Šediviny: Objevte příběh horské osady

Dvě osady, jeden název

Starší Německé Šediviny, označované také jako Plasnické, jsou známé jako obec už od roku 1654. Vznikly tak, že za třicetileté války byly několika zdejším usedlým rodinám rozděleny a do dědičného držení rozprodány „klučeniny“ a paseky na horách. Za jejich užívání se platilo například slepicemi nebo robotou. Přívlastek Německé získala osada podle obyvatel, které zde až do roku 1946 převažovalo.

Druhá osada vznikla v roce 1775 a dnes se jí říká Rovenské Šediviny. Název České Šediviny se příliš neujal. Používal se pouze v 19. století a v prvních dvaceti letech 20. století.

O německém osídlení této oblasti existuje mnoho důkazů. Čeští panovníci zvali již v průběhu 13. století sedláky a skláře z alpských oblastí, aby zúrodnili pohraniční horské oblasti českých zemí. Přinesli s sebou pokročilejší zemědělskou techniku a také umění tavení skla, ke kterému mohli bohatě využít dřevo z hlubokých bukových hvozdů Orlických hor. Zatímco výše v Orlických horách se usídlili skláři z Alp, v níže položených Šedivinách počali půdu zúrodňovat němečtí sedláci. Dodnes jsou chalupy v Šedivinách roztroušeny dále od sebe ve stráních, protože každou obklopovaly louky a obdělávaná pole. Statků zde stálo mnohem více, dnes už je místy poznáte jen podle shluků starých lip, mezi kterými jsou zbytky zdiva původních domů. Sem tam na loukách také stále roste původem alpská bylinka čechřice, vonící po anýzu, která má příznivý vliv na dojivost krav.

Pokud se vám poštěstí zavítat na Šediviny o prázdninových víkendech, můžete si užít i komentovanou prohlídku kostela a okolí se svérázným průvodcem, místním rodákem a nadšeným amatérským historikem Milanem Prázou. Je to průvodce nadmíru povolaný, jak nám potvrdil místní usedlík slovy: „Ten ví, i kde má čert mladý.“ Milan Práza přiznává, že nejvíce informací získává od starousedlíků a pamětníků, ale vše, co se dozví, si následně ověřuje v archivech. „Potvrdilo se mi tak 80 procent toho, co mi řekli,“ pochvaluje si.

Rodina, která změnila Šediviny

Historie kostela je úzce spojena s rodinou Effenbergerů, jejíž rodný dům stojí naproti. Nejstarším doloženým členem rodu byl Christoph Effenberger, zapsaný v soupisu obyvatel už v roce 1654. Kapli sv. Josefa založil a nechal v roce 1871 vystavět Dr. Josef Effenberger (1803–1888) na památku své tragicky zesnulé dcery. Narodil se 2. srpna 1803 jako nejstarší ze čtyř synů Antonína Effenbergera a jeho první manželky Veroniky. „V té době na Šedivinách ještě škola nebyla, takže chodil do farní školy do Dobřan. Protože se dobře učil a rodiče si na vzdělání zakládali, dali ho poté studovat na rychnovské gymnázium. Po úspěšném složení maturity chtěl studovat dál. A to víte, když jeden sedlák poslal syna na univerzitu do Prahy, tak nejbohatší Effenberger musel svého syna poslat do Vídně, to dá rozum,“ vysvětluje zdejší poměry pan Práza.

Současná stavba byla vybudována podle návrhu architekta Rudolfa Němce. Stavební práce byly zahájeny roku 1906, dokončeny následujícího roku a na podzim už se tu mohla konat posvícenská mše. Pamětní deska na zdi připomíná Klemense i jeho manželku Amalii, která kostelu darovala trojici zvonů.

Zadní část kostela tvoří kruchta, kde se dochovalo pedálové harmonium americké firmy Packard Organ Company z Fort Wayne, vyrobené přibližně kolem roku 1905.

Záhadný návrat sousoší

Ke kostelu přiléhá malý hřbitov, který byl založen až v roce 1907 a sloužil pouze do konce druhé světové války. Mnoho původních obyvatel tak odpočívá na hřbitově v Dobřanech. Hned u kostelní zdi je hrob penzionovaného faráře Johanna Gottsteina a vedle hrob Johanna Effenbergera, který jako Němec musel narukovat do řad wehrmachtu a ve druhé světové válce padl. Další hroby jsou zcela zarostlé trávou a zdobí je jen luční kvítí.

k rekreaci a pak ji převedl státnímu podniku Strojobal Hradec Králové, kterému spolu s Prázovou boudou sloužila pro ubytování zaměstnanců. Protože časem stavba dost zchátrala, Strojobal původní roubenku zboural, postavil novou, zděnou, a jen ji zvenku pobil prkny. I věžička je už jiná, původní byla hezčí, pěkně vyřezávaná.“

Další zastávkou v blízkosti kostela je pískovcové sousoší Nejsvětější Trojice z roku 1880, které patří k nejstarším drobným sakrálním památkám v okolí. Vzniklo na popud Josefa Effenbergera, který ve stáří již nebyl schopen Šediviny navštěvovat, a proto pověřil svou neteř Marii Effenbergerovou, provdanou Schmidtovou, aby nechala sousoší vztyčit a kolem něj zasadit šest lip, symbolizujících šest sourozenců (Josef měl tři vlastní bratry a dvě nevlastní sestry z otcova druhého manželství, viz kopie rodokmenu).

Původní sousoší bylo bohatější, po roce 2000 ho bohužel někdo ukradl. „Nejmíň deset let na sloupu nic nebylo,“ vzpomíná pan Práza, „ale najednou se tu objevilo tohle. Nikdo nevěděl, odkud se vzalo ani kdo ho sem dal, a tak šlo po Šedivinách mnoho dohadů. Já jsem měl to štěstí, že jsem na jedné odborné konferenci historiků o tomto sousoší povídal a jeden z přítomných odborníků mi potom bokem svěřil, že ho sem přinesl on – prý jim ho někdo daroval, žádnou historickou hodnotu nemá, ale jemu bylo líto toho prázdného sloupu. A jak vidíte, z šesti lip zbylo jen pět, už jsou takové chatrnější, asi také dlouho nevydrží.“ Na podstavci je dochován německý nápis připomínající manžele Ludwiga a Marii Schmidtovy, kteří památku věnovali „ke cti Boží“. Další nápis dokládá její obnovu v roce 1950.

Historie se předává z generace na generaci

Přestože Milan Práza zdůrazňuje, že není profesionálním historikem, dějiny zdejšího kraje jsou jeho celoživotním koníčkem. „Jsem místní rodák, tady jsem se narodil a do školy jsem chodil do Rovného. Bylo nás ve třídě deset a v rámci vlastivědy se tam učila místní historie. Vždycky mě to bavilo, rád jsem i poslouchal, jak moji předkové vypravovali, s kým jsme kdo příbuzní. Když byla moje vlastní dcera malá, také jsem jí o místopisu povídal, měla to radši než pohádky. A když byla větší, chtěla, abych jí udělal rodokmen. Začal jsem na něm pracovat a strašně mě to chytlo. Už jsem tu přes třicet let a mám to jako zaměstnání na důchod. Moje babička byla Němka, s dědečkem tvořili smíšené manželství, takže nebyli po válce odsunuti. Když jsem u nich trávil dětství, jinak než německy se tu nemluvilo. Místní česky uměli, ale špatně, přízvuk bylo slyšet. Jen v prodejně byla česká prodavačka (původem ze Slovenska, pozn. red.), takže s ní se snažili mluvit česky, ale když tam čekali a seděli na dřevěné lavici, mezi sebou mluvili německy. Jako děcko jsem uměl obě řeči.“

Na Šedivinách je stále živo

V Šedivinách historie nezůstává zavřená jen v archivech. V bývalé německé škole od roku 2022 působí také spolek Schule, který založili Kateřina Fojtíková a Richard Wiesner za podpory Nadačního fondu Škoda Auto. Centrum propojuje místní společenská a kulturní témata s tvorbou současných českých i zahraničních umělců. Pořádá diskuze, výstavy, workshopy, představení i krátkodobé rezidence. Například na louce pod sousoším Nejsvětější Trojice se díky spolku objevila také venkovní výstava s českými překlady hymen všech členských států Evropské unie.

Podle Milana Prázy dnes v Šedivinách trvale žije přibližně třicet obyvatel. Přicházejí ale i noví, včetně lidí z Prahy, které přitahuje klid podhorské osady.

Po prohlídce se můžete vydat k chatě Prázovka nebo pokračovat lesem do Deštného v Orlických horách. Značená trasa vede kolem penzionu U Supa, kde se lze občerstvit v samoobslužném stánku a odpočinout si v altánku s výhledem na hřeben Orlických hor. Odtud už se můžete autobusem vrátit zpět do civilizace.

Zdroj fotografií:

• archiv autorky

Zdroje:

• Wikipedie – https://sediviny.cz/sediviny-a-okoli/sediviny/
• https://sediviny.cz/
• informační leták Šedivinského spolku: prohlídkový okruh kostela sv. Josefa na Šedivinách - https://sediviny.cz/
• https://schule.cz/