Radek Hanuš: Přichází doba, kdy bude nedostatek učitelů

Nacházíme se v ředitelně Základní umělecké školy Karla Halíře ve Vrchlabí. Kolik studentů, či žáků do této instituce dochází? Nebo jak je vlastně titulujete či označujete?

Já jim všem říkám malí umělci. Přitom někteří z nich hrají tak perfektně, že už to jsou naši kolegové. Ale zpět k onomu počtu. Ten vychází z normativu, který nám dává ministerstvo školství. My máme tento normativ na naši hlavní činnost 380 žáků pro obor hudební, literárně-dramatický, taneční a výtvarný.

A je naplněn?

Ano. V současné době je, a i v předchozích letech byl tento normativ zcela naplněn. U talentových zkoušek, které jsme měli letos v červnu, jsme navíc ještě museli řadu dětí odmítnout. To mě na tom mrzí úplně nejvíce. Nebylo to totiž z důvodu, že by nebyly šikovné či neuměly u zkoušky zazpívat, ale bylo to z kapacitních důvodů. Zkrátka my jich sem více ani vzít nemůžeme. Na jednu stranu je to dobře, neboť se tím zvyšuje kvalita, protože si vybereme opravdu ty nejlepší, ale já sám opravdu trpím, že ty další děti sem nemůžu vzít. Když jsem před třinácti lety nastupoval, byl normativ jedním z témat, která jsem chtěl prolomit. Nám se ho podařilo zvednout z původních 325 žáků na současných 380. Přesto i tak tento počet nedostačuje. Poptávka je stále obrovská a my ji celou nedokážeme uspokojit.

Je omezená přijímací kapacita školy dána skutečně jen stropem stanoveným ministerským normativem?

Normativ je jedna věc, ale my tady už ani nemáme prostorové možnosti. Prostory, které máme, jsou malé a nedostačující. Také bychom potřebovali přijmout další učitele, což ale možné je. Nicméně před časem jsme vymysleli program ZUŠPlus, kdy se v rámci doplňkové činnosti naši žáci vzdělávají ve čtyřech segmentech, které už jsou mimo vyhláškový normativ.

O jaké segmenty se jedná?

Do programu ZUŠPlus spadá program Školička Notička, což je vzdělávání malých dětí od 3,5 do 5 let věku, zde máme 33 dětí. Potom máme výuku hry na hudební nástroje pro dospělé. Další program je „Hraj a zpívej s námi“. Ten je určen pro žáky, kteří u nás například absolvují základní uměleckou školu, ale nechtěl jsem, aby položili housle doma na skříň a v šedesáti si řekli, „kdysi jsem hrál v hudebce na housle.“ Tak tito lidé pak mají možnost pokračovat dál za velmi pěkný peníz, přesně 700 korun na pololetí, a mohou být součástí kteréhokoliv našeho orchestru nebo souboru. A dalším segmentem programu ZUŠPlus je výtvarný obor – „Večery kresby a malby pro dospělé“. Všechny tyto obory tu máme navíc, a když tato místa přičteme k normativu, můžeme se dostat na nějaký počet 450 lidí, které my tady umělecky vzděláváme. 

Jsou žáci této umělecké školy výhradně z Vrchlabí, nebo i z okolí či větší dojezdové vzdálenosti?

Spádová oblast našich žáků je poměrně veliká. Ale samozřejmě největší procento lidí je odsud z Vrchlabí. Pak je to z okolních vesnic, jako jsou všechny Lánovy, Branné a tak dále. Ale pak tu máme i děti, které jsou například ze Špindlerova Mlýna, Janských Lázní či z Vysokého nad Jizerou. Jsou to vesměs hory a ty jsou také hodně specifické. Vrchlabí má ideální polohu, že je uprostřed Krkonoš, a naše škola tak pojímá děti z okolních kopců. K nám se to potom všechno takříkajíc stéká. V této souvislosti se mi pak stávají zajímavé věci. Když tady mám kolikrát rozhodovat o tom, zda uvolnit dříve žáka z hudební nauky, že nestíhá autobus nebo se sem prostě nedostane, tak to beru. Ale také se mi stává, a to především u žáků z hor, že jejich rodiče řeknou, „ne ne, to my nechceme, aby přišli o hudební nauku, to my je přivezeme autem.“ Když si vezmu, co všechno rodiče pro své děti v této věci udělají, je to obdivuhodné. Zkrátka si toho váží.

Myslím si, že to není jen u umění, ale třeba i u sportu. Zkrátka když rodiče chtějí, aby jejich děti něco trvale dělaly, bez jejich přičinění a aktivního zapojení to asi ani nejde…

Přesně tak.

Ve hře na kolik hudebních nástrojů tato škola žáky vzdělává? Lze to kvantifikovat?

To mohu říct naprosto přesně, je jich celkem patnáct. Všeobecně ale platí, že nejvíce žáků je u nástrojů, které už jsou takové evergreeny a je to takto plošné asi všude. Je to klavír, kytara nebo flétny. Na druhou stranu naše škola nabízí programy, které se jinde nenabízejí a jsme v tom unikátní.

Například?

Unikátní jsme například ve skladbě orchestrů a souborů. Myslím, že v tom jsme opravdu výjimeční.  Je tu například Projekt Oldfield, který na republikové úrovni nemá obdobu. To je zkrátka ojedinělá záležitost. Stálicí na vrchlabské hudební scéně je Big Band. Pak tu máme i Junior Band. Takže lze říct, že tu máme dva big bandy. Máme tu například i vynikající akordeonový soubor, který spolupracuje s výborným oddělením bicích nástrojů. Myslím si, že tu máme pro jednotlivé hudební nástroje velice dobrý kolektiv učitelů. Nechci, aby to znělo jako moje chlouba, ale musím pochválit i své varhaníky. Když si vezmu, kolik těch žáků už je dnes na konzervatořích nebo jsou již absolventy akademie, mám z toho opravdu velkou radost. Ale já se nerad chválím… Je to totiž jejich zásluha, jak se všechno s nadšením naučili a nacvičili. Nicméně vše jde ruku v ruce s podmínkami, které máme k dispozici. Ale nyní bych od hudby trochu odbočil. V poslední době se hodně na výsluní dostal výtvarný obor. Máme tu skvělou učitelku Ivanku Blagoevu, která je velmi pozitivní, ale zároveň důsledná a profesionální, a co ty děti pod jejím vedením vytvářejí, to je prostě neskutečné. Velkou radost mám také z literárně-dramatického, ale i tanečního oboru. Takže v tuto chvíli už opravdu máme vše, co by měla klasická základní umělecká škola nabízet.

Člověk úplně žasne, jak se to všechno vejde do jednoho domečku.

Pozor, nevejde. Učíme zde v naší škole, pak máme budovu naproti. Já osobně učím v klášterním kostele, taneční obor je v malém sále v kulturním domě Střelnice a literárně-dramatický obor je v Kartonce. Takže kdybychom měli novou školu, o které se mluví už i nahlas na zastupitelstvu, tak bychom učili na dvou místech, a ne na pěti.

Zmínili jsme, že 380 žáků zušky je v normativech a dohromady se žáky v doplňkových oborech se jedná zhruba o 450 lidí. Kolik pedagogů se o takové množství většinově mladých umělců stará?

Celkem tady máme 25 učitelů. Všichni jsou zde na hlavní pracovní poměr. Samozřejmě ne všichni jsou tady na plný úvazek, protože například literárně-dramatický nebo taneční obor tu je na jeden den v týdnu. Tudíž ti učitelé musí učit na více školách. Ale máme tu takovou výjimku – a tou je pan učitel na housle Tomáš Olšer –, který je vedoucím skupiny druhých houslí v Severočeské filharmonii Teplice a dojíždí sem až z takové dálky! To je velmi úctyhodné.

Byla nějaká obtíž se sháněním pedagogů do zdejší školy?

Vždycky se nám to podaří udělat tak, abychom tady měli výuku zajištěnou. Můj cíl je, aby pedagogové byli co nejkvalitnější učitelé. Není jednoduché sehnat k nám do regionu někoho, kdo bude vynikající hudebník a zároveň i výborný kantor a člověk. Je tu takový fenomén – a proto já děkuji i za tuto otázku –, že v minulosti vůbec nebyl problém u některých nástrojů pozice kantorů obsadit. Nyní však přichází doba, kdy bude učitelů nedostatek. Velká centra či velká města nám kantory stahují, další pedagogové odcházejí do penze a my musíme motivovat mladé, aby ve školách zůstávali.

Vrchlabí a jeho okolí je velká bašta sportu. Je tu hokej, lyžování, fotbal a další disciplíny. Jak je vedle jejich nabídky možné a těžké motivovat děti a jejich rodiče k tomu, aby se věnovali i hudbě a dalším uměleckým směrům? Je tato koexistence se sportem vůbec možná?

Děkuji za tuto otázku. Je to velké téma a samo o sobě by vydalo na celý rozhovor. Museli bychom se například podívat do historie. Ještě dříve, než se ve Vrchlabí lyžovalo a dělal se sport, tak tu kulturní dějiny dávno fungovaly. Protože jsou starší. Já osobně si moc vážím sportovců, protože sám sport vyznávám. Spíše ale hledám cestu k vzájemnému propojování. Nezastávám názor „nedělejte sport, dělejte muziku“. Myslím si, že by děti měly být všestranné a měly by se věnovat oběma věcem. Máme tu celou řadu dětí, které k nám přiběhnou ještě z tréninku s lyžemi v rukou. Tady si sednou a hrají na hudební nástroj a je to hezké. Sice to občas není úplně jednoduché rozvrhově udělat, ale vždy se snažíme vyjít vstříc, aby děti mohly dělat i sport, i muziku. Naše škola nedělá nikomu problémy a nikomu natvrdo neříkáme, aby se rozhodl pro sport nebo hudbu. To je výsostné právo každého človíčka, aby si o tom rozhodl. Snažím se ve škole udělat takové podmínky, aby zde šly skloubit obě věci. Někdy se ale stane, že poznáme, že to tak asi nepůjde. Mohu dát jeden konkrétní příklad. Učil jsem například Evu Samkovou (nyní Adamczykovou) na klavír, když sem přišla jako malá holčička. Už tehdy se věnovala sportu a velmi brzy jsme se s maminkou domluvili, že bude lepší, když se bude více věnovat sportu, protože už tehdy tam bylo jasné, že by ji hudba nemusela tolik naplňovat. Takže i tuto věc někdy dokážeme odhadnout v nižším věku a pak toho člověka i „zachránit“ od nějakého trápení se. A na jejím příkladě lze doložit, že se to povedlo a Eva si pak šla svojí cestou, v níž je špičková. Nicméně si myslím, a vím to z hovorů například s ředitelem základní školy na Liščím kopci Jaroslavem Plevou, že stále více lidí vnímá důležitost symbiózy sportu i kultury. Nicméně pokud se tu už vytvořily skvělé podmínky pro sport, měly by být stejně skvělé i pro kulturu. Nyní jsou ty nůžky příliš rozevřeny a jsem toho názoru, že by to tak být nemělo. Myslím si, že to by se mohlo změnit stavbou nové školy. Tam by se pak ukázal skutečný potenciál, který tu v kulturní oblasti je. Takže to je i moje odpověď. Já hledám cestu ke spojování obou skupin.

U plánu vybudovat novou školu se nyní na okamžik zastavme. Jak pravidelně sleduji a navštěvuji zasedání zastupitelstva, připadá mi, že kulturní věci tam příliš sluchu nedostávají a nikdo je pravidelně a systematicky netlačí kupředu.

V srpnu jsem se rozhodl, že pokud budeme chtít tu myšlenku nové školy posouvat, nemůže to být tak, že my si tady sedneme a budeme se založenýma rukama čekat, až nám ji někdo postaví. Takhle to nebude. To víme všichni. Rozhodli jsme se, že sestavíme tým lidí, který bude tu myšlenku posouvat dál dopředu. Uděláme webové stránky a jakoukoliv aktivitu tímto směrem budeme zveřejňovat. Já nyní jezdím po Evropě a monitoruji si hudební školy, které byly postaveny v posledních patnácti letech. Potkávám se s řediteli a nechávám si vyprávět o tom, co vybudování školy pro ta konkrétní místa znamenalo. Zkrátka chceme, aby tady byla skupina lidí, která tuto myšlenku bude posouvat kupředu a bude se o ní pravidelně hovořit. A to nejen v naší umělecké bublině. Rozhodl jsem, že už budeme i veřejně komunikovat nedostatky naší stávající budovy, ať je to problém s radonem, prostorová omezení, špatné akustické podmínky a tak dále. Nicméně ještě bych se rád vrátil k nepoměru v prezentaci sportu a kultury.

Povídejte.

My tu ve Vrchlabí máme skvělé sportovce světového formátu. Jsou skvělí a já z nich většinu znám a nesmírně si jich vážím. Ale v kultuře tady také máme něco, co nemá žádné město na zemi či na této planetě. A to je Morzin s Vivaldim. Když přijedete do Benátek, tak stojíte před domem, kde Vivaldi napsal Čtvero ročních období. Zkusme si představit tu situaci, že na chodníku před domem Morzinovu synu Otovi dal Vivaldi noty a řekl něco ve smyslu „pozdravuj taťku ve Vrchlabí“. Morzinův syn pak sem do Čech skutečně ty noty přivezl. Navíc na originální partituře je napsáno, že Vivaldi dílo věnuje hraběti Václavovi di Hohenelbe. My tu korespondenci máme. Možná lze směle říct, že kdyby si tehdy Morzin u Vivaldiho tuto skladbu neobjednal, tak by nikdy nevznikla. Přitom je to jedna z nejvíce nahrávaných skladeb na světě. A kvůli tomu jezdí lidé do Benátek, chtějí ten dům na břehu moře vidět. Tohle je světové téma a my ho přitom máme tady u nás ve Vrchlabí. To je velká věc, na které bychom také mohli postavit PR tohoto města, společně se sportem. Hrabě Václav Morzin je tady pohřben. Byl jsem se i v „novém“ klášteře podívat. Je v něm i refektář, kde máme zprávu o tom, že 28. srpna 1714 při inauguraci augustiniánských mnichů a za přítomnosti samotného pana hraběte zněla kapela hraběte Morzina, která „v království českém nemá srovnání“. Beru to jako velkou výzvu do budoucna. Bylo by hezké toto celé téma spojené s Vivaldim, Morzinem a Vrchlabím důstojně uchopit. Je to velká příležitost.