Kraj mezi Stolovými horami na česko-polském pomezí, Broumovem a Policí nad Metují vyzařuje zvláštní fluidum. Místní obyvatelé o něm s nadsázkou říkají, že je to kraj promodlený. Zdejší přírodní scenerie či historické památky přitahují pozornost návštěvníků i z větší vzdálenosti. Tato turistická poutavost není doménou jen posledních dvacet nebo třicet let, ale začala již v 50. letech minulého století. Velikou zásluhu na tom má spisovatel a regionální buditel Antonín Krtička-Polický. Právě jeho hojně šířené beletristické dílo, oslavující zdejší kraj, působilo jako nejlepší turistické PR a ovlivnilo jeho vnímání po mnoho generací.
„Nohy jeho se bořily do vysokých závějí, místy do nich zapadl až po pás a byl již tak unaven rychlou chůzí, že se sotva vlekl. Ač silně mrzlo a ostrý vítr bičoval jeho tváře, jemu potůčky potu tekly z čela. Několikrát se ohlédl. Díky Bohu, pronásledovatele nespatřil nikde. Město Broumov ukrylo se v noční temnotě. Byl zachráněn…!“
Tak zní úryvek z pověsti Pánova cesta, kterou Antonín Krtička publikoval v roce 1920 ve své první sbírce nazvané Z královského hvozdu. Tento příběh by se dal označit za jakousi šablonu či tvůrčí schéma, které bylo typické pro velkou část Krtičkovy tvorby. Jejím základem byla dokonalá znalost zdejšího prostředí a hluboká láska k němu. Na perfektní orientaci v místním prostředí navazovala znalost historických reálií. A celé to pak korunoval chytlavý a snadno zapamatovatelný příběh. Ten však byl – a zde pozor – z menší či větší části smyšlený. Byl fikcí, autorovou uměleckou licencí. Paradoxní ale na celé věci bylo, že Krtičkovy báje a pověsti hluboce zakořenily v místním prostředí a celé generace zdejších, ale i přespolních“ lidí na ně po generace byly ochotny skoro přísahat.
Například pověst Pánova cesta, ze které jsme citovali na začátku článku, popisovala vyhrocenou dobu v Českém království po pražské defenestraci v květnu 1618, při níž byli z oken Pražského hradu vyhozeni místodržitelé Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Náboženský kvas té doby byl rozšířený i do tohoto regionu na konci Čech, jelikož zde žilo z velké části protestantské obyvatelstvo, ale Broumov byl díky přítomnosti kláštera katolickou pevností. A když se pak v Praze chopilo vlády třicetičlenné stavovské direktorium, rozhodlo mimo jiné, že bude z Čech vypovězen broumovský opat Wolfgang Selender.
Ten se ale odmítl rozkazu podrobit a dál pobýval v opevněném klášteře. Z něj prchl až na začátku roku 1619 a podle Krtičkova vyprávění utíkal z Broumova přes zasněžené Stěny do Police nad Metují. Zdejší cesta, která je dodnes mezi turisty velice populární, se proto jmenuje Pánova cesta. A nic na tom nemění skutečnost, že opat Selender tudy nikdy neutíkal a jeho osud byl jiný, než Krtička vylíčil.
A takto bychom mohli brát jednu jeho pověst za druhou a ukazovat, co vše si autor vyfantazíroval. Například z poustevníka Kristiána Goldsteina učinil Krtička v pověsti Kovářova rokle vůdce zdejších loupežníků. Původ jména zdejší řeky Metuje nezapříčinily výkřiky „med tu je“ od osadníků, kteří v době kolonizace místního kraje nacházeli v lesích četná včelstva. Duch zámeckého hejtmana Straky zcela jistě v komnatách náchodského zámku nekáral z Čech prchajícího zimního krále Fridricha Falckého. A místní pašerák Kozák z pověsti Čertovinská šibenice nebyl přítelem císařského generála Laudona a nefinancoval z pašeráckého zisku císařskou armádu…
Samozřejmě, všechna vyprávění či fikce nepocházejí z Krtičkovy hlavy. Četnou inspiraci čerpal i od jiných autorů spjatých se zdejším krajem. V této souvislosti jmenujme alespoň dva z nich – byl to historik Václav Vladivoj Tomek a samozřejmě věhlasný romanopisec Alois Jirásek. Traduje se, že právě tito dva autoři podnítili Krtičkovu tvořivost a přispěli k jeho rozhodnutí dát se na literární dráhu.
Povězme si ještě alespoň ve stručnosti některá životopisná fakta o Antonínu Krtičkovi. Narodil se 17. června 1879 ve Žďáru nad Metují. V Chrudimi se vyučil knihařství. V učení pak pokračoval u firmy Cellerin & syn na pražských Vinohradech, kde několik let pracoval jako dělník. Svou knihařskou živnost začal v Jičíně, ale v roce 1909 natrvalo přesídlil do Police nad Metují. Po první světové válce obdržel povolení si zde zřídit živnost a malý obchod. Většinu svého volného času věnoval turistice po zdejším kraji. Mnoho let pracoval v místním výboru Klubu československých turistů, podílel se na značkování turistických tras okolo Police, na Ostaši a Broumovských stěnách. Občas opustil svůj obchůdek, ale jen proto, aby mohl být průvodcem pro školní výlet.
Literární činnost Antonína Krtičky měla kořeny v tom, že obcházel místní pamětníky a starousedlíky a nechal si jimi vyprávět různé příběhy a pověsti, které potom utřídil a sepsal. První sbírkou historických povídek a pověstí byla Z královského hvozdu. Jeho nejslavnější dílo (jež obsahuje i některé upravené pověsti z knihy Z královského hvozdu, pozn. red.) Báje a pověsti z kraje Jiráskova vyšlo poprvé roku 1925 (od té doby používá u svého příjmení přídomek Polický, pozn. red.). O tři roky později následovala ještě útlá knížka Hora Ostaš v pověstech a bájích. Je podepsán i pod mnoha články, kterými zásoboval četné turistické průvodce a časopisy a tím přispíval k dobré propagaci kraje. Jeho práce najdeme i ve významném regionálním sborníku z dob první Československé republiky Od kladského pomezí.
Krtička se pouštěl i do tvorby dramatické. V roce 1934 napsal drama Karel Dostál, selský jenerál nebo zdramatizoval i Jiráskovu povídku Pandurek. Jeho tvorba sahala i do hudebních vod. V roce 1934 napsal libreto operety Na Hvězdě, k níž hudbu složil učitel Václav Konárek z Chocně, o tři roky později přidal libreto k operetě Modré oči, k níž hudbu složil polický učitel Jaromír Žid, a konečně roku 1940 přidal i libreto operety Inserát s hudbou bezděkovského hudebníka a kapelníka Františka Borny.
Krtičkovo dílo se v minulých dekádách dočkalo několika reedicí, především díky libereckému nakladatelství Bor. Jeho majitelka Eva Koudelková v doslovu k poslednímu vydání Krtičkových Bájí a pověstí z kraje Jiráskova v roce 2006 napsala: „(Antonín Krtička-Polický) vždycky však zůstal autorem regionálním, k jehož přednostem patřila dobrá orientace v místní historii, zachycení událostí a jevů, které se udály nebo mohly stát v bližší či vzdálenější minulosti, dále zdání dějinné věrohodnosti, zobrazení dějin v duchu myšlení a citů obyčejného člověka, kombinace prvků autentických se smyšlenými a využití fakt a zákonitostí dějin při zobrazení konkrétních postav, lidských osudů a dějů. Také sepětí s lokálním prostředím, pro beletrizovanou historickou pověst tak charakteristické, je jedním z důležitých rysů jeho vyprávění. Tím budoval a udržoval u svých čtenářů obecné povědomí o kraji, kde žili, vedl je k uvědomění si specifičnosti jejich regionu, jeho originálních znaků, odlišujících jej od regionů jiných. Ukazoval, že tento kraj má svou vlastní paměť, bohatou a imaginativní, na niž je třeba navazovat.“
Na závěr uveďme, že Antonín Krtička-Polický zemřel v Broumově 29. září 1952. Jeho dílo však fascinuje a láká návštěvníky do „promodleného“ broumovsko-polického regionu dodnes.
Zdroj fotografií: