Hanč, Vrbata a Rath. Tři lidské příběhy z osudového závodu

Závod na 50 kilometrů se stal osudným pro dva velké kamarády Bohumila Hanče a Václava Vrbatu. První toužil vyhrát prestižní klání navzdory vichřici. Druhý mu na trati coby divák obětavě dal svůj kabát, aby zvýšil jeho šance na vítězství. Oba ale kvůli podchlazení a vysílení zemřeli. Dalšího lyžaře, Emmericha Ratha, ještě dlouho po tragédii trápilo, že kvůli vlastnímu totálnímu fyzickému vyčerpání nedokázal přítele Hanče zachránit. K jeho záchraně měl velmi blízko, našel ho ještě živého.

Kamarádi ze Sarajeva

Přátelství mezi Hančem a Vrbatou vzniklo dávno před osudovým závodem. Znali se z domova, blíže se poznali na vojně, v rakousko-uherské armádě. Společně sloužili v Sarajevu. Měli stejné zájmy. Oba byli evangelíky a zapálenými sokoly. Sport milovali, nadšeně ho propagovali, nejvíc lyžování. Oba byli tkalci.

Bohumil Hanč z Benecka si přivydělával i jako zedník. Díky úspěchům ve sportu byl známý, patřil ve své době k našim nejlepším lyžařům. „Byl velký, pohledný, šikovný a měl hezkou povahu. Kam vstoupil, tam se stal rychle velmi populárním. Také na vojně byl hodně oblíbený nejen mezi svými vojáky, ale rovněž u nadřízených,“ připomíná historik Jan Luštinec. 

O Václavu Vrbatovi neexistuje tolik zpráv jako o jeho příteli. Ví se ale, že byl náčelníkem Sokola v Mříčné, pečlivě se staral o tamní společenské dění. Ve volném čase hrál ochotnické divadlo, stejně jako Hanč. 

Sportovní všeuměl Rath

V archivech se nedočteme, kdy se oba poprvé postavili na lyže. Předpokládá se ale, že se na nich naučili jezdit ještě jako malí kluci. V zimě 1892 až 1893 se začaly lyže postupně zavádět v Krkonoších do běžného života. Hančovi bylo šest a Vrbatovi sedm let. „Řídící učitel Jan Buchar prosazoval, aby se lyžování zavedlo na horách do školních osnov tělesné výchovy. Je tedy velmi pravděpodobné, že pokud to nebylo doma, tak určitě ve škole se s lyžemi Hanč s Vrbatou setkali a tam se zřejmě učili lyžovat,“ říká Jan Luštinec, který se zaměřuje na historii Krkonoš.

V době konání tragického závodu už bylo lyžování masovou záležitostí. Pro horaly se staly lyže nezbytným dopravním prostředkem a pro návštěvníky Krkonoš zábavou. Český krkonošský spolek Ski založený v roce 1895 vychovával lyžařský dorost a pořádal závody, na kterých bývalo i několik tisíc diváků.

Mezi nadšence pro lyžování se řadil i Emmerich Rath, všestranný sportovec německé národnosti se sympatiemi k Čechům. Vyrůstal sice na Broumovsku, kde ještě jako žák měšťanské školy dostal první lyže a kde byl průkopníkem lyžování, ale narodil se a později pracoval v Praze. Mimo jiné i v železářství U Rotta. Proslavil se také vlastním obchodem se sportovními potřebami v ulici Na Příkopě. V létě hrál fotbal, v zimě hokej. Kromě lyžování se úspěšně věnoval také atletice a boxu, jako maratonec startoval na olympiádě a v roce 1914 nastoupil za Čechy na hokejovém mistrovství Evropy. „Nevíme, kdy a za jakých okolností se poznal s Hančem. Asi to bylo právě při lyžování. Víme ale určitě, že v době osudového závodu už byli velmi dobrými přáteli, což dokládají dobové fotografie i samotný závod,“ upozorňuje Luštinec. 

Poslední závod aneb série nešťastných událostí

Na Velikonoční pondělí roku 1913 se vedle 8. ročníku prestižního turistického závodu v běhu na lyžích na 50 kilometrů chystal poprvé závod na prostou rychlost. Bohumil Hanč, ověnčený v té době mnoha prvenstvími a trofejemi, startovat původně nechtěl. Jeho žena měla brzy rodit, a protože jejich první dítě zemřelo krátce po porodu, chtěl jí být radši nablízku. Nakonec se ale nechal přemluvit a dorazil na start. „Zlákala ho vedle přemlouvání kamarádů i možnost změřit síly s vynikajícím lyžařem a obávaným německým soupeřem Oswaldem Bartelem. Místní tehdy Hanče přesvědčovali, že jedině on ho může porazit,“ tvrdí Luštinec.

Trasa byla kvůli obavám z tajícího sněhu vedená po krkonošských hřebenech. Vedla po okruhu Labská bouda – sedlo nad Martinovkou – Sněžné jámy – Violík – Novoslezská bouda – Vosecká bouda – Violík – Labská bouda – Harrachovy kameny – Labská bouda. Měla se jet dvě úplná kola, ve třetím se měli sportovci z Violíku vydat přes Labskou louku do cíle na Mísečkách.

Do závodu odstartovalo v 6.30 ráno z Labské boudy šest lyžařů, včetně Hanče a Ratha. Bylo pěkně, osm stupňů nad nulou, nic nenaznačovalo, že by mohlo dojít k náhlé změně počasí. Všichni proto vyrazili jen v košilích, bez čepic a rukavic. Jenže v průběhu závodu se podmínky začaly zhoršovat. Teplota velmi rychle klesla pod nulu. Nejprve začalo pršet, déšť se pak proměnil ve sníh. K tomu se přidal silný vítr. V mrazivé vánici postupně všichni lyžaři vzdali, i Hančův hlavní soupeř Bartel. Pořadatelé sice závod zrušili, ale vedoucí Hanč to nevěděl. Jako jediný pokračoval. 

V kritický den se sešlo několik nešťastných okolností. Například když Hanč ještě před desátou hodinou přijel k Labské boudě, nedostal žádné občerstvení. „Nikdo nečekal, že nasadí tak ostré tempo, že bude tak rychlý a přijede tak brzy. Kdyby se mohl pořádně najíst a napít teplého čaje, možná by se příběh odehrál jinak,“ myslí si Luštinec. Navíc ani snídaně před závodem nebyla vydatná. Pořadatelé v poslední chvíli posunuli start o hodinu a nestačili ji připravit. Hanč snídal jen kousek buchty. Jen u Nové slezské boudy dostal od komisaře citron a také rukavice. Bylo to v době, kdy už se závod měnil v boj o život.  

Další smolný okamžik se těsně před polednem odehrál na Violíku. Hanč ve vichřici nerozuměl volání a gestikulaci kontrolního komisaře Vladimíra Vainy, že všichni ostatní skončili, což znamenalo, že závod byl zrušen a on vyhrál, protože ujel nejvíc kilometrů. „Všechny kontroly měly být původně dvoučlenné, což by dalo větší možnost závodníka v takové chvíli zastavit. Bohužel se to nestalo, spolky vyslaly málo dobrovolníků, takže každou hlídku tvořil jen jeden člověk. Doktor Vaina se sice snažil, ale spěchajícího Hanče neměl šanci doběhnout,“ vypráví Luštinec.

Když se pak promrzlý komisař Vaina vrátil na Labskou boudu a oznámil, že Hanč pokračuje v závodě, rozhodli se pořadatelé nejprve čekat. Hledat se ho vydali teprve ve čtvrt na dvě! „To představuje téměř hodinu a půl času, během kterého nevíme, co se s Hančem dělo. Události můžeme pouze rekonstruovat, i když s velkou pravděpodobností,“ vysvětluje historik.

Do posledního dechu

Během té doby se odehrála další klíčová událost. Hanč se někde u Harrachových kamenů setkal s přítelem Vrbatou, který sice nezávodil, ale slíbil, že ho přijde povzbudit. Slib navzdory špatnému počasí splnil. „Když viděl na trati vyčerpaného, promoklého a prokřehlého kamaráda, dal mu svůj kabát. Tím ho povzbudil k dalšímu pokračování v závodě,“ popisuje Luštinec. Rozloučili se, ale Hanč už byl natolik unavený, že krátce poté upadl do kleče a už nevstal.

Mezitím se z Labské boudy vydali hledat Hanče odpočatí závodníci. Rozdělili se, což se ukázalo jako jedna z dalších chyb. Emmerich Rath, který našel zmoženého kamaráda, ho totiž sám nedokázal odnést. Ušel s ním asi půl kilometru a pak mu došly síly. Usadil ho tedy do sněhu a odjel pro pomoc zpět na Labskou. Dorazil tam o půl třetí, řekl ostatním, kde Hanče najdou, a vyčerpáním se zhroutil. „Vydal ze sebe naprosté maximum, ale víc v tu chvíli udělat nemohl,“ tvrdí Luštinec. Teprve v ten moment vyrazila do terénu vícečlenná záchranná výprava. Hanče našla v bezvědomí, s píšťalkou v ústech. Převezla ho na saních do tepla, ale bylo už pozdě. Podle lékaře Bohumil Hanč zemřel na selhání srdce způsobené podchlazením organismu. 

Bohužel, o něco později se ukázalo, že na hřebenech zahynul také Václav Vrbata. Po setkání s Hančem se zřejmě chtěl vrátit na Mísečky, ale ve vichřici zabloudil. Osudovou náhodou narazil na lyže, které tam odepnul a zapíchnul do sněhu Emmerich Rath, když se pokoušel zachránit Hanče. „Tušil, že se mu muselo něco stát, a přítele hledal. Zcela vyčerpaný a zlehka ustrojený ale klesl a nakonec ho našli zmrzlého. Pro všechny to bylo překvapení, vůbec netušili, že tam je,“ říká Luštinec.

Tragédie otřásla nejen sportovním světem. Krkonošské městečko Jilemnice tehdy mělo něco málo přes čtyři tisíce obyvatel. Hančova pohřbu se zúčastnilo přes sedm tisíc lidí. Kondolovali dokonce i příslušníci vídeňského císařského dvora.

Příběh se navždy vryl do historie. I když dlouhá desetiletí byl vyprávěn tendenčně. Byla v něm potlačena úloha Emmericha Ratha kvůli poválečné averzi vůči německému etniku. U nás navíc vrcholila cenzura, takže i do slavného filmu Synové hor režiséra Čeňka Duby se jeho osoba v roce 1956 dostala jen zkresleně. Ačkoliv byl Rath antifašista, za války u sebe ukrýval židovského kamaráda a nemusel do odsunu, komunisté mu zabrali obchod, a navíc ho za údajnou propagaci „trampingu a amerického stylu života“ uvěznili. Po propuštění pracoval jako pomocný dělník, mimo jiné také jako topič na Luční boudě, kde se setkával s českými studenty a svůj příběh jim vyprávěl. Později kvůli finanční tísni rozprodal všechen svůj majetek a skončil téměř jako bezdomovec. Zemřel v roce 1962 v domově důchodců.

Teprve předloni natočený film nazvaný Poslední závod od režiséra Tomáše Hodana klíčovou postavu do příběhu vrátil. „Bylo by nespravedlivé, aby zůstal tak důležitý člověk zapomenutý. Právě on už den po tragédii zhotovil z lyží kříž a zapíchl ho na místě, kde Hanče nechal. Celý život se trápil tím, že mu osud nedopřál, aby zachránil život přítele,“ připomíná Luštinec.

Osudový závod z 24. března 1913 odstartoval změny. Při lyžařských závodech se od té doby mnohem víc dbá na bezpečnost. Den smrti Hanče a Vrbaty se u nás stal Dnem Horské služby. 

Zdroje fotografií:

• Bedřich Sieber, časopis Veselý Výlet (zima, 2013)
• Krkonošské muzeum v Jilemnici
• Národní muzeum, eSbírky – kulturní dědictví online
• Standa Soukup, iRozhlas.cz