Eva Adamczyková: Vrchlabí pro mě stále znamená „doma“

Značná část končící zimy se v České republice i zde v Podkrkonoší příliš nevyvedla. Bylo teplo, pršelo a sníh jsme nacházeli jen na sjezdovkách díky umělému zasněžování. Co na to říkáte?

Samozřejmě mě to netěší, stejně jako kohokoliv, kdo má rád přírodu a vnímá to. Nejsem z toho šťastná. Na druhou stranu si ale myslím, že to není první zima v Čechách, která je horší. Spíš si na to musíme zvykat, protože klima se bohužel mění. Myslím, že posledních pět až osm let je znát dost výrazně, že zimy jsou slabší, je více teplo a extrémnější výkyvy počasí jsou častější. Šťastná z toho nejsem, protože mám ráda zimu v Krkonoších a celé dětství jsem takto vyrůstala.

Nebojíte se, že za pár let budou zimy zcela bez sněhu a na bílé zimy budeme vzpomínat jen u starých filmů a fotografií?

Ano, obávám se toho. Myslím si, že se to bude měnit víc a víc. Někdy třeba bílá zima bude nebo z ní bude jen kousek, ale to spíš výjimečně. Já tedy nejsem odborník na tyto věci, takže těžko říct. Ale vnímáme to snad skoro všichni, že věc jako sníh v zimě bude méně častá.

V současné době se nacházíme v polovině olympijského cyklu. Za dva roky se budou konat další zimní olympijské hry, které budou hostit italská města Milano a Cortina d'Ampezzo. Máte tuto událost už nějak ve svém podvědomí?

Povědomí o tom mám. Vím, že se to bude konat, a stále se mě na to někdo ptá. Takže asi takové povědomí o tom mám. (smích) Já se spíš soustředím na tuto sezonu a na tréninky a myslím si, že je to tak správně. Je potřeba, aby se člověk soustředil na závody, a ne na nějaké věci kolem, které jsou navíc hodně daleko.

Když to vezmeme všeobecně, zimní sporty se za poslední léta výrazně zrychlily. Nicméně v letošní sezoně došlo v alpských disciplínách k mnoha pádům a vážným zraněním. Myslíte, že je toto stálé posouvání hranic možného, a tím i riskování ještě únosné a vůbec žádoucí?

Řekla bych, že u nás jsou tratě bezpečnější, než když jsem začínala nebo ještě předtím. Určitě se také zlepšili závodníci a tratě se změnily, abyste nemuseli brzdit a vycházelo vám to pokud možno co nejlépe. I když je těžké postavit trať, aby fungovala pro ty nejrychlejší i nejpomalejší. Ve snowboardcrossu jezdíme stále rychle, ale jsou i některé tratě, které jsou pomalejší a svah je mírnější. Předpokládám, že v alpském lyžování, tak jako u nás, se po každé sezoně s trenéry či odborníky rozebírají problematické závody, nejhorší pády a to, že na jedné trati jich bylo víc než na jiné. Přitom se snažíme přijít na to, proč tomu tak bylo. Podle toho pak mohou padnout i různé návrhy řešení či omezení překážek. Je dobře, že to konzultují s námi se závodníky. Ptají se například, které věci nám vyhovují a které ne. Někdy jsou ale asi blbé sezony. Právě letos mám pocit, že je to takový extrém, ale nemyslím si, že by se něco extra změnilo. Možná to zkrátka byly blbé náhody, které se trochu více potkaly v závodech za sebou. Určitě se to po sezoně bude řešit. Letos jsem pár závodů viděla, ale neměla jsem pocit, že by se při nich jezdilo nějak rychleji než v minulých letech. Pokud se bavíme o směru, kam by se to mělo posouvat, je to hodně o komunikaci závodníků s organizátory z FIS (Mezinárodní lyžařské federace, pozn. aut.). Zkrátka aby si závodníci řekli, co ještě chtějí a co ne a kde je co za problém.

Posuňme se k dalšímu tématu. V závěru loňského roku jste se zúčastnila soutěže StarDance, ve které jste došla až do finále. Jak na ni vzpomínáte? 

Vzpomínám na to samozřejmě velice ráda, protože to byl intenzivní skoro půlrok a byl to krásný zážitek. Celý štáb, který se na StarDance podílí, a hlavně soutěžící – ať už to byli profesionálové, nebo VIP osobnosti – byli skvělá parta a ráda jsem tam v ty soboty chodívala. Pak jsme se potkávali na trénincích. Byla to hezká životní zkušenost a myslím, že takto intenzivní zážitek už asi málokdy zažiju.

Jak jste se vůbec k této soutěži dostala?

Myslím si, že v České televizi o mně produkce věděla, že se mi to líbí a chtěla bych do této soutěže jít. Tak mě oslovili a zrovna to vyšlo tak, že jsem si na to mohla udělat čas.

Co všechno účast v takové soutěži obnáší? Musela jste nějak měnit svůj denní, ale i tréninkový režim?

Obnáší to hodně tréninků na parketu a ve zkušebně. Ale záleží, jak si to každý pár nastaví, je to o domluvě s tanečníkem. Já jsem třeba celé léto, co jsme dva měsíce před soutěží trénovali, své tréninky zvládala v rámci letní snowboardcrossové přípravy, která zahrnuje posilovnu, atletiku a tak dále. Vše jsem kombinovala a moc jsem se v tom omezovat nemusela. Dopoledne jsem měla svoje snowboardcrossové tréninky a odpoledne taneční. V průběhu soutěže jsem to ještě pět šest kol stíhala. Od šestého kola už vám toho ale ten čas a stres, že se musíte naučit další tance, moc nedovolí. Takže jsem šla do posilovny jednou týdně a poslední tři kola už vůbec. To jsme byli jen na parketě, ve zkušebně a dlouhé hodiny trénovali.

Filmoví diváci vás mohli vidět ve snímku Poslední závod mapující tragické osudy běžců Bohumila Hanče a Václava Vrbaty. Jak se vám tato zkušenost líbila? Šla byste opět do podobné příležitosti, kdyby se například točil nějaký film se zimní tematikou nebo zde v Krkonoších?

Zkušenost to byla zajímavá a byla jsem ráda, že jsem se mohla přijet podívat na kluky a celé natáčení. Vyšla jsem si tam na splitboardu, byl to takový hezký výlet a hezky strávený čas na horách. Dostala jsem se k tomu tak, že v tom filmu hrál můj manžel Marek, a já se navíc nabídla, že jim pomůžu. Na Doniu vybírali peníze na dodělání filmu, tak jsem jim to trošku sdílela. Moje role byla komparz a to, že jsem tam řekla dvě věty, byla náhoda, protože tam potřebovali někoho postavit a já byla po ruce. Ale něco dalšího nebo podobného neplánuju ani nevyhlížím. To nechám hercům a herečkám.

Jste vrchlabská rodačka, ale nyní už žijete jinde. Jak často se do svého rodného Vrchlabí dostanete?

Bydlím jinde, ale ve Vrchlabí stále máme zázemí. Bydlí tu moje sestra. Snažím se sem jezdit co nejčastěji. Já vlastně přes zimu ani v Praze moc nejsem, jsem spíš všude jinde, jen ne v Čechách. Ale v Krkonoších většinou trávím celé Vánoce až do Nového roku. Někdy jsem schopná přijet do Vrchlabí na otočku, protože tu potřebuju něco zařídit. Jinak se snažím se sem dostat alespoň jednou dvakrát do měsíce, protože tu mám celou rodinu. Ale přes zimu to nestíhám. Se sestrou jsem v úzkém kontaktu a každou chvíli něco řešíme, takže jsem s Vrchlabím pořád blízce spjatá, i když v něm nejsem. Pro mě Vrchlabí stále znamená „doma“.

Jste nějak v kontaktu se zdejšími lidmi, nebo alespoň se svými známými a kamarády?

Jo, jsem. Například se sestrou, s rodinou a kamarády, ať už to jsou spolužáci ze základní školy, nebo z gymplu.

Jak se vám líbí současná podoba města a některé projekty, které zde byly a jsou realizovány, jako například sdílená kola či Poeziomat, který jste před dvěma lety spustila?

Myslím, že Poeziomat je skvělá věc a je to takové zpestření veřejného prostoru. Je super, že všechny Poeziomaty nejsou stejné svými nahrávkami, které obsahují. Náš Poeziomat je specifický v tom, že obsahuje nahrávky týkající se Krkonoš a Podkrkonoší. Člověk se takovou vtipnou formou alespoň něco dozví. A sdílená kola jsou super, i když určitě to mají lidé ve Vrchlabí náročnější než ti ve městě někde na rovině. Jinak si myslím, že Vrchlabí docela vzkvétá. Ale vždycky je samozřejmě co zlepšit.

Je naopak něco, co jste viděla ve světě, líbí se vám to, ale ve Vrchlabí to není?

To nevím, jestli si takhle jednoduše vzpomenu. Máme sportoviště, teď i bazén, který tu dlouho chyběl. Nicméně možná bych jednu věc zmínila. Náměstí u kostela, kde je i už zmiňovaný Poeziomat, je vydlážděné a přijde mi to takové holé. Nevím, jak je to naplánované do budoucna, za pár let tu stromy snad dorostou. Zkrátka jsem čekala, že tu bude víc zeleně a místo bude divočejší.

Jak se vám líbí Muzeum lyžování, které provozuje v Dolní Branné váš někdejší učitel a trenér Aleš Suk?

To se mi samozřejmě líbí moc. Ta zrekonstruovaná chalupa je prostě nádherná. Je vidět, že to dalo hodně práce. Vevnitř jsem samozřejmě taky byla, a přestože se v zimním sportu pohybuju, expozice mi – obzvláště těch historických kusů – přišla velice zajímavá. Pan Suk nám k nim dával dodatečné informace, to bylo super. I druhá část expozice, kde jsou vystavené nějaké naše kousky a ukázka sportovců, kteří ve Vrchlabí vyrostli, je velice milá. Vážím si toho, že toho můžu být součástí. A překvapilo mě, kolik lidí, kteří jedou například do Špindlu na lyže, má toto muzeum naplánované jako zastávku při cestě a zajímá je to.

Chtěla byste něco zdejším lidem vzkázat?

Ať se mají dobře, ať se jim vede dobře a ať město vzkvétá jako doteď. Ještě bych zmínila jednu věc, která se mi ve Vrchlabí líbí. Jde o evangelický kostel nedaleko autobusového nádraží. Byla jsem tam kdysi na jedné besedě, na kterou nás pozvali jako hosty. Jako dítě jsem tam chodila zpívat na Ten Sing do sboru. Je to tam hodně příjemné. Farář Michael Pfann je super člověk a je velká paráda, jak to tam se svou rodinou obhospodařuje.

Zdroje fotografií:

• Archiv autora
• Jan Kasl, Red Bull Media House