Guido Rotter: průkopník krkonošské turistiky

Hostely aneb tehdejší zázrak bezplatného ubytování pro studenty

V dřevostavbě byly stůl a židle, pult pro mytí a knihovna s krkonošskými mapami, průvodci a cestopisy. K snídani se podávala mléčná káva s houskami, k večeři chleba s máslem, sýrem, uzeninou, šunkou a dvě sklenice piva. „Vše na náklady vedení ubytovny. Ubytování ale bylo určené jen pro německé studenty. Mohli zůstat na jednu noc,“ upozorňuje ředitel trutnovského archivu Roman Reil na dobovou napjatou atmosféru mezi Čechy a Němci.

Hned v prvním roce byl o novinku, označovanou tehdy slovem herberk, velký zájem. „Ubytovna v Hořejším Vrchlabí měla 21 návštěvníků. V dalších letech počty nocležníků rostly,“ vyčetl archivář Reil z kroniky.

Nápad bezplatných nocležen se rychle ujal. Po Vrchlabí vznikly i ve Špindlerově Mlýně, Harrachově, Trutnově a Horním Maršově. A později už i mimo Krkonoše. Zatímco v roce 1886 bylo v provozu šest hostelů, o rok později už 22. Po roce 1888 vznikaly desítky dalších podobných zařízení v Jizerských horách, Beskydech, Jeseníkách a Krušných horách. V roce 1891 už jich bylo na území tehdejšího Rakouska-Uherska 74. Pak začaly ve velkém vznikat i v Německu.

Rotterovy stopy ve světě: inspirace pro Ameriku i Nový Zéland

Guido Rotter byl vedoucím sítě německých studentských a školních ubytoven. Pečlivě dohlížel na jejich provoz, vedl si podrobné statistiky. Z nich vyplývá, že v roce 1908 bylo v obou zemích 279 ubytoven s více než tisíci lůžek. Využilo je téměř 25 tisíc mladých lidí. „Roku 1913 se v německé jazykové oblasti dalo napočítat 690 podobných ubytoven! Počet přenocování překonal hranici jednoho milionu za rok,“ zmiňuje rekordní čísla kniha Vrchlabí: Můj domov – dějiny a příběhy vysídlených německých obyvatel.

K financování herberků používal Rotter zisky ze své textilní továrny. Jejich stavbu na území monarchie financovali také další mecenáši a spolky. Po první světové válce dal Rotter ubytovny k dispozici Německému svazu mládežnických ubytoven. Od té doby je mohla využívat veškerá německá mládež. Rotterova iniciativa ovlivnila také vznik podobných zařízení v Severní Americe a na Novém Zélandu.

Provoz vrchlabské ubytovny skončil s druhou světovou válkou. Dnes už objekt ve městě objevíte jen sotva. Zbylo z něj pouze torzo – kamenné základy, na kterých dřevostavba stála.

Když kolem roku 1890 Rotter poprvé viděl lyže, brzy si je nechal z Norska dovézt. „S několika dalšími nadšenci z Vrchlabí bez návodu vynalezli vlastní běžeckou techniku. Jezdili s jednou dlouhou, železem zpevněnou bambusovou tyčí z Žalého dolů do údolí,“ píše se dál v publikaci.

Byl to právě Guido Rotter, kdo v roce 1896 založil ve Vrchlabí Krkonošský lyžařský spolek, po sousední Jilemnici druhý nejstarší v Krkonoších. Místním školám dodal v roce 1899 lyže. Chtěl tím přírodu a sport co nejvíc zpřístupnit mladým lidem. Za jeho éry se pracovalo na vytvoření sítě horských cest, instalovalo se zimní tyčové značení a masivně se podporoval turismus.

V letech 1903 až 1907 se stal prvním předsedou nově vzniklého lyžařského svazu Krkonoš. A v roce 1905 byl zvolen předsedou Rakouského lyžařského svazu, který je dodnes považován za nejvýznamnější lyžařskou organizaci. Získal mnoho vyznamenání a poct. Nejvíc si vážil čestného titulu Otec hor, který mu udělili němečtí obyvatelé Krkonoš.

Z lyžování se stala rodinná tradice

Guido Rotter zemřel v březnu v roce 1940, krátce před osmdesátými narozeninami. Pochován je v rodinné hrobce na Městském hřbitově ve Vrchlabí.

V jeho lyžařských stopách se doslova a do písmene vydal jeho syn Guido Rotter mladší. Také jemu jsou přičítány značné zásluhy o lyžování. Mimo jiné pořádal v roce 1927 první Májové lyžařské závody ze Studniční hory do Obřího dolu, z kterých se časem stalo tradiční setkání evropské elity. Proslul rovněž jako úspěšný továrník. Stále méně vydělávající textilní výrobu nahradil výrobou mnohem výnosnějšího sportovního zboží, například lyží, saní nebo lyžařských vosků.

Za první světové války bojoval v rakouské uniformě na alpských ledovcích proti Italům. Po druhé světové válce, kterou strávil jako německý voják převážně na východní frontě, byl propuštěn ze zajetí, ale ve Vrchlabí zůstat nemohl. S transportem se dostal nejprve do Rakouska a pak do německého Karlsruhe. 

Běžeckému lyžování se věnoval až do pozdního věku. „Po nějaký čas dokonce patřil do štafety Hlavního svazu německých spolků zimních sportů. Byl nepřekonatelným turistou! Vždy a všude,“ připomíná kniha Vrchlabí: Můj domov – dějiny a příběhy vysídlených německých obyvatel.

Zdroje fotografií:

• Státní okresní archiv Trutnov
• kniha Dr. Pepi Erben Die ski sportlichen Erfolge der Sudeten Jugend