Otto Štemberka: Krkonoše jsou plné duchů a zapomenutých příběhů

V čem se Tajuplné Krkonoše liší od vašich předchozích publikací?

Rozdíl je zásadní. Moje předchozí knihy byly víceméně monotematické – třeba Cesty Vlachů, které jsem napsal společně s Pavlem R. Zahradníkem, se soustředily výhradně na vlašské hledače kovů a jejich písemnosti. Tajuplné Krkonoše jsou naopak mnohovrstevnaté. Kniha má šest kapitol a každá se věnuje jinému spirituálnímu fenoménu – od Rýbrcoula až po zázraky v polozapomenutém kostele v Heřmanicích. Chronologicky pokrývá několik století. Nabízí jedinečný pohled na kulturní a duchovní život regionu, kde se prolínaly různé tradice, víry i mýty.

Kniha je literaturou faktu a snažím se, aby všechna tvrzení měla oporu v pramenech. Zároveň ale otevřeně popisuji i jevy, které mají silný nádech tajemna a kde žádné vysvětlení nemáme. Tam s nimi pracuji jako s fakty – tak, jak byly zaznamenány. A je na čtenáři, jak na něj příslušné texty zapůsobí.

Mohou informace v knize obstát i za deset dvacet let?

Stejně jako u každé literatury faktu. Tam, kde cituji prameny a mluvím o doložených faktech, jsem přesvědčený, že obstojí. Tam, kde upozorňuji, že jde o hypotézu, dávám čtenáři zároveň klíč k tomu, proč ji vyslovuji. Historie je živý obor a nové poznatky, které zpřesní naše vidění minulosti, se budou objevovat vždycky. To platí bezpochyby i pro moji knihu Tajuplné Krkonoše.

Máte rád, když některé věci zůstávají zahalené tajemstvím?

Snažím se dobrat alespoň nějakého závěru. Nemám rád, když něco zůstává úplně viset ve vzduchu. I kdyby šlo jen o hypotézu, uspokojuje mě, když nabízí pohled, jak daný problém uchopit. Zároveň si uvědomuji, že moje závěry mohou být kontroverzní – co člověk, to jiný pohled. Ale myslím si, že je fér nabídnout čtenáři co nejpoctivější odpověď, byť není definitivní.

Z dnešního pohledu jsou Krkonoše hlavně místem pro turistiku. Vy je ale popisujete jako silně magickou krajinu. Byly takové?

Jednoznačně! Než sem přišli první lidé z vnitrozemí, bylo to pohoří kdesi na obzoru – neprobádané, tajemné a přitahující dobrodruhy. Když se tu objevili Vlaši a našli rudy a polodrahokamy, vznikla kolem hor celá síť rozličných pověstí. Historické prameny potvrzují, že zde skutečně, aspoň někteří z nich, získali značné jmění. A ten tajemný opar si Krkonoše nesly až prakticky do 20. století. Vždyť se po horách šířil spiritismus, který se tu objevil již na konci 19. století. Ve své knize se zabývám hlavně trutnovským spiritismem, který je neodmyslitelně spjatý s rodinou Etrichů.

Zajímavé je, že napříč Evropou, v různých pohořích, kde působili, se objevují horští nebo důlní duchové pod jinými jmény – a tyto bytosti jsou často starší než náš Rýbrcoul. V knize zmiňuji například bytost Habergeiss, která představuje jakýsi předobraz našeho ducha hor. Lidé v existenci takových bytostí skutečně věřili, a tak se snažili si je naklonit. Fungovaly pro ně i jako ochranný symbol, jakýsi amulet při cestách do hor a při práci v nebezpečném prostředí.

Platí zároveň, že duch hor trestal vetřelce?

Ano. Rýbrcoul měl roli jakéhosi ochránce hor, který znesnadňoval život tomu, kdo do nich přicházel nelegálně. Vlaši byli v počátcích vnímáni jako vetřelci – lidé, kteří vstupovali do hor bez svolení a snažili se získat jejich bohatství. Tento ambivalentní vztah je pro postavu ducha hor typický.

A co pojem Vlachové? Ten má dnes různé významy.

To je pravda. Na polské straně hor se slovo Vlach třeba vůbec nepoužívá. Pro ně jsou hledači rud Valoni. Polští badatelé často zdůrazňují, že původ prospektorů je kromě Itálie hlavně z oblasti mezi dnešní Belgií a Francií. U nás je pojem Vlachové ztotožňován především s Italy, a to i proto, že už kolem roku 1300 povolal Václav II. do českých zemí významné italské finanční konsorcium, které stálo u ražby pražských grošů. Italové pak v Čechách působili i ve velmi významných státních funkcích, což vytvořilo přirozené zázemí i pro příchod dalších dobrodruhů a hledačů kovů.

Zmínka o Vlaších se objevuje i v proslulém filmu Krakonoš a lyžníci, kde krajánek vypráví o „plundrování hor Vlachy“.

Osobně bych slovo „plundrování“ považoval za trochu nadsazené, alespoň pokud mluvíme o nejstarších dějinách. Já se věnuji úplným počátkům, kdy šlo spíš o jednotlivce nebo malé skupiny poutníků, kteří horami procházeli a zaznamenávali si poznatky o krajině. Věnovali se především povrchovému sběru, třeba polodrahokamů na Jizerce, nebo rýžování potoků v oblasti Jizery, Labe či v podhůří východních Krkonoš. Teprve později začaly vznikat šachtice a postupně se tato činnost proměnila v jakousi „zlatou horečku“. To už ale šlo o regulovanou těžbu, často pod dohledem panovníka. Začalo se i s hlubinným dolováním.

Když už jsme u filmů, televizní pohádku Krakonošovo tajemství s Davidem Švehlíkem v roli Krakonoše jste označil z faktického hlediska za velmi přesnou.

Ano. Až na to, že používá označení Krakonoš, jsou v ní použita autentická vlašská znamení. Ta vycházejí z publikace Johanna Lehmanna z roku 1764, na kterou jsem jako jeden z prvních v českém prostředí upozornil ve své knize Znamení hledačů. Kolega Pavel Kracík, který psal ke knize doslov, se domnívá, že scenáristka pohádky mohla tuto naši publikaci použít jako jednu z předloh televizní vlašské knížky, kde jsou zakreslené takzvané vlašské značky.

Důležité je, že podstata sedí.

Přesně tak. Ta znamení jsou v pohádce použita v souladu s popisy z vlašských knih. Samozřejmě to nebylo přesně tak, jak je to v pohádce zobrazené, ale pro dětský příběh je to velmi poutavé. A navíc, Krakonošovo tajemství vlastně není úplně pohádka, ale spíš zajímavý příběh. Z mého pohledu je to v pořádku.

Co vás osobně na Krkonoších a jejich příbězích tak přitahuje?

Odjakživa mě zajímal duševní život člověka, otázky vědomí, nekonečnosti vesmíru, různých podivností a tajemství. Věci, které nejde na první dobrou odmávnout jako nesmysl. Pokud se v tom chce člověk aspoň trochu zorientovat, musí začít poctivě bádat. Dnes se objevují nové možnosti směrů pátrání, třeba i díky kvantové fyzice a kvantové provázanosti, což jsou témata, která mě také velmi zajímají. Ale pořád mám pocit, že to nejdůležitější se odehrává v každém z nás. A já se o to, co nás přesahuje, zajímám prakticky od dětství.

Pro mnoho lidí to přišlo zničehonic. Co tomu předcházelo?

Možná to tak vypadalo, ale ve skutečnosti to bylo jinak. Dračí slavnosti se v Trutnově poprvé konaly v roce 2006, ale my se s kamarádem Radkem Doležalem a zpočátku i s Jaroslavem Dvorským věnovali tématu už minimálně deset let předtím. Byla to dlouhodobá práce, snaha znovu otevřít bájnou historii města a jeho symboliku. Poslední tři až pět let před prvním ročníkem jsme se cíleně soustředili na to, že chceme uspořádat akci pro veřejnost, která znovu upozorní občany města na hlavní městský symbol. Šlo nám o to, představit draka jako heraldický symbol spolu s pověstmi, které se k němu vážou nejméně od 16. století. Bylo nám líto, že tyto příběhy lidé vlastně neznají. Dá se říct, že šlo o pionýrskou práci, protože do té doby se tyto dějiny vykládaly buď zmateně, nebo velmi útržkovitě.

Jak vypadala vaše pátrání? Převažovala sezení v archivech, nebo terénní výzkum?

Byla a je to kombinace obojího. V terénu jsme strávili hodně času. V rámci dračích slavností jsme podnikali cesty do Žacléře, k lomu v Libči, na Čížkovy kameny a na mnoho dalších míst, kam jsme pozvali i veřejnost. S drakem jsme byli i v zahraničí, třeba na dračích slavnostech v Krakově, v Brně na cestovatelském festivalu nebo v Praze na Vyšehradě. Ale samozřejmě velkou část práce tvoří i studium pramenů a diskuze. Spolek se schází jednou týdně a několik hodin vedeme bouřlivé debaty, během nichž se tříbí názory.

Je dnes k vidění dost symbolů z bájné minulosti? Nebo jich má být víc?

Mně by stačilo, kdyby si lidé všímali, co mají kolem sebe. Třeba že na Krakonošově náměstí nestojí uprostřed kašny postava z večerníčku, ale mnohem starší duch hor. Obecně si totiž nemyslím, že by bylo dobré zaplavit město symboly – nejsem pro to, aby draci nebo Rýbrcoulové číhali doslova na každém rohu. Ale pokud si lidé ten symbol ponesou v sobě, pokud posílí jejich vztah k místu a pocit hrdosti, pak to má smysl. Rýbrcoul má obrovský přesah. Je známý v Rakousku, Německu i Polsku, objevuje se v historické literatuře i na mapách. Když si uvědomíme, kolik nehmotných kulturních fenoménů je dnes chráněno UNESCO, myslím si, že i tato postava má takový potenciál.

Zdroj fotografií:

• Petr Kotyza
• Miloš Šálek
• Pavel Cajthaml