Markéta Jüptnerová: dopředu mě posouvá poznání, že to má smysl

Na úvod bychom měli prozradit, že nejste z Vrchlabí. Takže odkud pocházíte a jak jste se dostala až sem do Krkonoš?

Já jsem takový světoběžník. Pocházím z Aše, ale když mi byly čtyři roky, tak jsme se přestěhovali do Příbrami. V Příbrami jsem vyrůstala a chodila tam na základní i střední školu. Následovala pražská Česká zemědělská univerzita, kde jsem dostala kolej a během studia pendlovala mezi Prahou a Příbramí. Pokračovala jsem potom na univerzitě i v doktorském studiu a pracovala pro Magistrát hlavního města Prahy jako specialistka na mezinárodní vztahy Prahy s různými organizacemi a v CzechInvestu jako specialistka pro oblast nanotechnologií. A když jsem potkala svého budoucího manžela – Petra Jüptnera –, který byl z Vrchlabí, tak jsem si toto město zamilovala a z porodnice odjela rovnou sem.

Když jste přijela s čerstvě povitým synem do Vrchlabí a hleděla z okna na hory, napadla vás otázka, co tady budete dělat?

Musím říct, že mě natolik zaneprazdňovaly mateřské povinnosti, že jsem toto příliš neřešila. Ale jak roky ubíhaly, došla jsem k uvědomění, že ve Vrchlabí se mi sice moc líbí, ale jsou tu i některé věci, které by šly zlepšit. A některé tu i chybí. Že je tu například málo dětských hřišť a nemáme kam chodit. Náhoda tomu chtěla, že jsem se potkala se ženou bývalého evangelického faráře Klárou Chlápkovou a také s Janou Michlovou, která byla spolužačkou mého manžela Petra. A při našich dívčích sedáncích jsme si řekly, že když tady nejsou hřiště a město na naše požadavky příliš neslyší, tak že bychom si ho mohly postavit samy. Založily jsme proto spolek Tamar…

Proč takové jméno?

Támar je biblická postava, která měla velmi zajímavý osud a dosáhla svého cíle velmi netradičními prostředky. A proto jsme si řekly, že jméno Tamar by mohlo tak nějak souznít s tím, co my chceme, a založily jsme tento spolek. Podařilo se nám do pronájmu získat nevyužitý pozemek vedle evangelické fary, kde byl jen – s prominutím – bordel. Stará plechová budka, dvě velmi nebezpečné prolézačky z 80. let a spousta odpadků, které tam lidé navozili. Ale ten pozemek byl volný a Tamaru se jej společně s Aničkou Neklanovou a dalšími dobrovolníky podařilo vyklidit a dát do normálního stavu. Přes organizaci Via jsme získali peníze, abychom na části tohoto pozemku mohli vybudovat krásné dřevěné hřiště. Postavili jsme tam i hezký altánek s tím, že by se tam do budoucna mohly pořádat menší kulturní akce… Nyní se tento pozemek, který měl náš spolek v pronájmu na deset let, vrátil evangelické církvi. Tamar na něm stále vlastní herní prvky, ale pozemek spravuje fara společně s Diakonií ČCE, která tam vytvořila terapeutickou zahradu. Takže to byl takový náš začátek.

Postupem času se však ve vás aktivovala role pedagoga a další projekt jste zaměřila tímto směrem, že?

To už bylo v době, kdy jsem měla dvě děti. S manželem jsme se však rozešli, když mladšímu synovi byly tři roky. A já jsem v tu dobu přemýšlela, jak skloubit práci a péči o děti, aby nikdo netrpěl. Na univerzitě, kde jsem dělala svůj doktorát, mi nabídli částečný úvazek. Možnost jezdit do Prahy, učit tam jeden den v týdnu a zbytek času mít doma home office mi přišla optimální. Práce vysokoškolského pedagoga totiž není jen o přednáškách, ale věnujete se také diplomkám, sběru a analýze informací či publikační činnosti. K doktorátu a péči o děti jsem nějakou dobu učila angličtinu, ale příliš mě to nenaplňovalo. Naopak jsem zjistila, že přednášení ve škole a předávání informací lidem mě vyloženě nabíjí. Získala jsem pocit, že je to moje poslání. Jak nedávno někde řekl kouč Marian Jelínek, když něco chcete dělat dobře, tak to musíte mít rádi. Na univerzitě přednáším o docela těžkých tématech. Je tam hodně mezinárodní politika, která není v současné době moc dobře přijímána a vnímána. Je to dáno i tím, že lidé jí nerozumí a nechápou všechny zákonitosti mocenských vztahů. A do toho mám velmi zvídavé syny, obzvlášť toho mladšího. A ten se mě jednou zeptal, co já dělám a co na té vysoké škole učím.

Co jste mu řekla?

Těžko by asi pochopil, kdybych mu řekla, že vyučuji politologii, mezinárodní i komunální politiku. Tak jsem mu řekla, že učím o různých organizacích a o tom, jak funguje stát a co to je Evropská unie. Což ho zaujalo. A mě jednou, když jsem ležela na gauči, napadlo, že bych vlastně mohla tato těžší témata vysvětlovat hravou a nenásilnou formou i dětem. Šlo o to, aby potřebné informace o Evropské unii dostaly i ve škole a ty na nich zanechaly první pozitivní stopu. Tak jsem sedla a vymyslela projekt v podobě besedy pro děti 1. stupně a nazvala jsem ji „Povídání o Evropské unii“. Byla to taková snaha vysvětlit jim, že Evropská unie je prostorem, kde jednotlivé státy spolu kamarádí, a proč je pro jednotlivé státy přínosné, že spolu kamarádí. Do všeho jsem se snažila vložit i otázku Ukrajiny, což je také samo o sobě těžké téma, které ve společnosti rezonuje. Říkala jsem jim, že Ukrajina je země, která chtěla kamarádit s Evropskou unií a Rusko jí to zakázalo. A protože Ukrajina neposlechla, Rusko tam poslalo svoje vojáky. Kvůli bojům řada dětí nemá kde bydlet, nemohou chodit do školy, spousta jich odešla, a tak jsou tady teď s námi. Zatím se tam nemohou vrátit, a proto bychom se k nim měli chovat hezky, protože nikdy nevíme, kdy se do podobné situace můžeme dostat my. Jednoduše jsem chtěla v dětech probudit i určitou solidárnost.

Co následovalo?

Přednášku jsem dala do kupy a zašla jsem ke svému synovi Johánkovi do první třídy. Požádala jsem současného ředitele školy na Liščím kopci Jaroslava Plevu, jestli bych mohla takovouto besedu uspořádat.

Jaký byl výsledek?

Dětem i paní učitelce se to hrozně líbilo. Spokojená jsem byla i já. A jelikož se mi na tento projekt podařilo sehnat peníze od Místní akční skupiny Krkonoše a poté i od Zastoupení Evropské komise v České republice, běží již druhým rokem. Funguje to tak, že oslovuji školy ve svém okolí a tu přednášku jim zdarma nabízím. Mohu říct, že v tuto chvíli mám za sebou zhruba 50 besed a že reakce jsou více než pozitivní…

Padesát jich máte za sebou a kolik jich je ještě před vámi?

Mám dohodu se Zastoupením Evropské komise, že mi je budou financovat ještě další rok. Takže mám před sebou ještě dalších 50 besed.

Jak Zastoupení Evropské komise hledělo na váš projekt, když jste jim ho předložila?

Hodnotili to velmi pozitivně. Líbil se jim nápad. Jednotlivé orgány Zastoupení EK tu mají jednu hlavní činnost a tou je propagace evropských myšlenek a myšlenek Evropské unie. Ony však nedokážou obsáhnout děti, kterým je méně než devět let. Nerozlišují věk a všechny materiály mají směrované na starší děti. A můj projekt jim zaplnil právě tuto pomyslnou mezeru. Projektu si díky jeho medializaci všimli i někteří vysoce postavení představitelé České republiky v Evropské unii a jejich reakce byla pozitivní. Takže v tom pokračuji dál…

Jenže to není jediný projekt, kterému se věnujete. Stejnou pozornost zaměřujete i na seniory.

Ano. Je to prakticky stejné jako u dětí. I zde jde o to, předávat kontroverzní témata dál a vysvětlovat je. Proto mě napadlo, že i senioři jsou taková ohrožená skupina z toho hlediska, že nemají dostatek informací a kvůli tomu se izolují od světa. Kvůli tomu snadněji podléhají různým dezinformacím a zkresleným pohledům na něco. Jde například o dění na Ukrajině. A tak jsem si řekla, že by stálo za to oslovit i tuto skupinu a některé věci jí zkoušet vysvětlovat. Dostala jsem nabídku od Místní akční skupiny Krkonoše podílet se na komunitním projektu Život v Krkonoších z Operačního programu Zaměstnanost plus a stát se aktivizačním pracovníkem seniorů.

Co to znamená?

Mým cílem je povzbudit seniory, aby se aktivizovali nejen po stránce kulturní, ale i v oblasti edukace. Tak jsem na to kývla. Obešla jsem kluby seniorů tady ve Vrchlabí, abych zjistila, jak to v nich vypadá. Zajímalo mě, co dělají a jak se scházejí, a potom jsem začala přemýšlet nad tím, co bych pro ně mohla vymyslet. Zkrátka něco, aby to nebyla jen zábava, ale aby v tom byla i edukace. Podařilo se mi získat kontakt na Ondřeje Tichotu, který je ředitelem Evropského spotřebitelského centra při České obchodní inspekci. A on právě pořádá i přednášky pro seniory na téma, jak nenaletět podvodníkům. Prevence je asi jediný pořádný způsob, jak s tím lze bojovat, a tak jsem ho pozvala. Udělali jsme přednáškové turné po seniorských klubech ve Vrchlabí, v Hartě a v Hostinném. Tam měl Ondřej hodinovou přednášku o nekalých praktikách na internetu i mimo něj a na co by si lidé měli dát pozor. Vše se setkalo s velkým úspěchem a budeme v tom pokračovat dál.

Kde na všechno berete čas a energii?

Jak říká Marian Jelínek, protože dělám to, co mě baví. Na sobě pozoruji, že mě každá taková přednáška nabíjí. Když vidím, jak mi děti visí na rtech, jak spolupracují, tak je to super a já odcházím jako sluníčko. Dopředu mě posouvá poznání, že to, co dělám, má smysl. Zpětná odezva od posluchačů, to je neskutečný motor na cestě vpřed.

Zdroj fotek: Archiv Markéty Jüptnerové