Marie Kubátová: lékárnice, která dala světu Krkonošské pohádky

Narodila se pod dívčím příjmením Kutinová 8. srpna 1922 v Praze. Otec Jan Kutina byl původní profesí stavební inženýr. V roce 1918 založil malé nakladatelství Besední pořady. Vydával zejména edice tělovýchovných sokolských svazků. Matka Amálie Kutinová byla folkloristkou a lékárnicí, psala dětské knížky. Právě v jejích šlépějích se ve svém životě vydala i její dcera.

Po válce Marie (v tu dobu již Kubátová) vystudovala farmacii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Přírodní vědy pak studovala dálkově na Farmaceutické fakultě v Hradci Králové. K matce do lékárny ale nastoupila už během dospívání coby praktikantka za druhé světové války v Křinci u Nymburka, kam se s rodiči přestěhovala. Právě tam vlastně začala její literární kariéra. Při práci poslouchala lidská vyprávění, která jí dávala inspiraci pro psaní. V roce 1943 se provdala za Jaroslava Kubáta, dál ale pracovala v rodinné lékárně. Po osvobození Československa se s manželem přestěhovali do Karlových Varů. Po šesti letech života na západě Čech se Kubátovi již se dvěma syny nastěhovali do Vrchlabí. Marie se nejprve starala o děti a o manželovy rodiče, pomáhala jim v malém hospodářství na Benecku. Několik let učila na střední zdravotnické škole ve Vrchlabí nauku o lécích. Od roku 1970 se natrvalo vrátila k lékárnické profesi. Vydržela u ní až do roku 1978, kdy odešla do důchodu. Od té doby už se naplno věnovala pouze psaní.

Pohádková babička z hor

První literární práce ale začala vydávat už na sklonku padesátých let, krátce po příchodu do Vrchlabí. V roce 1956 napsala Daremný poudačky, knihu krkonošských pohádek a pověstí, které sbírala se svojí matkou Amálií Kutinovou. Inspirovalo ji zdejší lidové prostředí a prostý život v horských chalupách. Právě tam nejčastěji získávala náměty. Řadu příběhů vyslechla, když byla coby zástup posílána do malých venkovských lékáren. Přes den byla lékárnicí, po večerech psala. „Byla to nejkrásnější škola života,“ přiznala později.

Lidová vyprávění používala jako kostru pro své originální pohádky a umně je zasazovala do místních a dobových reálií. „Její knihy byly plné citu a pochopení, byla doslova léčitelkou těla i duše. Vynikající byla především v krkonošském i valašském nářečí. Byla znalkyní folkloru a fantastickou vypravěčkou pohádek,“ prohlásila Slávka Kopecká, která Kubátové vydala asi deset knih – mimo jiné Haraburdí, Veselé pohádky z muzikantské zahrádky, Medový perníček – do srdce chodníček, Arcibáby nebo Arcidědkové.

Sepsala rovněž řadu příběhů a vzpomínek na lidi, které poznala v mládí nebo při práci v lékárně. V šedesátých letech začala její dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem. Byla autorkou mnoha rozhlasových her a pohádek – například Štědrá bába, Javorová víla, Strašidelná pohádka, O čertovském kabátě či Rybí pohádka.

Jak to bylo s večerníčkem

Nejznámějšími se staly televizní Krkonošské pohádky. Soupeření spravedlivého Krakonoše a chamtivého Trautenberka se stalo slavným, nadčasovým večerníčkem. Vznikl sice podle námětu Marie Kubátové, ona sama o tom ale mluvila nerada. „Já se k tomuto dílu příliš nehlásím. Jsem autorkou námětů, scénáře k jednotlivým dílům pak vytvořila Božena Šimková,“ vysvětlila.

Natočené příběhy se až příliš lišily od předloh, které načrtla ve svých námětech. „Já bych to napsala jinak. Když jsem večerníčky viděla, tak jsem si řekla, že to bylo hezké pokoukání, ale není to můj rukopis. Jsou tam pasáže, pod které bych se nikdy nepodepsala. Jsou tam fráze, které by Krakonoš nikdy neřekl. I ta sojka je tam navíc. V mých námětech nebyla,“ upozornila.

I historici se shodují, že stručné televizní vyprávění bylo výrazně odlišné od literárního stylu vrchlabské spisovatelky. „Psané krkonošské pohádky od Marie Kubátové a její maminky Amálie Kutinové obsahují mnohem košatější příběhy,“ zdůraznil Jan Luštinec, emeritní ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici.

Nach Trautenberk

Nezpochybnitelné je i to, že právě ona vymyslela postavu Trautenberka. Protože potřebovala povolení okresní správy ke koupi nového sporáku, musela pro něj do Trutnova. Když stála na nádraží, promluvil na ni muž, který rovněž čekal na autobus: „‚Paní Kubátová, tak taky nach Trautenberk?‘ Vše jsem mu vysvětlila a on řekl: ‚Vidíte, jak je Trautenberk důležitej!‘ A tím mi vlastně dal označení pro někoho, kdo je člověku protivný. Například nám, Vrchlabským, je proti mysli, když s každou blbostí musíme do Trautenberka, tedy Trutnova,“ vyprávěla.

Protipól Krakonoše měl tedy jméno. Dát mu ty „správné“ záporné vlastnosti už bylo pro Marii Kubátovou snadné. „Materiál pro Trautenberkovy vlastnosti jsem měla z Křince, kde žil jeden pantáta, který byl zlý na svou čeleď. Ale jmenovat ho nebudu,“ tvrdila.

Souhrn jejího literárního počínání je neuvěřitelně rozsáhlý. Nejen počtem, ale i žánrem. „Poudačky jsem psala, protože jsem se zajímala o krkonošský dialekt, pohádky pro děti, když mi vyrůstali kluci. Když to minulo, tak jsem psala lékárnické příběhy nebo povídky z advokátní poradny,“ povídala.

Za celoživotní literární a uměleckou činnost bylo Marii Kubátové uděleno v roce 2002 čestné občanství města Vrchlabí. V roce 2009 jí Akademie literatury české předala Cenu Boženy Němcové. Zemřela 6. června 2013 ve věku devadesáti let ve Vrchlabí. Město po ní nechalo v roce 2017 přejmenovat Labskou ulici na nábřeží Marie Kubátové. Především po ní ale zůstala hromada skvělých pohádek. „Pohádka pomáhá vychovávat. Každá má svoji poezii, svou etiku a svůj zákoník, kde se vždy slabší může dočkat pomoci silnějšího. Všechno v dobrém a čerchmant utře hubu,“ říkala opakovaně.