“Nejvíce nám v Občanském fóru chyběla auta, protože bylo třeba jezdit po celé zemi a přesvědčovat a organizovat nové politické síly. A najednou auta byla. Kde se vzala, tu se vzala. Nikdo dlouho nevěděl, odkud ty Volkswageny přijely. Bylo jich hned šest najednou. Teprve po delším čase se ukázalo, že jejich zapůjčení vyjednal a zorganizoval jakýsi Čech, žijící ve Švýcarsku,” vzpomínal kdysi Petr Pithart. Ten Čech se jmenoval Hanuš Holzer. Muž, jehož jméno široké veřejnosti nic moc neříká, protože on sám to tak vždycky chtěl.
Holzer sice v osmašedesátém roce emigroval do Švýcarska a díky svým schopnostem si velice rychle vybudoval slušnou pozici v pojišťovně Swiss National, ale když se ale o téměř dvacet let později dala do pohybu sametová revoluce, nemohl jen nečinně přihlížet. Zajišťoval pro Občanské fórum novinový papír, psací stroje, a právě už zmiňované Volkswageny.
“Zkoušel jsem to u různých automobilek, ale marně. Nakonec jsem zavolal do PR oddělení Volkswagenu. Byl únorový pátek, tři hodiny odpoledne, nemožná chvíle. Sekretářka mě ochotně vyslechla a slíbila promluvit se svým šéfem A. Konradem, členem vedení VW. Ten mi ještě týž večer zavolal,” vzpomínal sám Holzer. Když se později vydal do Německa za zapůjčené vozy osobně poděkovat, připravoval zrovna Konrad podklady pro setkání generálních zástupců automobilky z celého světa – ve hře bylo Lipsko, Vídeň a Budapešť. Rodilý Pražan si neodpustil navrhnout uspořádání konference v hlavním městě tehdejšího Československa, kde se v roce 1991 také konala. Díky tomu záhy Holzer navázal vřelý vztah s nejdůležitějším mužem celé budoucí fúze, Carlem Hahnem. “Hanuš Holzer, se nám obětavě a neúnavně věnoval jako poradce. S takovým nasazením jsem se ve svém životě setkal velmi zřídka,” ocenil Hahn, tehdejší předseda představenstva VW, služby “muže v pozadí”, který mladoboleslavské automobilce pomohl zařídit klíčového západního partnera.
Když Českou republiku zasáhly v roce 2002 povodně, Holzer k zajištění humanitární pomoci obratně využil svých kontaktů v Izraeli a ve Švýcarsku, kde o čtrnáct let později – bez většího zájmu veřejnosti, jak to měl nejradši – také zemřel. V životním příběhu Hanuše Holzera lze v kostce popsat historii 20. století. Rodák z Prahy židovského původu se smutnou zkušeností z nacistické perzekuce v Terezíně, svědek dynamických změn poválečného Československa, ale hlavně osobnost s chutí objevovat a zkusit uplatnit svůj talent v poválečné západní Evropě, srdcem však stále věrný Čechám.
Právě takové Zapomenuté příběhy hledáme v nové grantové výzvě. Své příběhy, fotografie, novinové články a další artefakty spojené s historií Mladoboleslavska můžete přihlašovat až do konce dubna 2021.
Více informací o Zapomenutých příbězích Mladoboleslavska najdete ZDE.
