Dominik Zdržálek: Fotbal byl pro mě jasnou volbou

Dominik je houževnatý a cílevědomý člověk, s nepříjemným osudem se popral a na fotbal nezanevřel. V současné době hraje vrcholově futsal, účastní se mistrovských fotbalových turnajů jeden na jednoho, předvádí freestyle show s míčem a sní o vlastním fotbalovém kempu. O svém klikatém životním osudu se rozpovídal v následujícím rozhovoru.

Dominiku, kde se momentálně nachází vaše fotbalové působiště?

Ve fotbale nyní působím v Olympii v Hradci Králové. Od března nastupuju v Teplicích jako asistent trenéra devatenáctek a budu tam dělat skills tréninky pro mládež.

Jakou soutěž hraje Olympia Hradec Králové?

Hrajeme B třídu, což je soutěž pod ligou, ve které teď hraje Vrchlabí (1. A třída mužů, pozn. autora). Hraju tam proto, že jsem zde předtím působil jako trenér a moje zraněná kolena už mě nepustí do velkého fotbalu.

Co si můžeme představit pod pojmem „velký fotbal“?

To jsou vyšší soutěže, jako když jsem hrál coby dorostenec 1. ligu a později v chlapech 3. ligu. Tam už mě zdraví nepustí, protože bych nemohl pořádně jít do soubojů. Rozdíl mezi jednotlivými stupni ligových soutěží je hodně znát, především ve fyzické připravenosti, ale i ve schopnosti to uběhat.

Zmínil jste, že už vás limituje zdraví. Abychom uvedli čtenáře do souvislostí, kolik vám je let?

Je mi 29 let.

To ještě není věk na sportovní důchod. Čím nebo jak se vám „podařilo“ své zdraví takto eliminovat?

Moje zdravotní problémy začaly, když mi bylo 23 let, kdy jsem měl první vážnější zranění. Bylo to přetržení křížového vazu a od té doby jsem absolvoval celkem čtyři operace na levém koleni a jednu na pravém. A jak se mi to přihodilo? Domnívám se, že to bylo přemírou mojí aktivity. Kombinoval jsem fotbal s futsalem, obojí jsem v té době hrál vrcholově. Každý den jsem měl dva tréninky, o víkendech jsem neměl žádné pauzy. Tudíž si za to můžu tak trochu sám. Byl jsem mladý, myslel jsem si, že tělo všechno zvládne. Ale nelituju toho. Asi to tak mělo být a připravilo mi to ve sportu jiné možnosti.

Nemrzí vás to s odstupem času? Kdybyste se tak nepřetěžoval, mohl jste klidně ještě několik let hrát nějaké vyšší soutěže.

Určitě nad tím někdy přemítám. I teď když jsem se vrátil k futsalu, který hraju v nejvyšší lize za Mělník. Ale jak už jsem řekl, našel jsem se v něčem jiném a to mě taky naplňuje.

Hrajete fotbal v Hradci Králové, futsal v Mělníku, do Teplic míříte jako asistent trenéra. Proč nemáte nějaké angažmá přímo tady ve Vrchlabí nebo v jeho nejbližším okolí?

Tady není žádný futsalový klub. Jistě, jsou tady fotbalové soutěže a ligy, ve kterých hrají zdejší týmy, ale mě to vždy táhlo někam do světa. Ve Vrchlabí jsem samozřejmě taky nějaký čas byl. Jsou to zhruba dva roky, co jsem tu naposledy působil. Naše cesty se rozešly, nicméně občas tady vypomáhám s tréninky.

Ve Vrchlabí vypomáháte s tréninky a zároveň budete mít trenérské angažmá v Teplicích. Předpokládám, že tuto činnost nemůže vykonávat kdekdo a potřebujete i určité vzdělání a trenérskou licenci.

Ano. Zatím mám základní licenci, ale musím si udělat další a vyšší verzi.

Co to vlastně obnáší, když člověk působí jako trenér?

Samozřejmě je tam určitá teoretická průprava. Nicméně jak dělám skills tréninky, hodně těžím z videí, která vidím od jiných trenérů na internetu, a zapojuju i své vlastní zkušenosti. Myslím si, že je mám stále dobré, tudíž vím, co můžu žákovské generace hráčů učit a co jim předávat.

Když budete trénovat i starší hráče – zmínil jste například devatenáctileté juniory –, nemáte obavu, že by tito hráči vzhledem k menšímu věkovému odstupu od vás nerespektovali vaši autoritu?

Popravdě řečeno, toho se nebojím. Myslím si, že tam nějaká ta autorita bude a že jim mám co předat. Tím si je můžu získat.

Zastavme se u vašich fotbalových začátků ve Vrchlabí. Kdy jste začal s fotbalem?

Začal jsem ve čtyřech letech, kdy mě k fotbalu přivedl můj bratr. Asi rok jsme trénovali jen spolu v Hartě na hřišti a pak mě přivedl do přípravek ve Vrchlabí. Tam jsem byl do svých nějakých čtrnácti let.

Když jste v útlém dětství řešil, jakému sportu se budete věnovat, tak fotbal byla jasná volba, nebo jste se rozhodoval mezi více variantami?

Když jsem poprvé kopl do míče, tak byla jasná volba, že to bude fotbal, a nic jiného pro mě neexistovalo.

Říkal jste, že váš starší bratr taky hrál fotbal. Co vaši rodiče? Jaký vztah měli nebo stále mají k této hře?

Naši rodiče nikdy u fotbalu nebyli.

Tak jak jste se k tomu vy a váš bratr dostali?

Přemýšlím, čím to tak mohlo být… Myslím si, že to bylo tím, že naši rodiče podporovali sport. Taťka například jezdil motokros. Nicméně můj bratr si k fotbalu našel lásku a díky němu pak i já. Každý sport má to svoje.

Když jste přišel do vrchlabské přípravky, co se dělo potom? Kdo vás trénoval? Kolik vás tam bylo? Vydržel někdo z vaší tehdejší party u fotbalu tak dlouho jako vy?

Myslím si, že dost kluků z tehdejší party už skončilo, ale bylo nás tam okolo dvaceti. Trénoval nás pan Strnad starší. Pak jsem přešel k Jaroslavu Císařovi a od žáků nás trénoval Jaroslav Pleva, což byl asi nejlepší možný trenér, kterého jsem mohl u mládeže ve Vrchlabí mít.

Řekl jste, že mnoho vašich spoluhráčů u fotbalu nevydrželo a odešlo. Čím si to vysvětlujete?

Myslím si, že za tím, že jsem u fotbalu vydržel, byla láska, kterou jsem k němu měl odmala. Nechci, aby to teď vypadalo nějak namyšleně či arogantně, ale myslím si, že už v přípravkách jsem byl oproti mým spoluhráčům nadstandardní.

V žákovských kategoriích jste působil tady ve Vrchlabí. Co následovalo potom?

Pak jsem si na půl roku odskočil do Trutnova, abych si vyzkoušel vyšší soutěž, a po tomto půlroce jsem hned odešel přímo do Hradce Králové. Tam jsem působil až do juniorky, tedy do mých 21 let. V Hradci Králové jsem navštěvoval fotbalovou akademii. Sídlili jsme v areálu na Bavlně, kde je středisko pro fotbalisty. Tam jsem si prošel všemi kategoriemi od U15 až po U21.

Předpokládám, že na fotbalové akademii v Hradci Králové už vás bylo mnohem více, byla tam i větší rivalita a určitě též vyšší nároky, nebo se mýlím?

Nároky byly určitě vysoké a rivalita tam byla taky. Ale měli jsme skvělou partu a lidsky jsme si sedli. S týmem jsme zažili úspěchy, poráželi jsme Spartu i Slavii.

Hradec Králové je ale tradičním a letitým účastníkem tuzemské nejvyšší fotbalové ligy. Měl jste v minulosti ambici poprat se i o to, abyste byl v sestavě tohoto ligového týmu?

Samozřejmě že jsem měl i takové ambice. Když vezmu, že v těch mladších ročnících na akademii proti nám hrál Patrik Schick nebo Jakub Jankto, tedy hvězdy současného evropského fotbalu, tak to samozřejmě mrzí, že se člověk nedostal až tak vysoko.

Proč se to nepovedlo?

Řekl bych, že to bylo shodou okolností. Zlomilo se to v juniorce, kde jsme dostali takového horšího trenéra. Moc kluků to tam nebavilo, hodně z nás odešlo do futsalu. Já jsem dal na dva roky fotbal stranou. Pak mi to začalo chybět a zkusil jsem 3. ligu. Tam se dařilo, přišly znovu ambice, ale pak se bohužel dostavilo zranění.

Nyní se věnujete futsalu. Jakou ligu v něm hrajete?

V něm hraju nejvyšší ligu.

Kolik týmů hraje tuto nejvyšší tuzemskou soutěž?

Nejvyšší soutěž v rámci České republiky hraje dvanáct týmů a nyní se to bude zužovat na deset.

A jak se daří vašemu týmu?

Vrátil jsem se, abych pomohl se záchranou. Bohužel se to nepovedlo. Asi po osmi letech sestupujeme. Ale věřím, že se to zase vykope zpátky. Ta kvalita tam je, stejně jako nadějní mladí hráči.

Kromě fotbalu, futsalu a trénování máte ještě řadu dalších zajímavých aktivit. Představte je prosím. 

Především dělám fotbal ve formátu jeden na jednoho.

Jak jste se k tomu dostal nebo kde jste to okoukal?

Myslím, že je tam výhoda z fotbalu a hodně věcí z něj je možné použít. V roce 2019 jsem si všiml, že se v tom pořádá mistrovství republiky a že se tam dá přihlásit. Protože mě to vždy zajímalo, přihlásil jsem se tam. Hned se mi to povedlo vyhrát a od té doby se tomu věnuju naplno. Snažím se jezdit na všechny akce.

A vy sám můžete tyto akce pořádat?

Ano, já jsem si potřebnou „arénu“ koupil, takže ji vlastním. Ve Vrchlabí jsem pořádal tento turnaj, ale beru ji i na zápasy do fanzony.

Čím si vás fotbal jeden na jednoho získal? Co vás na tom baví?

Baví mě, že je to akční. Je to sice taky kontaktní, ale tam mě koleno příliš neomezuje. Je to na malém prostoru, tudíž tam není tolik pohybu jako při fotbale. Baví mě to, jsem v tom dobrý a daří se mi. Vždycky vás baví, v čem jste dobrý a v čem vyhráváte.

Jestli tomu rozumím správně, mohou si vás na pořádání takové akce objednat?Například města nebo firmy na svoje akce a vy tam se svojí arénou přijedete?

Určitě. Funguje to tak, že si mě zvou i na kempy. Hráči můžou hrát mezi sebou i proti mně. Jednou za rok se v tomto fotbale pořádá i mistrovství. Teď už to bohužel není v České republice. Práva koupili Slováci a musíme jezdit do Bratislavy. Tudíž letos v listopadu pojedu na Slovensko.

Další činnost, ve které vás mohou lidé vidět a kterou hojně prezentujete na sociálních sítích, jsou vaše unikátní míčové show. Děláte je na rozmanitých prostranstvích během různých kulturních a společenských akcí. Jak dlouho se tomu věnujete?

Dělám to už dva roky. Je to taková fotbalová freestyle show. Jednotlivá vystoupení mě velice baví a naplňují. Se show vystupuju jak na zápasech, tak například i na plesech a podobném druhu společenských akcí.

Vymyslet, naučit se a odprezentovat takovou show před lidmi není nic jednoduchého…

Všechno to je o tréninku a o nějaké přípravě. Začátky a chvíle, když jsem se učil svoje první triky, byly samozřejmě velice těžké. Čerpal jsem na YouTube, například od Brazilců. Na některé triky, třeba skákání s míčem přes švihadlo, u něhož dělám nožičky, jsem přišel sám, nicméně poradila mi to moje sestra. Snažím se toho objevit co nejvíce sám.

Jak dlouho trvá, než se příslušný trik naučíte tak, abyste s ním mohl vystupovat před lidmi?

Dost věcí se dá naučit velice rychle. Ale například trik, kdy jsem se učil skákat s míčem přes švihadlo, to byla práce na půl roku. Teprve pak člověk cítí tu jistotu, že by si to mohl dovolit na vystoupení před lidmi.

Jak dlouhé freestyle vystoupení před lidmi jste schopen udělat?

Záleží na přání pořadatele, podle toho přizpůsobuju choreografii. Když to má být kratší, některé triky vynechám. Ale většinou to je o čtyřech minutách, do kterých jsem schopen napěchovat všechno.

V nedávné minulosti jste se zúčastnil soutěže Česko Slovensko má talent. Jak jste se k tomu dostal?

Dozvěděl jsem se, že je tam možnost pro různé méně známé umělce či sportovce se do toho zapojit. Velice mě to lákalo, a tak jsem si řekl, že do toho půjdu. Prošel jsem castingem a jel jsem na hlavní soutěž. Na castingu v Hradci Králové nás bylo okolo třiceti a samotná hlavní soutěž pak probíhala na Slovensku v Bratislavě. V jednom kole nás tam bylo přibližně dvacet.

Jak tuto svoji účast hodnotíte s odstupem času?

Určitě toho nelituju, ale už bych do toho znovu nešel. Přišlo mi to moc komerční, ale i náročné na psychiku.

Předpokládám, že již nyní vyhlížíte další výzvy. Co máte v plánu na další období?

Můj současný sen je udělat fotbalový kemp po svým jménem. Chtěl bych ho mít někde v blízkém okolí Vrchlabí nebo na Královéhradecku. Pak mám ambice ve fotbale jeden na jednoho, v něm se chci účastnit Hradeckých her a pak bych rád jel na mistrovství Slovenska do Bratislavy. Obojí chci vyhrát. Ale teď se chci hlavně doléčit a uzdravit.

Zdroj fotografií:

• archiv autora
• archiv Dominika Zdržálka