Michael Pfann: Sbor ve Vrchlabí je velmi otevřený

Začněme náš rozhovor úplně od píky. Zkusme čtenářům vysvětlit, jaký rozdíl spočívá mezi církví evangelickou a církví katolickou. Středobod, tedy Bůh, je u obou církví stejný, ale jsou zde určité odlišnosti. Ostatně lidé, kteří mají alespoň základní povědomí o našich dějinách, vědí, že evangelíci či protestanti se v minulosti byli schopni s katolíky kvůli mnoha věcem hodně těžce pomlátit a bojovali s nimi…

Nedávno jsem četl článek jednoho psychologa a ten v něm říkal, že nás často štvou lidé, kteří jsou nám nejvíce podobní. On tomu říkal narcismus malého rozdílu. Tedy když se s druhým člověkem lišíme jen maličko, například v nějakém zlozvyku. A to, že on ho má o maličko více než já, mě irituje daleko více, než když je úplně jiný. A mně to přijde trochu podobné, když se tady bavíme o starých bitvách. Že lidé, kteří jsou si blízko a záleží jim na podobné věci, ale mají k ní trošku jiný přístup, se pohádají více, než kdyby byl každý na druhé, zcela odlišné straně. Mám dojem, že otázku, jaký je rozdíl mezi evangelíky a katolíky, jsem v životě dostal snad nejčastěji. A přesto jsem na ni dosud nedokázal najít odpověď, se kterou bych byl spokojen.

Přesto zkusme alespoň náznaky, pocity nebo myšlenky, které vás napadnou na první dobrou.

První a pro mě zcela zásadní je vědomí toho, že máme více společných věcí než těch, které nás rozdělují. Věříme ve stejného Boha, který se lidem zjevil skrze Ježíše Krista. V neděli chodíme do kostela, modlíme se a říkáme stejné vyznání víry. Ale přece jen jsou mezi námi rozdíly.

Které to jsou?

Do doby, než přišel Jan Hus, zde byla jedna církev, která ve svém nitru měla několik různých proudů. Jan Hus, který byl katolík, začal poukazovat na některé nešvary ve své církvi. To ve svém důsledku vedlo k tomu, že se u nás, v českém prostředí, církev rozdvojila na dva proudy. To samé se o sto let později opakovalo v německém prostředí kvůli Martinu Lutherovi. Ve vzniku těchto dvou proudů hrály hlavní roli otázky víry, praxe církve, ale i politické otázky. Od té doby se nějak rozdělujeme, i když nyní už se zase snažíme opět sbližovat a najít společnou řeč. Kdybych měl popsat rozdíly, ten zásadní spočívá v tom, že pro církve, jež vzešly z reformace – tedy evangelické, protestantské –, je závazná Bible. V katolické církvi je to vedle Bible ještě i tradice, tedy to, co řekli teologové a kněží v minulých staletích. Katolická církev má velkou hierarchii, kterou my nemáme. U nás se všechna tělesa, která spravují církev, volí demokraticky. V katolických kostelech je to více vyzdobené. No a pak pro mě osobně je výhoda, že se můžu ženit a mít děti. Evangeličtí faráři tak mají zcela odlišnou zkušenost než katoličtí faráři. Ne lepší nebo horší, prostě jinou.

Jestli se nemýlím, ve vaší církvi mají odlišnou úlohu i ženy, které se mohou podílet na bohoslužbách.

Ano. Od roku 1953 mohou být ženy v naší církvi ordinované, tedy stávat se farářkami. Ženy mají v naší církvi rovnoprávnou pozici.

Kdybych se nyní zastavil u vás samotného. Od kterého roku působíte zde ve Vrchlabí?

Právě dnes (rozhovor probíhal v pátek 20. prosince, pozn. aut.) tomu je pět let, co jsme se sem přistěhovali. A od 1. ledna následujícího roku jsem zde začal působit jako farář.

Nejste tedy rodilý horal z Krkonoš. Odkud jste do Vrchlabí přišel?

Z Prahy. Tam jsem byl dlouhou dobu na studiích a předtím jsem vyrůstal na Vysočině a na Mělníku.

To jste docela „čechoběžník“.

Ano. Moji rodiče jsou faráři a faráři se často stěhují.

Řekl jste, že vaši rodiče jsou faráři. Pocházíte tedy z rodiny církevních duchovních. Kdy nebo jak ve vás uzrála myšlenka, že byste mohl být také farářem?

Bylo to někdy v pozdní pubertě, kdy mi bylo nějakých 17 let. Tehdy jsem si řekl, že pracovat s lidmi na tomto základě mi dává smysl. Tehdy jsem se rozhodl jít na teologii už s tím záměrem, že jednou budu farář.

Byl pro toto vaše rozhodnutí spouštěčem nějaký silný moment, zážitek, nebo to bylo výsledkem pozvolného nasávání atmosféry z farářské rodiny, ve které jste vyrůstal?

Postupně jsem do toho dorůstal. Naše rodina je extrémně farářská, protože faráři jsou nebo byli i oba moji dědečkové, tři pradědečci a všichni moji strejdové. Tudíž jsem vyrostl v echt farářské rodině. Jsem ale jediné vnouče, které se dalo na tuto cestu. Ale zpět k vaší otázce. Bylo to pozvolné. Já jsem dlouho, zvláště v těch mladších pubertálních letech, říkal, že to nechci dělat. Ale postupem času mi to začalo dávat smysl.

V jakém ohledu?

Toto povolání je hrozně hezké v tom, že je velice svobodné. Že nechá člověka pracovat podle jeho obdarování. Obzvlášť tady ve sboru ve Vrchlabí, který je hodně otevřený. Když přijdu s nějakým nápadem, vždycky mě nějak podpoří, protože cítíme, že nám jde o stejnou věc, k níž lze dojít různými způsoby. Já to dělám těmi, které jsou pro mě smysluplné a které mě baví. A právě v tom jsem hodně svobodný a to mě těší.

Řekl jste, že nejste zdejší. Proč jste si jako místo svého působení vybral právě Vrchlabí?

V naší církvi to funguje tak, že poté co člověk dostuduje, musí absolvovat takzvaný vikariát. To je roční praxe u nějakého faráře v konkrétním sboru. A během tohoto roku, kdy dotyčný absolvuje ještě semináře, se o něm už ví, že chce jít někam dělat faráře. Jednotlivé sbory ho pak oslovují a zvou ho. Farář si pak také vybírá. Je to proto oboustranně demokratický proces, protože oni si mě musí pozvat, poté i zvolit, ale i já tam musím chtít jít. A pak mi k tomu samozřejmě ještě musí církev dát pověření. V mém případě to bylo tak, že jsem na začátku svého vikariátu začal hledat a docela brzy jsem zavítal na webové stránky evangelického sboru ve Vrchlabí. Byly pěkně spravované Jakubem Kašparem. Mně přišlo, že je to tady hezké, hodně se tu toho děje a že zdejší lidé toho samostatně taky hodně dělají. Tedy že sbor je velmi samostatný, což pro mě bylo důležité v tom smyslu, že půjdu do sboru, kde budeme spolupracovat a kde nebudu táhnout všechno já sám. Viděl jsem hezké webovky, fotky krásné fary a pak i to, že je tu hezký výhled na Žalý a na hory. To se mi hodně líbilo. Pak tu byli lidé, s kterými mě lákalo spolupracovat, ať už to byl Jakub Kašpar, nebo Hanka Jüptnerová, která bohužel zemřela dřív, než jsem se přistěhoval. Vedle toho jsme chtěli jít už někam pryč z Prahy do přírody. A přestože jsem pak dostal řadu dalších pozvání do jiných sborů, už jsem si nevybíral a věděl jsem, že chci jít sem. 

Když se vaši rodiče pohybovali z místa na místo, čeká něco podobného i vás? Nebo tady zakořeníte natrvalo?

Ne, určitě ne. Je to tak, že evangelický farář za život vystřídá dvě až čtyři místa. Záleží to samozřejmě na různých faktorech. Jednak jde o to, jestli si ho farníci znovu zvolí. Mně teď končí první volební období, které bylo na pět let. Od jara jsem zvolen na dalších sedm a půl roku. Kdyby se tak nestalo a přestali bychom si rozumět, šel bych pryč. Ale může se také stát, že v určitou chvíli farář cítí, že v místě, kde je, už řekl či udělal vše, co mohl, a může udělat něco dobrého někde jinde. A někdo jiný zase tady. Osloví jiné lidi a tak dále.

Vrchlabí bylo vaše první působiště?

Ano.

Co jste si jako Pražan o tomto městě, prostředí i lidech myslel či říkal, když jste sem přišel?

Svoje dětství, přibližně nějakých třináct let, jsem strávil na Vysočině. Tudíž se považuji napůl za Pražáka a napůl za Vysočiňáka. Nyní už se pomalu začínám cítit jako horal z Krkonoš, i když vím, že pět let není žádná míra. Jsem stále náplava. Mně ale přišlo, že z Vysočiny může jít člověk jen do vyšších hor, nebo se vrátit. Pro mě je ta příroda, když je zvrásněná, důležitá a přijde mi, že se zdejší kopce a údolí nějak odrážejí v nátuře zdejších lidí. Tak to znám i z Vysočiny, kde to nějakou chvilku trvá, než člověka přijmou. A když už ho přijmou, tak je to opravdu. Že když se něco dělá, dělá se to opravdu. Tady to cítím obdobně. Zkrátka když zdejší lidé něco dělají, dělají to opravdu fest. Jasně, přišel jsem z Prahy, ale zdejší prostředí mi přijde bohaté svojí nabídkou – kulturní, společenskou a tak dále –, která je úměrná velikosti Vrchlabí. Takže nebyl to pro mě nějaký šok. Vůbec ne.

Jak početná je zdejší farnost či sbor?

Říkáme tomu sbor. V kartotéce máme přibližně 95 členů. V kostele bývá každou neděli okolo 25 lidí. Počet členů nám poslední dobou trochu roste, přibylo nám dětí. 

Jak se člověk stane členem vašeho sboru? Co musí udělat?

Úplně nejtradičnější cestou je, že ho jako malého přivedou jeho rodiče, kteří celý život chodí do kostela a řeknou, že dítě chtějí pokřtít. Když dítě jako miminko pokřtíme, stane se členem sboru. Tato zažitá tradice se v čase mění. Nyní často přicházejí do sboru lidé v již dospělém věku. A jak to může proběhnout? Člověk většinou začne chodit do kostela nebo na nějaké naše další aktivity, kterých máme docela hodně, a časem řekne, že by chtěl být členem sboru. Pokud je pokřtěný, řekneme ano a píšeme si ho do kartotéky. Pokud příchozí projeví zájem o křest, předchází tomu nějaká příprava, kde si o tom povídáme a pak ho pokřtíme.

Co ve zdejším sboru pořádáte za akce kromě tradičních bohoslužeb?

Kromě bohoslužeb, které tvoří centrum života sboru, pořádáme různá setkání uprostřed týdne pro různé věkové kategorie. Například je to nábožko pro malé děti. Povídáme si příběhy z Bible, zpíváme, hrajeme hry a blbneme. Podobnou strukturu, s různou mírou blbnutí a her, mají i další setkání. Máme tu skupinu mladých kluků, kteří se připravují na konfirmaci, což je utvrzení křtu, obdoba katolického biřmování. Setkání nazvané Stříbrný vítr, kam chodí lidé mezi 25 až 70 lety, kde si povídáme o různých věcech spojených s životem a vírou. Tam se setkáváme evangelíci i katolíci společně. Podobná setkání máme i v rámci takzvaných biblických hodin se staršími lidmi. V jejich rámci se nyní setkáváme i s lidmi z okolních sborů, z Jilemnice, Křížlic a Libštátu. S nimi úzce spolupracujeme. Chodím též do Diakonie jako kaplan – do střediska i do školy. To se v posledním roce dost rozvíjí. Scházel se tady Ten Sing, mladí lidé, kteří se potkávají a zpívají. Kromě toho společně jezdíme na tábory, na rodinné víkendy. A také se snažíme dělat i jiné věci, které přesahují tradiční prostor vymezený pro církev, což jsou akce, které jsme nazvali Otevřená fara. Na tato setkání zveme různé hosty z veřejného života. Na podzim jsme tu měli například novinářky Sašu Uhlovou nebo Apolenu Rychlíkovou. V únoru tu bude například sociolog Martin Buchtík ze společnosti STEM. Každoroční highlight je benefiční festival Zahrada na sousední Otevřené farní zahradě, který děláme společně s Diakonií a se spolkem Tamar. Hrají tam kapely, divadlo. Máme dobré jídlo a pití. Lidé se sejdou a je veselo. Letos jsme v rámci festivalu udělali i takzvanou Zimní zahradu. Na první adventní u nás v kostele zpívala Lenka Dusilová. To bylo krásné.

To jste docela činorodý. Kde na to všechno berete energii?

To by mě taky zajímalo. (smích) Já ji taky pak často nemám. Večer padnu, a když uspím děti, koukáme s manželkou na seriál. Dělám věci, protože jsou potřeba, a spousta z nich mě prostě baví. Jako například festival Zahrada. Z toho mám pak radost. Jsem prostě rád mezi lidmi. 

Kromě všech svých aktivit jste napsal i knihu „K svobodě je dlouhé putování: Život Českobratrské církve evangelické v letech 1968–1989“. Jak jste se k tomu dostal

To je moje dizertace. Psal jsem diplomku o dvou farářích, kteří působili za normalizace, a dělal jsem s nimi obsáhlé rozhovory. Nějak mě to chytlo a ponořil jsem se do toho. V tomto směru jsem pokračoval i na doktorátu a udělal jsem obsáhlé rozhovory s dalšími faráři a farářkou. Zároveň jsem prošel obrovské množství státních a církevních archivů a snažil jsem se ve své knížce nějak popsat, jak v té době církev žila. Chci v ní ukázat, že lidé sice žili v nesvobodné době, ale přesto žili plnohodnotné životy, ve kterých dělali něco, o co jim šlo a v čem hledali svoji svobodu.

Zdroj fotografií:

• Archiv autora