí jen chtít pomáhat. Potřebuje kondici a musí dobře lyžovat. Máme přísné testy – běh na deset kilometrů s převýšením asi 300 metrů do 55 minut, to dneska spousta mladých nezvládne. Důležité je i lyžování. Ve třiceti se už málokdo stane opravdu dobrým lyžařem. Kdo projde, začne jako čekatel, potom absolvuje letní a zimní školu, kurzy první pomoci, lanové techniky, meteorologie… Celý proces trvá tři až čtyři roky. A až pak se může stát členem.

Dobrovolníci to navíc dělají zadarmo, musí odsloužit asi 180 hodin ročně. Dřív byl přetlak zájemců, dnes už je jich tak akorát. V některých oblastech mají s náborem problém, takže možná bude nutné do budoucna systém trochu změnit.

Kolik záchranářů se o Krkonoše stará?

Máme 24 stálých zaměstnanců, přes zimu dalších 17 sezonních, o víkendech pomáhají dobrovolníci. Celkem je to asi 180 lidí, ale v terénu je jich běžně kolem čtyřiceti. V největších střediscích – Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou, Rokytnice nad Jizerou – bývá o víkendech i deset zásahů denně. Například ve Špindlu slouží devět záchranářů, z toho dva i přes noc. Když se něco stane, svoláváme i ty, kteří mají volno. Jsme zvyklí improvizovat, fungujeme tak roky.

Spolupracujete s polskou horskou službou?

Ano, pravidelně. Krkonoše jsou malé, hranice nehraje roli. Když se něco stane, jde jen o to, kdo tam dorazí dřív. Je jedno, jestli je to český záchranář, nebo polský. Společně nacvičujeme hlavně lavinové zásahy, tam jde o každou minutu. Na hřebenech máme v zimní sezoně navíc nepřetržitě záchranáře, na Labské boudě i na polském Slezském domě. Fungujeme jako jeden tým.

Jak se za pětatřicet let, co jste u horské služby, změnili návštěvníci hor?

Dřív sem jezdili většinou zkušení turisti nebo horalé, kteří věděli, co si můžou dovolit. Dnes je to pestřejší. Spousta lidí přijede jen na výlet, často bez vybavení. Někteří sice mají nejlepší bundu a boty z obchodu, ale zkušenosti jim chybí. Technologie, mobily a GPSky nám pomohly – pátracích akcí ubylo, lidé se dokážou lépe zorientovat. Ale zároveň mají pocit, že jsou v bezpečí za každých okolností. A že když se něco stane, jsme tam za pět minut. Jenže to tak nefunguje. Na horách může cesta ke zraněnému nebo ztracenému trvat i hodiny.

Takže největším rizikem je lidská nepřipravenost?

Ano, nejčastěji pomáháme lidem, kteří prostě podcenili hory. Špatné oblečení, žádné nesmeky, žádné hůlky, nulová výbava. Většina turistů je v pořádku, ale my se potkáváme právě s tím malým procentem, které má problém. Horší než úrazy na sjezdovce jsou zásahy v terénu – laviny, ztracení lidé, špatné počasí. Lavinové neštěstí je pro nás vždycky nejtěžší, protože jde o minuty. Snažíme se, aby každý, kdo chodí mimo značené cesty, znal zásady kamarádské pomoci – jak pomoci sobě i ostatním dřív, než dorazíme my.

Co byste doporučil lidem před nadcházející zimou?

Ať nepodceňují Krkonoše. Nejsou to sice Alpy, ale nebezpečné být můžou. Ať si lidé zjistí, kam jdou, jaké bude počasí, a mají s sebou základní věci – čelovku, nabitý telefon, něco teplého na sebe, pití, trochu jídla. To všechno se může hodit. A taky ať se chovají s pokorou. Hory tu byly dávno před námi a budou i po nás. My jsme tu jen hosté.

A vy osobně? Jak se těšíte na sezonu?

My u horské služby se na ni těšíme všichni. Jsme lyžaři, máme hory rádi. Ale je to i nejvytíženější období. Úrazů přibývá, někdy je to nápor. Zároveň je to ale období, kdy je na horách nejvíc života, pohybu, energie. A právě to nás všechny pořád baví.

Zdroje fotografií:

• archiv autora
• Jiří Hejtmánek
• Robert Dlouhý