Když se Zlaté návrší proměnilo v základnu špionů

Pět budov – čtyři na bydlení a jedna na skladování – vzniklo jihozápadně od dnešní Vrbatovy boudy v časech, kdy se v pohraničí budovala opevnění na obranu proti Hitlerovi. Sotva ale byly v srpnu 1938 dokončené, došlo hned na podzim k obsazení Sudet. Unikátní horské kasárny tak zůstaly opuštěné. Ne však na dlouho. Asi po roce v nich začala působit zkušební stanice s cílem zachránit vzácné dravé ptáky.

Zlaté návrší jako polární laboratoř třetí říše

U jejího zrodu byli němečtí polárníci Kurt Herdemerten a dr. Hans Knoespel. Právě oni vybrali místo v Krkonoších. Ne z vojenských pohnutek, ale z čistě odborných důvodů. Zdejší krajina se silně podobala severské tundře, klimatické podmínky se přibližovaly drsným podmínkám polárních oblastí. Právě zde se měla podařit do té doby neúspěšná adaptace z Grónska přivezeného bílého sokola loveckého.

Pro ideology nacistického režimu byl dravý pták symbolem statečnosti a šlechetnosti. Hodně jim záleželo na tom, aby výzkum sokola a jeho asimilace ke středoevropským podmínkám pokračovaly. Na podzim 1939 proto zahájila činnost Polární zkušební stanice Zlaté návrší (Polare Versuchsstation Goldhöhe). Financovala ji nadace Hermanna Göringa, jednoho z předních nacistických představitelů.

Z meteorologické stanice utajená výcviková základna

Během druhé světové války se ale zaměření stanice postupně měnilo. K řadě klimatických výzkumů a měření se přidalo zkoumání lidských možností s cílem vycvičit účastníky budoucích polárních výprav. Nakonec se z meteorologické stanice stala utajená výcviková základna. Přispělo k tomu mimo jiné i rozhodnutí Hanse Knoespela vstoupit v roce 1940 do armády a přihlásit se k Námořní meteorologické službě.

Hlavním úkolem stanice na Zlatém návrší bylo vyškolit muže pro skryté, dlouhodobé a spolehlivé působení v drsných arktických podmínkách. Z tajných misí měli posílat šifrované zprávy o počasí. Přesné předpovědi počasí z Arktidy totiž zásadním způsobem ovlivňovaly plánování vojenských operací v Evropě.

„Příprava osádek budoucích tajných arktických německých meteorologických stanic a rovněž ověřování provozu automatických rádiových meteorologických stanic probíhaly v Krkonoších v letech 1942 až 1944,“ upřesnili Zdeněk Mrkvica a Stanislava Kliegrová z pobočky Českého hydrometeorologického ústavu v Hradci Králové v odborném textu popisujícím historii meteorologického měření a pozorování na hřebenech Krkonoš.

Nabídli rovněž vysvětlení, proč se jako vhodnější místo pro tajný výcvik ukázalo právě Zlaté návrší. „Na rozdíl od původně uvažovaných podobných míst v rakouských nebo německých Alpách se zde vyskytovala podstatně nižší vlhkost vzduchu, podobně jako v zájmových arktických oblastech.“ 

Navenek polární stanice fungovala jako rekreační středisko pro zraněné německé vojáky. Do idylky plné klidu a rekonvalescence na horském vzduchu to ale mělo daleko. „Bylo tam asi 60 až 80 námořníků. V první řadě se učili lyžovat, jízdu se psím spřežením a také přenocovat v zimě ve sněhu. Uniformy moc nenosili, spíš lyžařskou výstroj,“ vzpomínal na archivní audionahrávce Karel Knapp, který na Zlatém návrší několik let pracoval jako totálně nasazený. Nahrávka je uložená ve Státním oblastním archivu v Hradci Králové pod příznačným názvem Polární stanice Zlaté návrší.

Vojáci se kromě odborných meteorologických měření a pozorování učili také základy lovu. Konzumovali konzervované nebo dehydratované potraviny. Vyráželi na dlouhé lyžařské horské túry, spali na sněhu a stavěli iglú. K výcviku patřilo i válečné lékařství včetně trhání zubů, a dokonce i amputace omrzlých končetin. A rovněž vedení války v horách. Prostě museli být nachystaní na všechny nástrahy nehostinné arktické pustiny včetně protivníka.

Nacisté totiž na rozdíl od spojenců neměli na severu ta správná území se základnami, kde by se daly sbírat spolehlivé informace o počasí. Vhodné místo, jako například Špicberky, nikdy neokupovali. Jenže zprávy o počasí potřebovali. Hrály klíčovou roli při vojenských operacích, mimo jiné při snaze zlikvidovat atlantské konvoje s dodávkami pomoci pro tehdejší Sovětský svaz. Meteorologické stanice proto Němci na Špicberkách vybudovali, ale pochopitelně v utajení. Proto bylo osazenstvo cvičeno tak, aby se o sebe dokázalo postarat i bez cizí pomoci. 

Mezi takové vojáky se zařadil i Antonín Pohořalý původem z Vrchlabí. Původem Čech, který před začátkem války přijal německé občanství, pak vstoupil do námořnictva, byl jedním z prvních absolventů speciálního výcviku na Zlatém návrší, a dokonce v letech 1941 až 1942 sloužil na tajné německé stanici na Špicberkách.

„Doktor Knoespel ho přemluvil, aby se k nim přidal. Rok byl tady v Krkonoších a asi rok na Špicberkách. Vypravoval, že tam žili dost těžkým životem. Hlavně se starali, aby tam vydrželi. On sám byl fyzicky celkem mohutný. Dokázal si naložit na záda 50 kilogramů a z Míseček s tím bez odpočinutí došel až na Zlaté návrší,“ vzpomínal dále Karel Knapp. Pohořalý válku přežil, byl po ní ale odsouzen za službu v německé armádě. Knoespel zahynul v červnu 1944 na Špicberkách.

Konec výcviku a zánik stanice

Podle meteorologa Miroslava Flajšmana ze Sdružení přátel vojenské zeměpisné a povětrnostní služby bylo na Zlatém návrší v letech 1942 až 1944 vycvičeno 13 arktických meteorologických jednotek. Hned sedm z nich poslali Němci na Špicberky, dvě do Grónska. „Celkově náročný vysokohorský výcvik na Zlatém návrší absolvovalo 100 až 130 osob,“ poukázal v textu, který publikoval pod titulkem Historie meteorologické stanice Zlaté návrší v Krkonoších.

Výcvik na Zlatém návrší skončil na začátku roku 1945. Polární zkušební stanice ale fungovala až do posledních dnů druhé světové války. I bezprostředně po ní na místě působili meteorologové, ale už českoslovenští. Patřili postupně pod Školu povětrnostní služby, od roku 1947 pod Povětrnostní ústřednu I a od konce roku 1952 pod Státní meteorologický ústav. 

V sedmdesátých letech stanice definitivně zanikla. Stejně jako stavby známé pod označením Jestřábí boudy. Postupně vyhořely a v roce 1986 byly strženy. Zbyly jen pozůstatky základů. Dnes je na místě trafostanice a technické zázemí Vrbatovy boudy.

Zdroj fotografií:

• archiv autora