Jana Křížová: Naši klienti chtějí žít úplně běžný život jako my

Co bylo hlavním impulzem k tomu, abyste kavárnu rozšířili o bistro?

Pořád máme přetlak lidí s postižením, kteří chtějí zaměstnat, ale tady v kavárně už pro ně nebylo místo. Takže hlavním motorem ke vzniku kuchyně bylo vytvoření dalších pracovních míst pro lidi s postižením. Prostory prošly kompletní rekonstrukcí. Z kanceláře jsme udělali kuchyň, díky které jsme vytvořili čtyři pracovní místa a zaměstnali tři kuchaře. Rekonstrukci prodělala i šatna našich zaměstnanců a hlavně sociální zařízení. Musím říct, že my jsme si tu přestavbu ohromně užili. Sešla se skvělá parta spojená společným cílem. Paní architektka z firmy architekti NAHRANĚ byla otevřená našim požadavkům a taky plně respektovala naše finanční možnosti. A nebudete mi to věřit, ale celý ten návrh nám udělala zdarma. Skvělý byl i pan Tománek, který nám stavbu řídil, truhlář přišel s několika vychytávkami, jak šikovně vyřešit úložné prostory, firma Stavby VERNER byla taky úžasná. Rekonstrukci potřebovaly i toalety. Dlažbu a obklady jsme vybírali ve firmě Gres. Jely jsme tam s architektkami, jen jsme tam takhle stály a já říkám: „Já mám vybráno.“ A ony: „My taky.“ Na tmavozelené jsme se okamžitě shodly, úžasně se sem hodí. A v kavárně jsem chtěla hodně místa na poličky po stranách na vystavení rukodělných výrobků. To totiž bylo vždycky mým snem – mít tu prodejní galerii, protože existuje spousta šikovných lidí, kteří ve svém volném čase dokážou vytvořit krásu vlastníma rukama, a za každým z nich je krásný lidský příběh.

S nimi tam chodí náš peer rodič, což je maminka, která má dceru s postižením. Musela si sama projít nelehkým procesem dceřina osamostatnění, aby našla odvahu a pustila ji do samostatného života. Svoji vlastní zkušenost teď předává dalším rodičům a pomáhá jim zdravě se od dítěte odpoutat. Nejsmutnější je, když přijdou sedmdesátiletí rodiče s padesátiletým „dítětem“ a chtějí tuto situaci nějak řešit. Pak se dozvíte, že rodiče zemřeli a „dítě“ putuje do nějakého zařízení, protože už nemá šanci se osamostatnit. To je dědictví minulosti, ale já teď už naštěstí vidím světýlko na konci tunelu. Když dostaneme do ruky mladého člověka, který je tvárný, dá se s tím něco dělat.

Mladí lidé k nám přicházejí ohromně motivovaní. Chtějí zaměstnání, vlastní bydlení, chtějí žít jako normální lidé. A tady přichází na řadu náš trénink. Ukážu vám to tady na kavárně. My se zaměřujeme nejen na to, aby uměli udělat pěnu na kávě, ale hlavně aby dokázali pracovat s chybou. Systém totiž dost často s lidmi s postižením pracuje tak, že i když třeba udělají něco špatně, nikdo jim nic neřekne. Buď se jim to bojí říct, nebo si říkají: „On je postižený, tak mu nebudeme říkat, že udělal chybu.“ My je učíme, aby přijali zdravou kritiku a pracovali na sobě. Měla jsem tu rozhovor s jedním číšníkem, který mi přinesl kafe, které se mi nelíbilo. Vrátila jsem mu ho a on se urazil. Říkám mu: „Když se ti tohle stane, nebudu se zlobit, když to kafe vyleješ a uděláš nové. Je to lepší než ho takhle přinést hostovi.“ On se bránil, že to přece nemůže. Trvalo to čtrnáct dní, možná měsíc, pak mi přinesl krásné kafe a říká: „Chci ti jenom říct, že jsem to kafe fakt vylil, když se mi nepovedlo.“ Nejlepší je, že s těmito lidmi se dá pracovat a přináší to skvělé výsledky.

Nejvíc je táhne práce, nebo možnost samostatného bydlení?

Myslím si, ale to je jen můj názor, že pro ně je hrozně fajn, když si můžou zařídit úplně běžný život jako my. My taky chceme práci, která nás baví, kde si vyděláme nějaké peníze, abychom měli kde bydlet, abychom si mohli založit rodinu, jezdit na výlety. Oni to mají v hlavě úplně stejně. Ale možná bude lepší se zeptat někoho z nich. (rozhlíží se) Dnes má službu Michal, ten je hodně komunikativní.

Dosáhnou všichni klienti, kteří k vám přijdou, svého cíle?

Občas se stane, že někdo neuspěje. My se snažíme hledat nějakou možnost, ale někdy dojde třeba k tomu, že se radikálně změní jejich zdravotní stav. Nebo když se blíží stěhování, ten člověk nebo jeho rodina ztratí odvahu. To si pak říkáme, že asi ještě není ten pravý čas. Ale pořád se s těmi lidmi snažíme pracovat, aby se nic nepromarnilo. Je to složité. Teď jsme třeba řešili jednoho pána, který měl problém s docházením do práce. Bere silné léky, občas zaspí, někdy není schopen být v zaměstnání určitý počet hodin. Tak jsme mu vymysleli práci, kdy za pracovní dobu musí stihnout tohle a tohle, ale jestli to stihne za dvě, nebo čtyři hodiny, jestli přijde ve dvě, nebo v deset, to necháme na něm. A funguje to. Jedná se o lidi, které byste na pracovním trhu nezaměstnali. Naši lidé potřebují aspoň lehký dohled, někdy větší, někdy menší dopomoc, třeba u věcí, které vyjedou ze stereotypu. I když i tam dokážou občas překvapit a vymyslí dokonalé řešení úplně sami. Teď se vám možná zdá, že jak tu v kavárně sedíme, číšníci pracují úplně samostatně, ale paní asistentka musí mít stále nastražená tykadla a tu práci neustále sleduje, občas i navádí, třeba když najednou přijde hodně lidí. Práce asistentky je vždy potřeba.

Když k vám klienti přijdou, mohou si vybrat, zda chtějí pracovat v kavárně, pekárně, či úklidové službě?

Máme čtyři sociální služby a jedna z nich je Pferdí trénink. To je služba sociální rehabilitace. Je ze zákona bezplatná, lidi do ní nastoupí a řeknou třeba: „Já bych se chtěl naučit chodit do práce.“ Sociální pracovník s nimi zmapuje jejich situaci a ptá se jich, co ohrožuje jejich šanci na chození do práce. Oni řeknou například: „Neumím s penězi.“ Sociální pracovník jim pak sestaví individuální plán s jednotlivými cíli, na kterých spolupracují. A už během toho tréninku vysleduje, na co by klient mohl být šikovný, a nabízí mu možnosti jako: „Bylo by dobré, kdybyste si zkusil práci v úklidové firmě.“ Vše je o spolupráci, a když máte na druhé straně lidi, kteří jsou zapálení, jde všechno. Například pan ředitel rychnovského Tesca umožňuje našim lidem v Tescu pracovní stáže. Dorovnávají zboží, skenují kódy, mluví se zákazníky, prostě jsou v reálném prostředí, kde pracují pod dohledem asistentky, a časem se ukáže, co daný klient potřebuje. Pak třeba řekne, že chce sám bydlet. Zase se zjišťuje, v čem je překážka, a pracuje se postupně na uskutečnění jeho snu. Jakmile je ten člověk připraven, navazuje naše další služba, a to je podpora samostatného bydlení. Lidé bydlí ve vlastních bytech a dochází za nimi asistentka, která jim pomáhá s věcmi, které sami nezvládnou, jako třeba dojít na úřady, spravovat internetové bankovnictví, sestavit si jídelníček a podobně.

Co je hodně zajímavé, naši lidé dost často neumí trávit volný čas. My jim ukazujeme, že je možné jezdit třeba na výlety. Asistentky je učí, jak si všechno naplánovat. Tuhle jeli na Sněžku, takže vědí, že si musí zjistit autobusy, sestavit harmonogram, najít si ceny jízdného a lanovky a další věci. Asistentky je na výlet doprovázejí. My máme navíc to štěstí, že lidé z druhé strany za námi přicházejí se svými vlastními nápady. Oslovila nás například paní učitelka Jana Faltová ze ZUŠ Náchod a Červený Kostelec, která učí tanec, že by chtěla jejich děti ze ZUŠ propojit s našimi lidmi s postižením. Funguje to. Každý pátek mají společný trénink a nastudují společně nějakou choreografii. Mně se to líbí, protože naši klienti musí každý pátek sednout na autobus a dojet do Náchoda, absolvují taneční trénink, to znamená nějakou fyzickou aktivitu, a zase pak jedou zpátky. A vědí, že když chodí do práce a teď mají třeba vystoupení na festivale v Lipnici nad Sázavou, musí si vzít dovolenou. Vlastně žijí docela běžným životem.

A když říkáte běžný život, patří tam i sňatek a děti?

Ano. Máme tu páry, které mají děti. Co se týká sňatku, tam je důležité, jestli ti lidé nejsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům. Když jsou, nemůžou uzavírat sňatek. Ale měli jsme tu takový jeden pár a řešili jsme, jak to udělat. Nakonec jsme jim tady v kavárně přichystali „jako“ svatbu. Oddali jsme je na nádvoří, což nemá samozřejmě žádnou právní váhu, ale pro ten pocit je to důležité. Paní se pak dala přejmenovat, takže jméno mají stejné a mají krásný zážitek.

V současné době se hodně mluví o finanční gramotnosti, i pro studenty ve škole je to něco, s čím mají problém. Jak jsou na tom vaši klienti? Zvládají to, nebo je to právě věc, se kterou potřebují pomoct?

Myslím, že jak kdo. Samozřejmě v určitou chvíli narazíte na intelektové hranice, přes které už to nejde. Ale když ti lidé bydlí sami, nastupuje naše služba podpory, kdy asistentka klientům pomáhá s hospodařením. Navíc pokud jsou lidé zbaveni právní způsobilosti, mají svého opatrovníka, někoho z rodiny nebo veřejného opatrovníka, a mají podle soudního rozsudku třeba tisíc korun na týden. Asistentka si s nimi sedne a řeší, co potřebují. Klient řekne, že televizi. Je potřeba mu vysvětlit – klidně mu to asistentka i namaluje nebo použije obrázky z internetu –, že za to si televizi nekoupí. Hlídá jim limity a chodí s nimi nakupovat. Jsou lidé, kteří nejsou schopni disponovat platební kartou, nedokážou si zkontrolovat, zda jim v obchodě prodavačka správně vrací hotovost.

Mezitím číšník Michal obsloužil poslední hosty a přisedl si k nám, aby nám zodpověděl otázku, proč chodí do práce, co je jeho hlavní motivací. Michal neváhá ani na chvíli. „Peníze. Proto se většinou chodí do práce.“

Dozvídáme se, že Michal nejdříve pracoval v úklidové firmě. Když má obě práce srovnat, říká, že práce číšníka je lepší. „Jako uklízeč jsem lítal z místa na místo, nestihl jsem se někdy ani najíst. Tady mě baví vařit kafe. Nejvíc si lidi objednávají cappuccino, lattéčko, lungo, espresso a americano, takové dopio si dávají málo. Chodím do práce čtyři dny v týdnu a baví mě to, protože je to práce s lidmi a je různorodá.“

Otázku, čeho by chtěl profesně dosáhnout, považuje Michal za těžkou. Umí krásně malovat a hraje na kytaru, a tak by rád jednou vytvořil něco, co by tu po něm zůstalo. Aktivní je i v dalších činnostech sdružení, účastnil se například online besedy se studenty gymnázia o lidských právech. Bydlí sám a je hrdý na to, že téměř vše zvládá sám. Občas se za ním staví opatrovnice s mámou a také chodí do Centra péče o duševní zdraví, které si velice pochvaluje. Minulý pátek se zúčastnil sezení podpůrné skupiny. „Byli jsme tam čtyři chlapi, pěkně jsme si pokecali. Centrum mi taky pomáhá s navrácením svéprávnosti.“

Michalovi za chvíli končí směna. Ještě se přeptá, zda máme vše, co potřebujeme, a nechceme si něco přiobjednat, a odebere se zpět za barový pult. Paní Křížová pokračuje:

Když Pferda v roce 2004 začínal, naší cílovou skupinou byli lidé s mentálním postižením. S měnící se dobou lidí s mentálním postižením není tolik, ale přibývají lidé s duševním onemocněním a lidé s kombinací obtíží. Hodně se nám stává, že přijdou i lidé s maturitou, protože současný tlak na výkon a dokonalost je tak velký, že jim to podlomí zdraví.

Klienti jsou ale motivovaní pracovat, což je skvělé. Máme kavárnu Láry Fáry tady v Rychnově a v Náchodě, v Kvasinách provozujeme pekárnu Na Plechu. Funguje jednak jako sociální podnik – tam mají lidé smlouvu a chodí do práce –, jednak jako sociálně-terapeutická dílna, kde klienti potřebují velkou míru dopomoci. Chtěli jsme, aby dělali něco, co má smysl a hmatatelný výsledek. Těsto je na to dokonalý materiál. Preclík umotáte, zkazíte a umotáte ho znova. Není to práce na výkon. Tady je důležité, aby klienti ráno vstali, umyli se, přišli, přišli včas, chvíli něco dělali, popovídali si s ostatními lidmi, prostě se aktivizovali. Je úplně jedno, jestli ten den udělají deset preclíků, nebo padesát. Naučí se mluvit s lidmi, respektovat nějaká pravidla, zažijí si určité návyky. Pak máme v Rychnově i Náchodě Pferdí trénink a podporu samostatného bydlení navíc ještě v Trutnově. Klienti bydlí ale i v Dobrušce, v Kostelci či ve Vamberku, takže naše asistentky mají auta a jezdí z místa na místo. Holky v terénu jsou úžasné. Měli jsme tu pána, který sotva kdy pozdravil, pořád měl nasazenou negativní masku, a teď mi v pátek večer rozzářeně volal, že mi přeje hezký víkend. Já byla úplně v šoku. Uvědomuju si, že to je právě práce děvčat v terénu, a hned v pondělí jsem jim volala, abych je pochválila. Pferda má obrovské štěstí na lidi, je nám tu společně dobře.

Zaznamenali jste ještě nějaké další změny ve vaší klientele oproti minulým letům?

Například teď hodně spolupracujeme s probační a mediační službou. Posílají nám většinou mladistvé, kteří spáchali nějaký ten přestupek a v rámci veřejně prospěšných prací si ho u nás odpracují. Pro nás je to zajímavé, protože někdy jsou to právě lidé s postižením. Pomáhají nám například uklízet. Ale měli jsme tu i pána, který už byl dospělý, kolem padesátky, člověk s vysokoškolským titulem, jenže měl problém s řízením pod vlivem alkoholu. Ten nám říkal, že by nám jeho manželka poděkovala, prý uklízel poprvé v životě. Lidé poslaní probační službou nám chodí pomáhat taky do kavárny za bar. Z mého pohledu to dává smysl, protože oni udělali něco, co už je za hranou, a my jim dáváme prostor, aby to mohli nějak odčinit. A zároveň mi to připadá i jako takové pěkné přemostění k našim lidem s postižením, protože s nimi musí komunikovat a pracovat. Dost často se stává, že jim naši lidé velí, protože to tu už znají a vědí, jak to má vypadat. Klidně jim řeknou: „Ty to neděláš dobře.“ Líbí se mi, že dojde i k takové zajímavé výměně rolí ve společnosti. To jsou věci, které mě baví.

Letošní rok je plný novinek – kromě rekonstrukce kavárny mě napadá třeba velmi úspěšné taneční vystoupení vašich klientů společně s dětmi z náchodské ZUŠ v hotelu Beránek v Náchodě. Vzpomenete si ještě na něco, co by stálo za zmínku?

V květnu nám nadační fond Abakus umožnil pětidenní stáž v Edinburghu ve Skotsku, týkající se tranzitu, tedy přechodu ze školy do běžného života. Fascinovalo nás, že tam skvěle funguje systémové propojení, pracují s daty, podle kterých plánují věci do budoucna. Byli jsme u jedné sociální pracovnice, která říkala: „Já vím, že v roce 2032 budu mít 156 lidí s postižením, a musím jim najít pracovní uplatnění.“ A už se na to chystá, už s těmi lidmi jedná. Nebo na úřadě nám řekli, že vědí, že v roce 2037 tam bude obrovská skupina dorůstajících migrantů, a protože nechtějí, aby se lidé uzavírali ve svých komunitách, už teď přemýšlejí, jak je odtamtud vytahovat, jak je naučit mluvit anglicky a zapojit do běžného života. Na druhou stranu jejich materiální vybavení je naším úplným opakem. U nás v sociálních službách vidíte, jak je to tu luxusně vybavené, čímž vytváříte dojem, že služby fungují. Tam se čas zastavil v sedmdesátých letech, ale péče funguje skvěle. Tady mám občas pocit, že je to opačně.

Říkala jste, že jste Pferdu založili v roce 2004, letos jste tu provedli kompletní rekonstrukci kavárny. Máte nějaké další cíle do blízké budoucnosti?

To by tady měla sedět moje kolegyně Iva Laštovicová, protože ta je rozjížděč nových nápadů. Mě teď zrovna nic nenapadá. V začátcích je rozjezd většího projektu s městem Náchod. Tady na Rychnovsku budu ráda, když se nám podaří naše služby ještě zkvalitnit, hlavně samostatné bydlení. I když už teď můžeme mluvit o úspěchu – v současnosti máme 67 klientů, kteří bydlí samostatně.

V současné bytové situaci je to až s podivem, ale máme strašně šikovné asistentky, které klientům pomůžou sehnat bydlení, aby pro ně bylo ufinancovatelné. Když přicházejí lidé z rodin, občas jim rodiče byt koupí, ale většinou jdou do klasického pronájmu. Pak máme – a to je další neuvěřitelný příběh – donory, kteří koupili dva byty, kde bydlí naši klienti jen za náklady. Vše je o lidech. A je dobré, když lidé chápou, že peníze nejsou všechno.

Když se rozhlédneme kolem, vidíme jen spokojené tváře. I když ne každý den je sluníčkový, dá se bez nadsázky říct, že Pferdovi se jeho poslání zapojit lidi s postižením do běžného života daří. Za každodenní mravenčí prací jsou vidět výsledky. Jak na závěr říká Mgr. Jana Křížová: „Všechno je o lidech, v dnešní době obzvlášť. Když máte na druhé straně někoho, kdo vám naslouchá, kdo chce dojít ke stejnému cíli, je to skvělé. Takže z výsledku mám velkou radost.“

Zdroj fotografií:

• Pferda