Právě Metelkova celoživotní spjatost se zdejším regionem byla a je příčinou toho, proč není jeho jméno příliš známé a rezonuje v uších pouze v podkrkonošském regionu a navíc jen lidem spjatým s kulturou, historií či kulturní antropologií. Přitom jeho dílo není nezanedbatelné, je jedním z pilířů krkonošské lidové slovesnosti a samotný Metelka je zakladatel věhlasné „krkonošské“ houslařské školy, z níž vzešlo mnoho výborných stavitelů nástrojů. Povězme si něco o jeho životě.
Osobnosti
Věnceslav Metelka: Horský kantor, hudebník a zakladatel „krkonošské“ houslařské školy
5. 1. 2026
Jiří Štefek
Na název knihy Zapadlí vlastenci od Karla Václava Raise asi většina lidí zapomene – tedy pokud si ho vůbec někdy pamatovala – v okamžiku, kdy složí ústní maturitu z českého jazyka a literatury. Toto zapomenutí či „zapadnutí“ je svým způsobem příznačné. Děj románu, který popisuje životní dráhu krkonošského kantora Václava Čížka, se odehrává v druhé polovině 19. století a zobrazuje drsný život místních horalů, kterým ani chudoba nebrání v bohaté kulturní, vlastenecké a buditelské činnosti. Předlohou pro Raisovu knihu se staly zápisky Věnceslava Metelky, učitele, písmáka a houslisty ze Sklenařic. Dlužno dodat, že muže také pozapomenutého a vlastně „zapadlého“.
Věnceslav Metelka (rodným jménem Václav) se narodil 17. září 1807 ve Sklenařicích v domě ,,U Hlásků“ jako nejstarší syn ševce Jáchyma Metelky. Tento zdejší chalupník byl rovněž nadšený muzikant a vlastenec, a tudíž lze předpokládat, že tyto vlastnosti od něho malý Vašík vstřebával již od útlého dětství. Zároveň byl bystrý pozorovatel svého okolí a zřejmě měl velice dobrou paměť, protože si dělal z mnoha etap svého života zápisky. Paradoxní je, že je za svého života nepovažoval za nijak zdařilé a nehodlal je více publikovat. To učinil až později významný český folklorista, etnograf a literární historik Jaromír Jech.
Ve svých vzpomínkách již ve starším věku se Metelka vrátil i do doby, kdy mu bylo pět let a připravoval se na to, jak půjde do školy. Jeho otec Jáchym mu vyrobil a daroval dřevěnou abecedu. „Bylť jsem vesel, chlubil se s abecedou, okazoval každému co vzácný dar, a nevěda, že to první můj kříž, mé soužení a trápení se počne od A a trvat bude dokonce až k Ž,“ zaznamenal si k tomu.
Ve škole na něj největší vliv měl jeho učitel Matěj Hájek, který Václava také učil hrát na housle. Později se k houslím přidala i flétna a klavír. Když bylo Václavovi deset let, již se svým učitelem hrál po místních hospodách a hostincích. Muzicírování ho brzy odválo „na zkušenou“ až do Německa, kde se mu velice líbilo. Především pak tamější svobodný život. Zůstal tam s přestávkami téměř tři roky a učil se na další hudební nástroje – flétnu, polní trubku a lesní rohy.
Po návratu domů rozmýšlel co dál, a protože poslední hudební štace už nebyly tak výnosné, rozhodl se, že se vyučí u truhlářského mistra. Už jako tovaryš se po vyučení vypravil do Náchoda, kde zakotvil u výrobce hudebních nástrojů a klavírů Františka Hendrycha. Zde ho zaujala výroba a stavba houslí. V Náchodě však dlouho nepobyl. Onemocněl zápalem plic a na přání svého otce se v roce 1829 odstěhoval do Jičína na studia preceptorství a učitelství. Ve svém volném čase se i zde nadále věnoval muzice, hrál při různých slavnostech, po hospodách i v kostele.
Po úspěšném ukončení studia se vrátil domů. Krátce po jeho příjezdu se v Pasekách nad Jizerou uvolnilo místo školního pomocníka, na které Metelka 1. března 1831 nastoupil. Podle dobových kronik byl dobrý a chápavý, ale někdy možná trochu přísný učitel. Dětem věnoval veškerý svůj volný čas a žil jenom pro ně a pro školu.
Zpočátku Metelkovi nevadilo, že slouží jen za stravu, ale v pozdějších letech se u něj dostavila krize. Uvědomil si, že okolní kantoři už čtrnáct let čekají na učitelské místo. Sám byl stále finančně závislý na rodičích. Přestože se snažil přivydělávat si muzikou, jeho výdělek byl mizerný. Chtěl se osamostatnit, ale bohužel neviděl žádnou blížící se změnu. Trápilo ho vědomí, že z těchto důvodů je velice obtížné v budoucnu založit rodinu a uživit ji.
Právě v této době – v roce 1835, a tedy ve věku 28 let – Věnceslav Metelka poprvé otevřel sešit a začal psát své velice rozsáhlé deníky, ve kterých zaznamenával každodenní běh života, starosti i radosti. Do detailů ve svých zápiscích popisoval život v Podkrkonoší a ve svých črtách charakterizoval dobu, v níž žil. V této době se aktivně zapojil do ochotnického divadla, kde nejenom působil jako muzikant, ale i jako herec. Divadlo se stalo jeho velkou láskou. Sháněl a opisoval různé divadelní hry, které s ostatními ochotníky nacvičoval.
Na přelomu let 1835 a 1836 Věnceslav Metelka procházel velkou osobní krizí. Tu zažehnalo až rozhodnutí místního vikáře, že si smí – přestože jen školní pomocník – vzít svoji milovanou Kateřinu Šimůnkovou, sestru paseckého učitele Josefa Šimůnka. Tři měsíce po svatbě se manželům Metelkovým narodila dcera Pavlína. Po dvou letech porodila Kateřina druhé dítě, syna Václava. V pozdějších letech se manželům narodily ještě dvě děti – Josef a Johana. Pro úplnost dodejme, že dvě nejstarší děti umřely relativně krátce po sobě na tuberkulózu.
Ve finanční tísni se Metelka naposledy pokusil získat placené učitelské místo ve Staré Vsi. Avšak bez úspěchu. Tehdy se začal plně věnovat svému hospodářství a oprášil svoje houslařské řemeslo. Postupně se stal uznávaným houslařským mistrem, u kterého si housle objednávali nebo mu dávali na správku lidé zblízka i zdaleka.
Přestože byl Metelka takřka houslařský samouk – a osobně nepoznal dílny zahraničních tvůrců například v Itálii –, vytvořil specifický „metelkovský“ typ nástroje. Jeho housle neměly typickou klenbu, nýbrž disponovaly širšími okraji a kulatými výřezy. Tvůrce nakupoval pro svoje nástroje výhradně krkonošské dřevo, které se v mnoha ohledech lišilo od dřeva alpského, tyrolského nebo šumavského. Naučil houslařství své děti a založil tak významnou houslařskou školu, z níž vzešly i houslařské rody Pilařů a Špidlenů.
Věnceslav Metelka je též považován za prvního písmáka českého Podkrkonoší. Tvorba těchto autorů je obvykle vnímána jako kronikářský text. Obdobná sdělení později sloužila k národopisnému studiu a v poslední době i k historickému studiu každodennosti. Ve Věnceslavově době se v Podkrkonoší rozvíjelo české ochotnické divadlo. Nejstarší ochotnické divadlo vzniklo v roce 1786 ve Vysokém nad Jizerou. O téměř padesát let později, tedy roku 1835, vzniklo i v Pasekách nad Jizerou, a to pod širým nebem na břehu Jizery. Metelka pochopitelně stál u jeho zrodu. Sečtělost, hudební vzdělání i přirozená autorita jej předurčily k roli hlavního organizátora. Byl zároveň režisérem, dramaturgem, inspicientem, rozepisovatelem rolí a not, žádaným hercem, ale také nesmlouvaným kritikem. V divadelních představeních spatřoval Metelka především mocný prostředek k šíření vlasteneckých idejí – v české řeči se vzdělávají jak herci, tak diváci.
Vysoké pracovní nasazení, ale i stres se podepsaly na Metelkově zdraví. „Stárnu, zrak pomalu mizí, oheň hasne, cit tupí. Přichází mi jako na divadle, když se úloha dohrává. Odstoupím brzy za kulisy a bude drama života dohrána. I já se brzy ztratím a nezůstane po mně nic, leč této hatlaniny několik listů…,“ stojí v jednom z jeho posledních zápisků.
Věnceslav Metelka zemřel 1. května 1867 ve věku nedožitých 60 let. Jak jsme již konstatovali v úvodu, z jeho zápisků čerpal Karel Václav Rais při psaní svého románu Zapadlí vlastenci. Roku 2007 se v Pasekách slavil „Rok Věnceslava Metelky“ a na zdejším hřbitově mu byl odhalen pomník s bustou.
Zdroj fotografií:
- web obce Sklenařice
- wikipedia.org