Jiří Patrák: Na chirurgii ve Vrchlabí jsme přičichli ke všemu

Proč jste si vybral jako místo pro život právě Vrchlabí?
Po dokončení 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy jsme s bývalou manželkou věděli, že chceme jít pracovat do míst kolem pohraničí. Napsali jsme asi deset žádostí o přijetí, například do Prachatic, Sušice, Sokolova a dalších. Ozvali se nám z Vrchlabí, že můžeme nastoupit v oborech, o které máme zájem. U mě to byla chirurgie.

Jaké byly vaše první dojmy z města?
Přijeli jsme se do Vrchlabí podívat v únoru 1979. V době normalizace, zrovna na výročí Vítězného února, byla v ulicích, tak jako všude jinde, tradiční komunistická výzdoba transparenty a vlajkami. Když jsme ale procházeli městem, zdálo se nám, že tady těch sovětských vlajek bylo jen minimum, což nás na první pohled zaujalo. Líbilo se nám tady, a tak jsme po skončení studia 1. srpna 1979 nastoupili do vrchlabské nemocnice.

Přijel jste v únoru, to všude ležel sníh a lyžařská sezóna byla v plném proudu?
To mi nevadilo, naopak. Často jsem jezdíval do Krkonoš lyžovat. Pamatuji ještě starý Špindl se skokanskými můstky a Medvědínem bez lanovky. Když jsme nechtěli čekat hodinové fronty na starou lanovku na Pláni, tak jsme s kamarádem z gymplu raději s lyžemi na ramenou šlapali na Medvědín pěšky, abychom si mohli původní neupravenou sjezdovku tak dvakrát třikrát za den sjet. Krkonoše jsem poměrně dobře znal, což mi i pomohlo dostat se k horské službě.

Musel to být skok, z velké Prahy do malého Vrchlabí. Nebo ne?
Nepřišlo mi to tak. Byla to prostě změna. Člověk nastoupil po skončení studia do práce, a bylo jedno, jestli v Praze, nebo jinde. Mě lákaly periferie a hory.
 

Byl rozdíl mezi medicínou v Praze a ve Vrchlabí?
Během studií jsme jezdili na praxe i do malých nemocnic a rozdíly jsme viděli. Obával jsem se, že bych se v Praze nemusel až tolik dostat k praxi, k operacím, věřil jsem, že tady to bude lepší. Potvrdilo se to. Medicínu jsme tady prováděli v širokém rozsahu. Dělal jsem všechny možné zákroky a operace, a to i z dalších chirurgických oborů, jako ortopedie, ORL, neurochirurgie či urgentní medicíny. Přičichli jsme ke všemu, byla to skvělá praxe a získávání zkušeností.

Uvažoval jste někdy o návratu do velkého města?
Nikdy. Před časem pobývala manželka několik roků se synem v Praze. Já za nimi jezdil v týdnu a na víkendy. Bylo to krásné období, užili jsme si to, ale abych tam bydlel, to ne. 

Co vás přivedlo k lékařství? 
Jedním takovým úsměvným impulsem byl zážitek v šesti letech. Profesor Burian, první plastický chirurg u nás, operoval odstávající uši. Já byl jedním z jeho prvních pacientů. Prováděl mi to v místním umrtvení, já ležel na operačním stole, nasával jsem tu atmosféru operačního sálu, vůni, poslouchal cinkot nástrojů a už tehdy jsem se rozhodl, že budu chirurgem. Doma jsem měl velkého plyšového medvěda, kterému jsem uřízl uši a pak je zase přišil. Opakovaně. Prostě medicína a chirurgie, to byla jasná volba odjakživa. 

Počítal jste někdy, kolik pacientů jste už operoval?

Nikdy jsem to nepočítal ani si nevedl statistiky, ty počty by byly značně nepřesné. Ale kdybych to měl odhadnout, tak při mých zhruba 300 až 350 operacích za rok by to mohlo být za dobu mé praxe kolem 15 tisíc odoperovaných pacientů. 

Tipnul bych si, že ve Vrchlabí není rodina, ve které nemáte pacienta.
Já ale neoperoval jen lidi z Vrchlabí, nýbrž i řadu návštěvníků Krkonoš. To je právě půvab toho, proč jsem tady. Úrazová chirurgie a také vysoká pracovní zátěž během zimních měsíců při ošetřování turistů z hor, to mně imponovalo a bavilo mě to. Když sanitky navezly zraněné lyžaře, byly jich plné nemocniční chodby, to jsem byl ve svém živlu. V současnosti se už ale věnuji spíše plánovaným operacím a ne tolik urgentní medicíně. 

Chirurg, ředitel nemocnice, zakladatel kliniky, dobrovolník u horské služby, lékař u olympijské reprezentace, ale také zastupitel města. To je pestrý mix vašich profesí. Která vás nejvíc inspirovala pro další kariéru?
Z každé jsem si vzal něco. Jsem zvyklý žít aktivně, rád jsem vytížený. Čím větší adrenalin, tím jsem radši. Všechny zkušenosti byly prospěšné. Například v době, kdy jsem byl ředitelem vrchlabské nemocnice, jsem se naučil spoustu věcí, které nesouvisely přímo s chirurgií, ale spíš s manažerskou prací ve zdravotnictví. Stejně jako později při zakládání vlastní kliniky.

Jak relaxujete?
Dá se říct, že moc nerelaxuji. Spíš mě nabíjí práce, medicína, dávám jí přednost před vším možným!

Která místa ve Vrchlabí a okolí jste si oblíbil?
Mám rád Vrchlabí jako takové, je to velmi příjemné město a se svým okolím, včetně Lánova, kam jsem se před časem přestěhoval, i pěkné místo pro život. Jsem velmi rád, že žiju v horách, v Krkonoších, znám je dost dobře, trávil jsem tam spoustu času, na hřebenech, v horských boudách a tak, na většinu míst mám hezké vzpomínky.

Máte životní krédo?
Snad bych to ani takto nenazval, ale snažím se vždy najít správná řešení problémových situací, tak jako léčením v chirurgii. Mám rád to, co dělám, medicínu. Málokdy se taky dívám zpátky, jak se říká „přes rameno“, protože tou cestou už nikdo nikdy nepůjde, spíš se dívám do budoucna a snažím se užít si každý den.