Neobjevený poklad roubené architektury

Nenápadná krupská náves má všechno, co by v centru vsi mělo být: školu (dnes už bývalou, pozn. red.), kostel se hřbitovem, faru, zvonici v pozadí a řadu starých lip. Když se u fary poprvé zastavíte, možná vás překvapí, jak monumentálně působí. Patrová roubená stavba stojí na mohutném zděném soklu, vysoká mansardová střecha je krytá dřevěným šindelem a velký farní pozemek vymezuje kamenná zeď. Za hlavními dveřmi překvapení pokračuje. Nostalgie, když vstoupíte do farní kuchyně s nábytkem jako po babičce, se mísí s tísnivým pocitem v poloprázdných horních pokojích, které připomínají, kolik nucených odchodů tento kraj zažil.

Jedna ves na okraji Sudet

Obec Dolní Krupá vznikla ve středověku, během procesu, kterému se říká vnitřní kolonizace – dosídlování dosud neobydlených míst v krajině. Osadníci, kteří se na něm podíleli, byli často německého původu. Nová ves byla takzvaného lesního lánového typu. Domy stály podél cesty a potoka, každý na vlastním pruhu půdy – lánu. Tenhle půdorys si Dolní Krupá zachovala dodnes.

„Chruppi“ je poprvé zmíněna v písemnosti krále Přemysla Otakara I. z roku 1229. V době vzniku patřila zvířetickému panství, v průběhu své existence ale vystřídala několik majitelů. Nejdéle, přes tři století, ji spravovali Valdštejnové. Dolnokrupští se živili převážně zemědělstvím a řemesly, která byla podmíněna blízkostí lesů. Zabývali se tak třeba dnes už málo známým smolařením nebo obchodovali s dřevěným popelem. Z 19. století máme spoustu důkazů o tom, že místní vedli bohatý spolkový život. Většina obyvatel byla německá.

Od konce třicátých let do poloviny čtyřicátých let 20. století se proto obec proměnila víc než za předchozích několik století. V roce 1938 byla Dolní Krupá začleněna do území odtržených od Československa. Po druhé světové válce byla většina německého obyvatelstva nuceně vysídlena. Na začátku padesátých let pak sérii změn zakončilo zřízení Vojenského výcvikového prostoru Ralsko, kterému podlehlo několik okolních vsí. Jeho provoz na řadu desetiletí poznamenal život v obci. Všechny tyto změny fara ustála. A i když se zásadně změnilo její využití, její barokní krása zůstala zachována.

Farnost, která vznikla hned dvakrát

Stejně jako celá obec i první kostel s farou vznikl v Dolní Krupé už ve středověku. Kostel byl postaven ve druhé polovině 13. století a několik let patřil pod farnost v Bělé pod Bezdězem. Samostatná farnost byla založena v roce 1293 a existovala do husitských válek. Po jejím zániku se krupský kostel vrátil do správy bělské farnosti, kde zůstal dalších 300 let. Bělá ale spravovala obrovské území a Dolní Krupá byla na okraji jejího zájmu. Mše se tu proto sloužily jen několikrát do roka.

To se naštěstí změnilo v 18. století, kdy se Krupá nejprve stala součástí nově vzniklé farnosti Kuřívody. V první polovině století byl postaven dnešní barokní kostel. Nejzásadnější letopočet je ovšem rok 1767. Tehdy místní rodák Jan Peschel zaplatil hraběti Vincentovi z Valdštejna 1900 stříbrných za to, aby se z krupského filiálního kostela stal znovu kostel farní. Tato částka nebyla pouhý poplatek za povýšení kostela, byl to základ pro to, aby nová farnost měla z čeho žít. Z tehdejšího pohledu šlo o obří sumu, odpovídající hodnotě například prosperujícího statku. Zajímavé je, že Peschela, který byl schopen složit tolik peněz, zmiňuje farní kronika jako prostého muže, který byl svou zbožností příkladem ostatním vesničanům.

Žádná obyčejná chalupa

Fara, jak ji známe dnes, vznikla v roce 1785. Stojí na místě staršího objektu pod svahem na jižní straně návsi. I když byla postavena ze dřeva a za použití tradičních technologií, stejně jako většina chalup v okolí, působí mnohem reprezentativněji a důstojněji, jak se na sídlo faráře sluší. Je patrová a má mohutnou mansardovou střechu, což odpovídá tehdejšímu typu farních budov, který se ve zděné podobě stavěl na celém našem území. Vnitřní prostory jsou řešené velkoryse: místnosti jsou rozlehlé, s poměrně vysokými stropy. Stropní podhledy pokojů v patře zdobí štuková zrcadla. Na několika místech byla pod vrstvou nátěrů objevena dekorativní barevná výmalba s rostlinnými motivy a ve spodní kanceláři se dochovala kachlová kamna s reliéfní výzdobou. Roubení bylo v exteriéru natřeno bílou barvou, takže fara působila jako zděná. Nešlo přitom jen o estetiku, vápenný nátěr zároveň chránil dřevo.

Vyšší status budovy fary dokládají i drobnosti. Například kamna, do kterých se přikládalo z chodby. Obsluha kamen tak nerušila obyvatele vytápěných místností a do pokojů se nedostával prach ani kouř. Tento princip můžete znát z okruhů zámeckých prohlídek. Lehce úsměvným detailem je pak suchý záchod v komoře v patře. Otvor pro odvod vedl v síle zdiva až do žumpy na dvorku. Podle odborníků jde o poměrně vzácně dochované řešení.

Jak se fara téměř nezměnila

Od roku 1785 tu postupně bydlelo celkem 24 farářů. A zatímco obyvatelé se střídali, budova zůstala bez větších změn. Přibyl k ní přístavek prádelny a hospodářská budova ve dvoře. Fara samotná však jako by zamrzla v čase. Jednou z mála výraznějších úprav byla přestavba schodiště do patra, které obýval farář. To původní bylo jednoramenné a velmi strmé. Aby byl přístup do patra pohodlnější, bylo přestavěno na dvouramenné.

Obnovou prošla také okna. Pozorný návštěvník najde na faře několik typů okenních výplní. Naši předkové totiž byli šetrní a měli velkou úctu k materiálu. Starší okenní rámy používali znovu, jen v méně reprezentativních prostorách. V těch exponovanějších osazovali okna nová, modernější. Díky tomu dnes můžeme vidět i okna úplně původní, která pocházejí z doby výstavby fary. Jsou v patře hlavního průčelí a některá se dochovala včetně zasklení z foukaného skla. To poznáte jednoduše: není tak hladké jako moderní skleněné tabulky. Na konci 18. století měla fara okna jednoduchá. Do místností, kde se topí, se postupně osazovala okna zdvojená. Některé okenní otvory se osadily okny novými, rovnou dvojitými. Jinde byla ponechána okna barokní a k nim doplněna okna stejného druhu, demontovaná v jiných částech domu. Důsledně se využívaly i starší kovové prvky, pokud byly stále opravitelné.

Asi nejviditelnější změnou je odstranění vápenného nátěru, který zdobil i chránil roubení. Došlo k tomu v 70. letech 20. století. Dřevěné trámy už potřebovaly zásadnější opravu. Po ní dostaly v duchu dobového trendu hnědý nátěr. Hliněné vymazávky mezi trámy byly natřeny nabílo.

Předposlední dějství

Do života vsi i fary se výrazně zapsal odsun německého obyvatelstva po druhé světové válce. Posledním farářem, který na faře žil, byl Franz Hellmich. Do Dolní Krupé přišel v roce 1939. Bylo mu teprve 27 let a měl krátce po vysvěcení. Z rodného Cínovce s sebou vzal i svou mladší sestru Gertrudu, která se mu starala o domácnost. Po válce byli oba sourozenci kvůli svému německému původu zařazeni na seznam osob určených k odsunu. Pro nedostatek českých duchovních byl Hellmich ve funkci ponechán až do podzimu 1946.

Po jeho odchodu dolnokrupská farnost definitivně zanikla a fara zůstala prázdná. V přízemí fungovala pouze kancelář a archiv, po roce 1948 si část fary pronajal kostelník. Později v prostorách fary zřídilo místní JZD žňový útulek pro děti svých členů. Od roku 1974 do roku 2006 pronajímalo litoměřické biskupství faru rodině Štědrých, kteří ji využívali pro rekreaci.

Muzeum neznamená nutně skanzen

Bělská farnost, pod kterou kostel s farou v Dolní Krupé od druhé světové války opět spadaly, neměla pro faru další využití. Začalo se tedy uvažovat o jejím prodeji. Fara se dokonce objevila v běžné nabídce nemovitostí. Nakonec ji v roce 2012 koupil Středočeský kraj a svěřil ji Muzeu Mladoboleslavska. Od té doby probíhá postupná oprava fary. Po dokončení nejzásadnějších prací, kdy byl zajištěn krov, položena nová šindelová krytina, opraveno roubení a v podstatě zachráněna hospodářská budova ve dvoře, nyní probíhá úprava zahrady.

Fara, v níž se nedochovalo téměř nic z původního mobiliáře, byla vybavena nejnutnějším nábytkem tak, aby zčásti připomínala bydlení venkovského faráře v první polovině 20. století. Když vejdete do kuchyně, máte mezi květovanými hrnečky a vyšívanými dečkami pocit, že farní hospodyně jen odběhla k sousedce pro trochu cukru. V patře ovšem narazíte na poloprázdný prostor s odhalenými restaurátorskými sondami a otisky odstraněných kamen. Záměrem muzea totiž není prezentovat faru v její nejútulnější podobě, ale jako samostatný exponát. Návštěvník má možnost vidět stavbu i s jinak běžně skrytými detaily.

V interiéru jsou umístěny útlé sešity a leporela, které zpracovávají témata obcí zaniklých při budování vojenského újezdu Ralsko, dějiny Dolní Krupé, kostela svatého Václava, fary i příběhy poválečného odsunu. Při návštěvě fary si je můžete půjčit a všechny v klidu prostudovat, třeba na lavičce na dvorku. V jedné z horních místností si na monitoru můžete pustit videa s rozhovory pamětníků, které pro expozici natočila organizace Post Bellum.

Příběh krásně dochované památky je určitě dostatečný důvod, proč faru v Dolní Krupé navštívit. Vedle výjimečné architektury tu ale poznáte i několik století dějin zdejšího kraje a osudy lidí, kteří je prožili.

Zdroj fotografií:

• Muzeum Mladoboleslavska – z roku 2025, foto Lenka Hýblová; fotky ze 70. let publikované ve stavebněhistorickém průzkumu

Zdroje informací:

• expozice Muzea Mladoboleslavska
• Stavebněhistorický průzkum (PhDr. Jiří Chmelenský pro Muzeum Mladoboleslavska, 2021)