Huculští koně na krkonošských pláních

Na svahu Janovy hory stojí venkovské stavení s číslem popisným 92. Před ním se hromadí děti. „Právě jim tady začíná další den příměstského tábora s koňmi,“ vítá mě spolumajitelka farmy Alžběta Karbusická. Rozhlédnu se, ale u chalupy obklopené dřevěnými ohradami žádné koně nevidím. Asi jsou poránu ještě ve stáji, odhaduji. „Naši huculové jsou celoročně chovaní venku. Máme v horách spoustu pastvin, po kterých putují, takže se může stát, že sem přijdete a přímo u chalupy zrovna nebudou. Můžete se za nimi ale projít,“ vysvětluje chovatelka.

Putování volnou přírodou (například za koňmi) je dnes považováno za součást zážitkové turistiky. Farma má 94 koní a zhruba 170 hektarů pastvin a luk. Huculy tak můžete vidět například na Dvoračkách, na rokytnické sjezdovce na Lysou horu nebo Na Levínku u Benecka. „Jít za nimi je podobně příjemná procházka, jako když vyrazíte třeba na houby nebo na borůvky. Když budete chtít vidět všechna naše stáda, můžete tady klidně strávit i několik dnů,“ říká farmářka.

Evropská chovná špička

Skupina dětí se dvěma vedoucími mezitím míří do volné přírody. Na programu mají i projížďky na koních, to nejlákavější pro návštěvníky farmy. Svézt se může každý. Začátečníci si vyzkoušejí jezdecké základy, ale díky klidné povaze a dobrému charakteru koní mohou vyrazit i na vyjížďku do přírody. Pokročilejší pak často využívají možnosti jet na huculech na delší, i několikadenní výlety a napodobit putování z knihy Zdeňka Heřmana a Jaroslava Holečka Kůň pro Krakonoše. „Hodně návštěvníků nám říká, že je k výletu na naši farmu inspirovala právě tato vyprávění o putování pěti jezdců na koních Krkonošemi,“ tvrdí Karbusická.

Huculové na Janově hoře nejen vozí turisty, ale především se jedná o velmi kvalitní chovné stádo. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let hrozilo, že jako plemeno v Česku zmizí. Parta nadšenců v čele s Ivanem Karbusickým (otcem Alžběty) si ale dala za cíl je zachránit. Kupovali huculské koně nejen po celé republice, v Krkonoších pro ně vytvořili potřebné zázemí a získali status rozmnožovacího chovu pro huculy.

„Táta sem přišel s kamarády v roce 1979, ještě za časů státního statku, když tu koně ještě nebyli. Brigádníci ze svazu ochránců přírody nejprve udělali z bývalého teletníku stáje. V následujícím roce sehnali první koně, časem se to rozvinulo. Z kdysi malého stáda je dnes velký a úspěšný chov,“ vypráví farmářka a připomíná, že status rozmnožovacího chovu huculského koně farma získala už v roce 1987. Dnes patří kvalitou chovu mezi nejlepší v Evropě. 

Přijeďte si vyčistit hlavu

Ještě než se rozloučíme, dojednává chovatelka něco s dobrovolníky. Farma by se bez nich neobešla. Dnes ani v minulosti. Naštěstí od počátku byl o brigády na Janově hoře velký zájem. „Svého času totiž nebylo snadné se dostat ke koním, jednou z mála možností bylo pomáhat právě tady. Brigádníky máme i dnes. Nepřijeli za výdělkem, ale za přírodou, koňmi, chtějí si vyčistit hlavu. Jsou tu týden, dva, někteří měsíc i celé léto. Pomáhají stavět ohrady nebo likvidovat šťovíky. Chodíme po loukách se zahradnickými nůžkami a vystříháváme květy,“ upřesňuje.

Farma se proslavila i pořádáním slavnostních křtin čerstvě narozených hříbat, odehrávají se v místě s neopakovatelnou atmosférou. Zvířata dostávají jména každý rok na jedno písmeno abecedy, je pak velmi jednoduché spočítat si, kolik je kterému koni let. Jméno vybírá ten, kdo malého hucula spatřil jako první. A samozřejmě nechybí kmotři. „Hříbata jsou největší radost, odměna za práci, kterou tady odvádíme,“ dodává Alžběta Karbusická.