Železo z Krkonoš zažilo slávu i ve Frankfurtu

Kořeny vrchlabského hutnictví sahají do doby osidlování Krkonoš. Spolu s dřevorubci, pastevci a kolonisty přicházeli do hor i hledači drahých kovů – prospektoři. „Krkonoše byly bohaté nejen na dřevo, ale také na rudy – hlavně železné, ale objevovala se i naleziště zlata,“ říká Reil.

První velký rozmach přišel s rokem 1533, kdy Vrchlabí získalo městská práva i právo horního města, tedy právo těžit a zpracovávat rudy. Majitelem v té době byl Kryštof z Gendorfu, horní hejtman Českého království, který měl bohaté zkušenosti ze Štýrska a Korutan – tehdejších evropských center železářství. Právě on přivedl do Krkonoš odborníky, kteří uměli s rudou zacházet.

Hutě, které krmily válku

Další rozmach hutí přišel o století později za Albrechta z Valdštejna, který panství vlastnil během třicetileté války. Tehdy se železo z Krkonoš začalo používat k výrobě zbraní – hlavně mušket. Vrchlabské hutě tak sloužily nejen místním zemědělcům, ale i armádě. „V 17. století se hutě přeorientovaly z výroby zemědělského náčiní na zbraně. Byla to logická reakce na dobu válek,“ vysvětluje Reil.

Zároveň se rozvíjelo i řemeslo hamerníků – specializovaných dělníků, kteří dokázali pomocí vodních kol a těžkých bucharů železo opracovat. Jejich tehdejší nová zařízení, zvaná vlašské hamry, dosahovala váhy až půl tuny a byla poháněna jen silou horských potoků.

Tvrdá práce a život v kouři

Práce v hutích byla mimořádně náročná. Vysoké teploty, kouř, dřevěné uhlí a těžká fyzická dřina tvořily každodenní realitu. „Tehdejší proces byl nedokonalý – ruda se nikdy neroztavila úplně, jako to umí dnešní průmysl. Tehdy vznikala jen jakási pečená hmota, kterou bylo nutné dál zpracovávat,“ tvrdí Reil.

Na provozu hutí se podílelo hned několik profesí – od uhlířů, kteří pálili dřevěné uhlí, přes dýmače nebo šmelcíře až po hamerníky ze Štýrska, kteří sem přinesli nové techniky a know-how.

Přestože šlo o těžkou práci, hutníci si žili na poměry své doby realitvně dobře. Měli stálou zakázkovou práci, odbyt byl jistý a produkty šly často „na dračku“.

Od hamrů ke kamnům

Poslední hutní provozy přežily v Krkonoších až do 19. století – například v Dolním Dvoře, kde se vyráběly už spíše běžné železné předměty: kamna, kotlíky nebo zařízení pro destilování pálenky.

Dodnes se v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí uchovává kresba posledního hamru z Dolního Dvora, stejně jako některé železné výrobky z této éry.

Kdo chce dnes po stopách hutí vyrazit, může navštívit právě tyto exponáty nebo se vydat do Arnoštova u Jilemnice, kde dosud stojí barokní budova někdejší hutě Harrachů. „Ve vídeňském archivu se k ní dochovaly nádherné kolorované plány,“ dodává Reil.

Konec jedné éry

Úpadek krkonošských hutí nastal v době průmyslové revoluce. Velké pece (například na Ostravsku či Kladensku) dokázaly produkovat železo ve zcela jiném měřítku a s nižšími náklady. Malé horské hutě ztratily smysl. „S příchodem velkých hutí se ty naše horské přestaly vyplácet. Bylo rozhodnuto, a zůstaly jen vzpomínky,“ shrnuje archivář. Dnes éru hutí připomínají už jen pomístní názvy (třeba „Na Hamru“) a zbytky štol (například v Herlíkovicích). V krajině jsou k vidění už jen výjimečně, spíš jako nepatrné nerovnosti, terénní vlny, možná kousek strusky, zbytek po ohništích dávných hutníků.

Zapomenuté hutě, slavné sklárny

Zatímco například sklářská tradice se v Krkonoších uchovala až do 20. století, hutě už nenávratně zmizely z lidské paměti. „Sklárny měly delší kontinuitu a jejich výrobky přežily. Hutě zanikly dávno a s odchodem německého obyvatelstva po válce se ztratily i vzpomínky,“ říká Reil.

Přesto byly hutě na Vrchlabsku pro rozvoj regionu klíčové. Přinesly první odborníky, technologie i průmyslové myšlení.

Zdroje fotografií:

• Krkonošské muzeum Správy KRNAP Vrchlabí
• krkonose.eu