Rodina Šlitrových se během dětství a dospívání Jiřího a jeho sestry Olgy stěhovala hned několikrát. Z rodné Zálesní Lhoty u Jilemnice na Vrchlabsku se přesunuli do vedlejší obce Dolní Branná. Na podzim 1938 však museli tuto vesnici kvůli záborům pohraničí opustit a přesídlili na Rychnovsko – nejprve do Skuhrova nad Bělou a poté do Rychnova nad Kněžnou. Nastěhovali se do vilky nad zámeckým parkem, poté bydleli u hotelu Panorama a nakonec zakotvili v činžovním domě u místního kina.
Osobnosti
Jiří Šlitr: život a smrt renesančního všeuměla
22. 2. 2024
Lenka Mahdalová
15. února 1924 se narodil Jiří Šlitr – legendární skladatel, klavírista, zpěvák a herec, jehož jméno má většina z nás spojené s divadlem Semafor, Jiřím Suchým a chytlavými písničkami, které dokážou i dnes rozezpívat posluchače všech generací. Možná ale netušíte, že místem Šlitrova narození je Zálesní Lhota u Jilemnice a že svou stopu zanechal i na rychnovském gymnáziu. Město u příležitosti jeho stých narozenin plánuje uspořádat hned několik kulturních a společenských akcí.
Rychnov, Sebranka a dixieland
Střední školu začal Jiří Šlitr studovat v Jilemnici. V roce 1938 přestoupil kvůli stěhování rodiny do Rychnova nad Kněžnou na zdejší Gymnázium F. M. Pelcla, kde roku 1943 úspěšně odmaturoval. Jeho třída si údajně přezdívala Sebranka, a vydala dokonce vlastní kroniku s názvem Násobilka s. r. o. VII. B. Třídní kronika od primy do septimy zahrnovala i kresby a karikatury spolužáků, mezi nimi i Šlitrovy vlastní. Vyhotoveno bylo třicet exemplářů, aby měl památku každý spolužák i celý pedagogický sbor. Zdejší studenti školy se dodnes o Jiřím Šlitrovi učí v hudební výchově i literatuře. Jeho charakteristická buřinka se v roce 1991 stala součástí loga školy.
V roce 1943 založil Jiří Šlitr se skupinou rychnovských studentů šestnáctičlennou dixielandovou kapelu, která položila základ pro pozdější Czechoslovak Dixieland Jazz Band. Toto hudební uskupení hrálo na vysoké úrovni světový repertoár. Po maturitě pracoval Jiří až do konce války jako úředník v továrně svého strýce ve Skuhrově nad Bělou, kde ve skladu modelů mimo jiné vytvořil padesátku karikatur svých spoluzaměstnanců. V následujících letech vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, ale oboru se nikdy nevěnoval – plnil jen přání rodičů. Díky tomu se mu občas říkalo Doktor klavír. Jeho srdce totiž patřilo múzám.
Zlatá šedesátá
Zásadní bylo jeho setkání s Jiřím Suchým, se kterým jej v roce 1957 seznámil Miroslav Horníček. Nově vzniklá tvůrčí dvojice svými písničkami a hrami významně ovlivnila hudbu i divadlo 60. let. Oba Jirkové v roce 1959 založili ještě s Ferdinandem Havlíkem divadlo Semafor, skutečný hudební a divadelní fenomén, čímž zahájili éru divadel malých scén. Semafor je zkratka pro slovní spojení SEdm MAlých FORem. Zakladatelé měli v úmyslu nabízet publiku co nejširší spektrum uměleckých žánrů – film, poezii, jazz, loutky, tanec, výtvarné umění a hudební komedii. Prvním představením se stala hra Člověk z půdy, kde v hlavní roli alternovali třeba i Miroslav Horníček nebo Miloš Kopecký, později František Filipovský. Mezi členy divadla patřili například Waldemar Matuška, Karel Štědrý nebo Pavlína Filipovská. Jiří Šlitr zůstal externím členem a skládal drtivou většinu hudebního materiálu.
V roce 1964 si všichni herci Semaforu a dalšího populárního divadla Rokoko zahráli v celovečerním filmu Kdyby tisíc klarinetů. Černobílý muzikál je postavený na groteskní přeměně zbraní na hudební nástroje a obsahuje řadu písniček z pera Šlitr–Suchý (Babetta, Dotýkat se hvězd, Tak abyste věděla nebo Tereza), které se staly opravdovými hity. Dílo sklidilo veliký ohlas, mělo však malinko smůlu, že jej v době uvedení do kin mírně zastínil jiný veleúspěšný muzikál Starci na chmelu – který byl navíc barevný. Svého znovuobjevení diváky se film dočkal v 70. letech. Ve snímku jsou vidět snad všechny známé herecké a pěvecké tváře první poloviny 60. let. Natáčelo se na západočeském zámku Kynžvart, herci během natáčení bydleli v blízkých Mariánských Lázních a o jejich pobytu dodnes kolují legendy. Řada z nich však byla pravděpodobně vykonstruovaná tehdejším režimem s cílem zdiskreditovat některé protagonisty – například Karel Gott, Waldemar Matuška a Eva Pilarová následně dostali téměř roční zákaz umělecké činnosti.
Zlomový rok 1968
V roce 1968 Jiří Šlitr podepsal prohlášení Dva tisíce slov – stejně jako Jiří Suchý, Jan Werich nebo Věra Čáslavská a stovky dalších osobností veřejného života a zhruba sto padesát tisíc občanů. Stěžejní dokument pražského jara obsahoval podněty k nové politice KSČ, v době normalizace byl však prohlášen za kontrarevoluční a řada jeho signatářů čelila perzekuci. Zajímavostí onoho roku se stala také nikdy nezveřejněná nahrávka kompletního představení Ďábla z Vinohrad z října roku 1968, kterým Semafor reagoval na invazi vojsk Varšavské smlouvy a kterou vydal Supraphon u příležitosti nedožitých 90. narozenin Jiřího Šlitra. Podle producentky tohoto projektu z nahrávky srší neuvěřitelné souznění publika s interprety v „mocném a omračujícím spiklenectví a každá replika, text i gesto mají nesmírnou sílu“.
Věděli jste, že...
Jiří Šlitr uměl skládat písničky, které zlidověly. Určitě si vzpomenete například na Sluníčko (…sluníčko, popojdi maličko…), Babettu, Co jsem měl dnes k obědu, Dítě školou povinné, Kočku na okně, Pramínek vlasů, Terezu nebo tradiční vánoční Purpuru. Stihl zhudebnit přes 300 textů, hrát ve dvacítce divadelních her, třech celovečerních a osmi televizních filmech.
Konec renesančního všeuměla
Jiří Šlitr byl člověk velmi činorodý. Komponoval, hrál i maloval. Sršel nápady, byl neúnavný a pracovitý. Měl zvláštní smysl pro humor, který uplatnil v celé šíři své tvorby. Rozdával kolem sebe optimismus, pohodu a smích. A byl každopádně svůj. Jeho herectví leckdo hodnotil jako prkenné, jeho působení jako naivní, až hloupé. Ale publikum z něj bylo nadšené. A podobné to bylo se Šlitrovým zpěvem. Jako „zpěvák-komik“ obsadil v roce 1963 dokonce 20. místo v anketě Zlatý slavík. Úspěchy ale slavil i jako ilustrátor a výtvarník – pověstný byl například zasíláním autentických pohledů z cest, které sám kreslil podle toho, co ho v daném místě zaujalo. Ilustroval kolem 20 knih, vystavoval, na vojně byl výtvarníkem Ústředního domu armády. Mezi lety 1957 a 1969 vystavoval své kresby a obrazy v Praze, Belgii, Německu i USA (New York, Houston, Hollywood). A přitom byl ve všem „jen“ samouk.
Jiří Šlitr zemřel v prosinci 1969 ve věku pouhých 45 let. Skonal spolu se svou mladičkou milenkou Jitkou Maxovou v ateliéru na pražském Václavském náměstí. Jejich otravu plynem však doprovázely nevyjasněné okolnosti a dodnes není zcela jasné, jestli se jednalo o náhodu vzniklou technickou závadou, nebo o sebevraždu. Jiří Šlitr je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze.
Po rychnovských stopách Jiřího Šlitra
Rychnovští gymnazisté si mohou přímo ve škole prohlédnout výstavu jeho karikatur profesorského sboru nebo pamětní desku, která byla odhalena v roce 1988. V parku před školou pak stojí Šlitrova busta. Další pamětní deska se od roku 2009 nachází v přísálí kina, v němž se konají hudební a divadelní festivaly spojené s jeho jménem. Poslední připomínka jeho pobytu se nachází i na vile nad parkem na rohu ulic Smetanova a 5. května, v níž měli Šlitrovi svůj první rychnovský byt.
Tvořte výstavu s námi
Jednou z plánovaných akcí bude i speciální výstava, kterou pořádá Muzeum a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou. K ní se váže výzva směrem k široké veřejnosti: Pokud máte autentické předměty související se životem a tvorbou Jiřího Šlitra, přineste je do muzea a podělte se o ně s ostatními! Může jít o fotografie, kresby, texty písní, pozvánky, osobní vzpomínky (s možností pořízení zvukového záznamu), popřípadě osobní korespondenci a další možné artefakty. Pomůžete tak sestavit zcela originální výstavu.
