Když je potřeba něco prosadit, stojím si za tím. Jana Mulačová o cestě do kosmického průmyslu

Kdy se u vás poprvé objevila fascinace vesmírem?

To mi musely být asi tři roky. Dostala jsem od maminčiny kamarádky z Moskvy kosmorobota. Chodil, dělal velký hluk a pak se mu na hrudi rozsvítily planety a promítal vesmír. To ve mně zanechalo hluboký dojem. Říkala jsem si, že chci být kosmonautkou. Všichni mi to rozmlouvali. Říkali, že ženy kosmonauty nejsou. Ale maminka ne, ta říkala, že můžu dělat, co chci, když si to opravdu umanu.

Jak jste se od dětského snu dostala ke studiu jaderné fyziky?

Od toho jsem se pak trochu odchýlila a šla jsem studovat jadernou fyziku, protože ji vystudoval tatínek. Ale stejně mě to k vesmíru stáhlo zpátky. Skončila jsem u Satellite Laser Ranging, kde jsme dělali měření vzdálenosti satelitů pomocí laseru a simulace optických vlastností atmosféry. Ty technologie se dnes používají čím dál víc, třeba i pro lokalizaci vesmírného odpadu.

Studium a hledání cesty

Co pro vás bylo během studia nejtěžší?

Zrovna v době, kdy jsem studovala, se měnil systém vysokých škol. Najednou nám po dvou letech řekli, že budeme dělat bakaláře. Pak jsme měli pokračovat dál na magistra, ale spousta věcí se opakovala. Do toho jsem měla problémy se školitelem, takže jsem se začala poohlížet po něčem jiném.

Tím něčím jiným byl program Space Master na FEL ČVUT. Jaký byl?

Znělo to skvěle, ale realita byla jiná. Program byl šitý za pochodu. Ve Würzburgu jsme neměli ani pořádně zajištěné ubytování a pořád se měnila pravidla. Člověk byl neustále ve stresu a byl v tom hrozný bordel. Nějak jsem se tím ale protloukla.

Moment, který změnil všechno

Co se stalo ve Švédsku?

V Kiruně jsme měli přednášku od člověka z firmy, která vyvíjela simulátory satelitů. Já jsem měla docela kousavé dotazy, protože mi připadalo, že to, co ukazoval, není úplně správně. Řekla jsem mu, že když kamera sleduje satelit, nemůžou za ním blikat hvězdy, protože ten efekt způsobuje zemská atmosféra. Myslela jsem si: to muselo dát hodně práce, a přitom je to špatně.

Jak na to reagoval?

Zarazil se, úplně zrudnul. Pak vytáhl vizitku a řekl mi, že mám dobré otázky a že bych u nich mohla dělat diplomku. Já jsem si tehdy myslela, že je to nějaký malý startup, vůbec jsem netušila, že jde o velkou firmu.

Nakonec jste nabídku přijala?

Ano. Když jsem pak viděla témata diplomových prací na škole, připadalo mi to jako rozsudek smrti. Tak jsem si vzpomněla na tu vizitku, napsala jim a domluvili jsme se. Rok jsem pak strávila v Darmstadtu, kde jsem pracovala na diplomce přímo ve firmě.

O čem vaše diplomová práce byla?

O automatizaci pozemního řízení vesmírných plavidel, tedy o nahrazení operátora. Ten prototyp, který jsem vytvořila, se v principu používá dodnes. Už dvacet let se řeší, jak tyto procesy automatizovat.

Dnes se často mluví o využití umělé inteligence. Jak to vidíte vy?

Podle mě to není tak jednoduché. Nemáme dost dat. Každá anomálie je vzácná, někdy se stane jednou za deset let. Umělá inteligence potřebuje obrovské množství dat, která prostě nejsou. My přitom víme, jak se má systém chovat. Máme algoritmy a postupy. Není potřeba to učit jako černou skříňku.

Dnes už nepůsobíte v Evropské kosmické agentuře. Kam vedly vaše další kroky?

Přesunula jsem se doslova přes ulici v Darmstadtu do EUMETSAT, protože ESA musela z finančních důvodů restrukturalizovat oddělení inovací, kde jsem pracovala. Řekla jsem si, že na čekačce sedět nebudu, takže jsem nastoupila sem. V zásadě dělám to samé, jen v trochu jiném kontextu.

Co dnes děláte v EUMETSAT?

Pracuju na vývoji pozemního sektoru, tedy systémů, které používají operátoři na Zemi. Například vyvíjíme dashboardy, které zobrazují data ze satelitů a pozemních stanic v jednom přehledu.

Proč jsou tyto systémy tak důležité?

Protože operátor sedí na noční směně, je unavený a sleduje spoustu informací najednou. Když nejsou přehledné, začne dělat chyby. Proto se testuje i stres operátorů. Měří se fyziologické reakce a sleduje se, co člověka zatěžuje víc.

Takže i malé detaily mohou mít velký dopad?

Přesně tak. Jsou to takové zanedbávané detaily. Když se odfláknou, projeví se to v chybách. Zní to nepodstatně, ale ve výsledku to rozhoduje.

Jak vesmír pomáhá na Zemi

Kde se vesmírné technologie promítají do běžného života?

Tohle jsem zrovna nedávno vysvětlovala svému týmu. Hodně to souvisí s programem Copernicus, na kterém spolupracují ESA a EUMETSAT. Ten se zaměřuje na pozorování Země. Sleduje klima, vlhkost, atmosférické jevy, biosféru nebo ledové oblasti. V podstatě máme obrovské množství dat o planetě.

Tato data jsou přístupná a využívají se dál. Existují například startupy, které je zpracovávají. Jeden z nich využívá data ze satelitů Sentinel-1 a Sentinel-2 a dokáže rozpoznat, co roste na konkrétním poli.

Postupně se naučili z těch dat určit, jestli jde o pšenici, kukuřici, nebo řepku, a dnes už to zvládají v podstatě u všech plodin. Dokonce dokážou zhruba o týden dřív než farmář zjistit, že se na poli objevuje nemoc nebo škůdci.

Díky tomu se snižuje potřeba pesticidů a zvyšují se výnosy. V podstatě to pomáhá zvyšovat potravinovou soběstačnost a předcházet ztrátám.

Stejně tak fungují i varovné systémy při požárech, záplavách nebo tornádech. První informace přicházejí ze satelitů. To všechno je práce, která není vidět, ale má obrovský dopad.

Jaké to je pracovat jako žena v technologickém a kosmickém prostředí?

Já jsem byla zvyklá, že to není téma. V mezinárodním prostředí, kde se pohybuju, si ke mně nikdo nedovolí. Samozřejmě existují lidé, se kterými je složitější komunikace, ale to nesouvisí s tím, že jsem žena. Řekla bych, že i v těch nejšpičkovějších oborech jsou pořád idioti, jen možná o něco chytřejší než jinde. Odmítám myšlenku, že by mě někdo měl brát jako něco míň. Možná je to i povahou, ale když je potřeba něco prosadit, stojím si za tím.

Návraty domů

Udržujete ještě kontakt s Mladou Boleslaví?

Ano, jezdím tam pravidelně. Teď jsem tam byla o víkendu. Tatínek je po úraze a je v lázních v Poděbradech, takže jsem vezla maminku za ním.

Máte na Mladoboleslavsku nějaké oblíbené místo?

Hodně jezdím za rodinou. Ráda je beru i na různá místa. V Boleslavi mám ráda restauraci Graal ve skále. Chodíme k Drábským světničkám, tam je krásně. Máme rádi restauraci Na Krásné vyhlídce. Obecně miluju Český ráj, tam se strašně ráda vracím. Často se mi stává, že si jen tak otevřu mapy a dívám se na fotky těch míst. Pořád to ve mně je.

Zdroj fotografií:

• archiv Jany Muláčové