Josef Pohl: válečný hrdina z Kostelce nad Orlicí skončil na komunistickém popravišti

Stavební inženýr ve službách zahraničního odboje

Josef Pohl přišel na svět v roce 1911 v Kostelci nad Orlicí a spolu s dalšími třemi sourozenci vyrůstal v rodině místního kováře. Odmala byl velice inteligentní. Absolvoval obor stavební inženýrství na ČVUT i Svobodnou školu politických nauk, později pokračoval ve studiu na Vojenské akademii v Hranicích. Po okupaci v březnu 1939 a demobilizaci nastoupil jako stavební inženýr u generálního ředitelství stavby dálnic a v červnu 1940 odešel do Polska, kam byl povolán na stavbu trasy Wroclaw–Vídeň. Když se na polské území probojovala Rudá armáda, připojil se k 1. československému armádnímu sboru, se kterým se účastnil osvobozovacích bojů jako zástupce a později i velitel ženijního praporu (ženijní vojsko není určeno k přímému vedení boje, ale k zajištění technických prostředků a staveb podporujících nebo umožňujících činnost bojových jednotek, pozn. red.). Získal několik medailí. Po válce sloužil na hlavním štábu armády, než jej v červnu 1949 propustili pro nejasný postoj k „lidově demokratickému režimu“

Když si StB usmyslí někoho zlikvidovat…

Po komunistickém převratu byl Josef Pohl jedním z prvních, na koho se komunisté zaměřili; 5. oddělení Hlavního štábu Ministerstva národní obrany jej sledovalo již nějakou dobu. Zanedlouho po odchodu z armády byl zatčen Státní bezpečností, která zkonstruovala smyšlenou protistátní skupinu – Josef Pohl, Miroslav Plešmíd a další spolupracovníci měli údajně předávat špionážní informace západním mocnostem. Ve vazbě byli podrobeni brutálním výslechům a mučení, které je donutily k nepravdivým výpovědím a doznáním. V lednu 1950 Státní soud odsoudil oba muže k trestu smrti za velezradu, špionáž a vyzvědačství. Dalších deset lidí dostalo vysoké tresty odnětí svobody. V květnu téhož roku byl Josef Pohl popraven oběšením ve věznici v Praze na Pankráci, stejně jako jeho spoluobviněný Plešmíd. Jejich životy skončily přibližně v týchž místech, kde o měsíc později v podobně vykonstruovaném procesu komunisté popravili také Miladu Horákovou a nespočet dalších. Paradox doby a naprostou iracionalitu komunistických funkcionářů demonstruje skutečnost, že v jednom procesu byli popraveni dva českoslovenští důstojníci, z nichž jeden byl veteránem západního odboje a druhý hrdinou východní fronty. Josef Pohl zemřel ve věku pouhých 39 let.

(Z protokolu o výkonu trestu smrti, kde je zaznamenána odpověď na dotaz, zda má poslední přání.)

Ďáblický hřbitov jako místo odpočinku politických vězňů

Ostatky popraveného Josefa Pohla byly následně uloženy do hromadného hrobu na Ďáblickém hřbitově, který režimu sloužil jako pohřebiště popravených a umučených obětí. Mimo jiných zde leží i matka bratrů Mašínů nebo padlí účastníci protinacistického odboje (Jan Kubiš, Jozef Gabčík či Václav Morávek). Na zemřelé politické vězně tady bez ohledu na přesné místo jejich pohřbení odkazují symbolické náhrobky – svůj tady má i Josef Pohl. Skutečné místo jeho posledního odpočinku se ale od devadesátých let nachází v rodinné hrobce v Kostelci nad Orlicí, kam byly jeho ostatky přesunuty po sametové revoluci. 

Postkomunistická doba napravuje dávné křivdy

Josef Pohl se po pádu komunismu dočkal občanské i vojenské rehabilitace. V roce 1990 byl in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka, v roce 1998 mu prezident republiky Václav Havel udělil medaili Za hrdinství a o 11 let později obdržel od ministra obrany Martina Bartáka vyznamenání Zlaté lípy za mimořádný přínos pro rozvoj obrany a bezpečnosti. Konfederace politických vězňů a Československá obec legionářská iniciovaly vytvoření mramorových pamětních desek Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi, které byly odhaleny v květnu 2000. Nacházejí se v Litoměřicích v areálu kasáren pod Radobýlem na pietně upraveném místě s vlajkovým stožárem. Na desce stojí „Památce vojáka a vlastence mjr. gšt. Ing. Josefa Pohla, nezákonně popraveného 25. 5. 1950“.