Když je potřeba něco prosadit, stojím si za tím. Jana Mulačová o cestě do kosmického průmyslu

Kdy se u vás poprvé objevila fascinace vesmírem?

To mi musely být asi tři roky. Dostala jsem od maminčiny kamarádky z Moskvy kosmorobota. Chodil, dělal velký hluk a pak se mu na hrudi rozsvítila projekce planet a vesmíru. To ve mně zanechalo hluboký dojem. Říkala jsem si, že chci být kosmonautkou. Všichni mi to rozmlouvali. Říkali, že ženy kosmonauty nejsou. Ale maminka ne, ta říkala, že můžu dělat, co chci, když si to opravdu umanu.

Jak jste se od dětského snu dostala ke studiu jaderné fyziky?

Od toho jsem se pak trochu odchýlila a šla jsem studovat jadernou fyziku, protože ji vystudoval tatínek. Ale stejně mě to k vesmíru stáhlo zpátky. Skončila jsem na "Jaderce" u Satellite Laser Ranging, měření vzdálenosti satelitů pomocí laseru, kde jsme se zabývali simulací optických vlastností atmosféry. Ty technologie se dnes používají čím dál víc, třeba i pro lokalizaci a monitoring vesmírného smetí.

Studium a hledání cesty

Co pro vás bylo během studia nejtěžší?

Zrovna v době, kdy jsem studovala, se měnil systém vysokých škol. Najednou nám po dvou letech řekli, že budeme dělat bakaláře. Pak jsme měli pokračovat dál na magistra, ale spousta věcí se opakovala. Do toho jsem měla problémy se školitelem, takže jsem se začala poohlížet po něčem jiném.

Tím něčím jiným byl program Space Master na FEL ČVUT. Jaký byl?

Znělo to skvěle, ale realita byla jiná. Byli jsme úplně první ročník nového studijního programu. Program byl šitý za pochodu. Ve Würzburgu jsme neměli ani pořádně zajištěné ubytování na reálnou délku studia a pořád se měnila pravidla. Člověk byl neustále ve stresu a byl v tom hrozný zmatek. Nějak jsem se tím ale protloukla a druhý semestr za polárním kruhem ve Švédsku už byl poklidnější.

Moment, který změnil všechno

Co se stalo ve Švédsku?

V Kiruně jsme měli přednášku od člověka z firmy, která vyvíjela simulátory satelitů. Já jsem měla docela kousavé dotazy, protože mi připadalo, že to, co ukazoval, neměl úplně správně. Řekla jsem mu, že když simulátor ukazuje záběr, jako když kamera sleduje satelit na orbitě, nemůžou za ním blikat hvězdy, protože ten efekt způsobuje zemská atmosféra. Myslela jsem si: Teda, to muselo dát příšernou práci. Přitom taková blbost, co?

Jak na to reagoval?

Zarazil se, úplně zrudnul. Když jsem se ho po přednášce ještě přišla na něco zeptat, vytáhl vizitku a řekl mi, že mám dobré otázky a že bych u nich mohla dělat diplomku a najít si na ně odpovědi. Já jsem si tehdy myslela, že je to nějaký malý startup, vůbec jsem netušila, že jde o velkou firmu, ani že ho pak kontaktovala spousta mých spolužáků, ale on čekal, až se ozvu já.

Nakonec jste nabídku přijala?

Ano. Když jsem pak viděla témata diplomových prací na škole, připadalo mi to jako rozsudek smrti - témata suchá, vysoce technická a obtěžkaná teorií řízení, což na Katedře Řídící Techniky FEL nebylo nijak nečekané. Tak jsem si vzpomněla na tu vizitku, napsala jim a domluvili jsme se. Rok jsem pak strávila v Darmstadtu, kde jsem pracovala na diplomce přímo ve firmě - a pak tam hned nastoupila jako podpora simulací vesmírných misí.

O čem vaše diplomová práce byla?

O automatizaci pozemního řízení vesmírných plavidel, tedy o nahrazení operátora. Ten prototyp, který jsem vytvořila, se v principu používá dodnes. Už dvacet let se řeší, jak tyto procesy co nejvíce automatizovat.

Dnes se často mluví o využití umělé inteligence. Jak to vidíte vy?

Podle mě to není tak jednoduché. V prostředí unikátních misí a vesmírných sond nemáme dost dat na naučení neuronové sítě (tak se v dobách mé diplomky říkalo umělé inteligenci). Každá anomálie je vzácná, někdy se stane jednou za deset let. Umělá inteligence potřebuje obrovské množství dat, která prostě nejsou. My přitom víme, jak se má systém chovat. Máme algoritmy a postupy. Není potřeba to učit jako černou skříňku, pro naše potřeby je výhodnější strojové učení na bázi znalostních algoritmů.

Dnes už nepůsobíte v Evropské kosmické agentuře. Kam vedly vaše další kroky?

Přesunula jsem se doslova přes ulici v Darmstadtu do EUMETSATu, protože ESA musela z finančních důvodů restrukturalizovat oddělení inovací, kde jsem pracovala. Řekla jsem si, že na čekačce sedět nebudu, takže jsem nastoupila sem. V zásadě dělám to samé, co jsem dělala 7 let v ESA, jen v trochu jiném kontextu.

Co dnes děláte v EUMETSAT?

Pracuju na vývoji pozemního sektoru, tedy systémů, které používají operátoři na Zemi. Například vyvíjíme dashboardy, které zobrazují data ze satelitů a pozemních stanic v jednom přehledu, anebo pracujeme na projektu digitálních dvojčat naší planety pro různé účely.

Proč jsou tyto systémy tak důležité?

Protože operátor sedí na noční směně, je unavený a sleduje spoustu informací najednou. Když nejsou přehledné, začne dělat chyby. Proto se v aerospace oboru testuje i stres operátorů. Měří se fyziologické reakce a sleduje se, co člověka zatěžuje víc.

Takže i malé detaily mohou mít velký dopad?

Přesně tak. Jsou to takové zanedbávané detaily. Když se odfláknou, projeví se to v chybách. Zní to nepodstatně, ale ve výsledku to rozhoduje. I to, zda dáte týmu ke svačině sladké sušenky, anebo slané buráky, se projeví na jejich výkonu a spěchu mise.

Jak vesmír pomáhá na Zemi

Kde se vesmírné technologie promítají do běžného života?

Tohle jsem zrovna nedávno vysvětlovala svému týmu. Hodně to souvisí s programem Copernicus, na kterém spolupracují ESA a EUMETSAT. Ten se zaměřuje na pozorování Země. Sleduje klima, vlhkost, atmosférické jevy, biosféru nebo ledové oblasti. V podstatě máme obrovské množství dat o planetě.

Tato data jsou z mandátu EU a ESA veřejně přístupná a využívají se dál. Existují tedy samozřejmě startupy, které je zpracovávají. Jeden z nich využívá data ze satelitů Sentinel-1 a Sentinel-2 a dokáže rozpoznat, co roste na konkrétním poli za plodinu, a jak na tom ta plodina a to pole jsou.

Vytvořili AI agenta, kterého naučili z těch dat určit, jestli jde o pšenici, kukuřici, nebo řepku, a dnes už to zvládají v podstatě u všech plodin. Dokonce dokážou zhruba o týden dřív než farmář zjistit, že se na poli objevuje nemoc nebo škůdci.

Díky tomu se snižuje potřeba pesticidů a zvyšují se výnosy. V podstatě to pomáhá zvyšovat potravinovou soběstačnost a předcházet ztrátám.

Kromě toho zajišťujeme i varovné systémy při požárech, záplavách nebo tornádech, ale i obyčejnou předpověď počasí pro běžného občana. První informace přicházejí ze satelitů. To všechno je práce, která není vidět, ale má obrovský dopad.

Jaké to je pracovat jako žena v technologickém a kosmickém prostředí?

Já jsem odjakživa zvyklá, že to není téma. V mezinárodním prostředí, kde se pohybuju, si ke mně nedovolí žádné nevhodné chování. Samozřejmě existují lidé, se kterými je složitější komunikace, ale to nesouvisí s tím, že jsem žena. Řekla bych, že i v těch nejšpičkovějších oborech se pořád najdou idioti, jen jsou možná o něco chytřejší, než jinde. Odmítám myšlenku, že by mě někdo měl brát jako něco míň. Možná je to i povahou, ale když je potřeba něco prosadit, stojím si za tím.

Návraty domů

Udržujete ještě kontakt s Mladou Boleslaví?

Ano, jezdím tam pravidelně. Teď jsem tam byla o víkendu. Tatínek je po úraze a je v lázních v Poděbradech, takže jsem vezla maminku za ním.

Máte na Mladoboleslavsku nějaké oblíbené místo?

Hodně jezdím za rodinou. Ráda je beru i na různé výlety. V Boleslavi mám ráda restauraci Graal ve skále. Na výlety často chodíme k Drábským světničkám, tam je krásně. Máme tam oblíbenou restauraci Na Krásné vyhlídce. Obecně miluju Český ráj, tam se strašně ráda vracím. Často se mi stává, že si jen tak otevřu mapy a dívám se na fotky těch míst. Pořád to ve mně je.

Zdroj fotografií:

• archiv Jany Mulačové