Eliška Slavíková: Nikdo nečekal, že budu závodit. Původně jsem měla jen podržet minikáru

Vyrůstala jste v Mladé Boleslavi v závodnické rodině. Jaké bylo dětství obklopené motory a rallye?

Motorsport byl už odmalička součástí mého života. Ze začátku to ale nebylo jen o motorech. V pěti letech jsem začínala jezdit na bezmotorových minikárách.

Můj táta Jan Slavík začal závodit, když jsem se narodila. Ovšem ve chvíli, kdy jsem to zhruba v pěti letech začínala trošku vnímat, z určitých důvodů přestal. Proto zhruba od pěti do dvanácti let byl motorsport součástí mého života jen z fanouškovského pohledu. Jezdili jsme se dívat na závody a také jsme jezdili za závodníky.

Když mi bylo zhruba třináct, obrátilo se to. Řešilo se, jak navázat na minikáry, jaká by měla být cesta. Znovu jsem se dostala do pozice přímého účastníka, protože jsme s tátou začali závodit.

Jak se závodí na minikárách?

Minikáry nemají motor. Jezdí se na nich z kopce. Jsou dvě disciplíny – sjezd a slalom. Já jezdila slalom. V praxi to znamená, že na trati, která má okolo 700 metrů, jsou tři slalomové úseky, které je potřeba projet. Jsou tam dva druhy bójek. Každý typ má jinou barvu a je potřeba je při jízdě nejen neshodit, ale i objet ze správné strany.

Kdy jste zjistila, že vás závodění baví a že v tom chcete pokračovat?

Ze začátku to vůbec nevypadalo, že se vydám cestou motorsportu. Moc dobře si pamatuju, že když jsem měla poprvé na hlavě helmu, začala jsem brečet. Řvala jsem, ať mi to okamžitě sundají z hlavy. Tvrdila jsem, že helmu si už nikdy v životě na hlavu nedám.

Ani z mého chování, když jsem byla malá, nebylo úplně jasné, že bych se jednou chtěla motorsportu věnovat. Bála jsem se šlápnout bosou nohou na trávu. Byla jsem velmi opatrná a bojácná.

Minikáry se dědí. Aby si ji člověk udržel, je potřeba odjet určitý počet závodů. Vypadalo to, že by později mohla závodit moje sestra. V tu dobu se objevila volná minikára, kterou bylo potřeba stáhnout, protože jich byl nedostatek. Původně jsem měla minikáru jen na dva roky podržet a odjet pár závodů, aby pak mohla závodit sestra. Mě ale závodění nečekaně chytlo a rodiče pak museli shánět druhou minikáru.

Co bylo nejtěžší při přechodu z minikáry na velkou rallye?

Rozdíl je v podstatě ve všem. Ovšem velký přínos z minikár je pro mě stopa, která je velmi důležitá, dá se na nich hezky naučit. Je to totiž to jediné, co vám může pomoct ve chvíli, kdy vás pohání akorát gravitace.

Největším úskalím při přechodu byl rozhodně věk. Když jsem začínala jezdit v autě, byla jsem hodně malá. Třináctiletý mozek není úplně schopný pochopit, jak mají být které úkony provedené. V minikáře je jen brzda a volant. Oproti tomu v autě musíte sledovat a ovládat miliardu věcí, což pro mě bylo velmi náročné.

Na Rallye Bohemia 2025 jste dojela třetí ve třídě RN6. Co z toho závodu pro vás bylo nejcennější?

Ten závod byl strašný. Nejhorší za celou sezonu. Podmínky byly extrémně těžké. Byl to můj první závod, který se jel hodně na vodě. Měli jsme spoustu technických problémů. Z neznalosti jsem udělala plno chyb, které nás stály čas a pozice. Dostali jsme oprávněnou penalizaci, která nás z prvního místa poslala na třetí. Z chyb jsme si ale vzali poučení a díkybohu se už dále během sezony neopakovaly.

Na které letošní závody vzpomínáte ráda?

Určitě na Rallye Český Krumlov, která byla letos druhým podnikem. Bylo to poprvé, kdy jsme byli schopni vyhrávat rychlostní zkoušky, a závod se nám podařilo vyhrát i celkově. V Hustopečích jsme už regulérně vyhráli a zajeli moc hezké časy. Ačkoli jsme v rámci celkového pořadí nedojeli zlínskou rallye Barumku, v neděli v Super Rallye jsme byli opět schopni vést třídu.

Jaký je váš nejoblíbenější závod, který jste jela?

K srdci mi přirostla Barumka. Jsou tam nádherné, byť opravdu technicky náročné tratě. Moc ráda se tam vracím a troufám si říct, že nám to tam i jde.  

Rallye není jen o jízdě. Co všechno se musí zvládnout, aby auto spolehlivě dojelo do cíle?

Málokdo si dovede představit, co všechno rallye obnáší. Myslím, že někdo spočítal, že čas, kdy na závodech fyzicky závodíte, je jen pět procent času. Po závodech je potřeba auto umýt, což je práce na den. Celé auto je od bláta a všude je prach. Je potřeba umýt a prohlédnout všechna kola, na kterých jste jeli, abyste zjistili, jestli nejsou poškozená. Všechno musíte vyklidit a umýt i všechny ostatní věci, co jste měli s sebou, jako stany a plachty pod auto.

Jelikož chodím do školy a táta do práce, kontrola auta nám po závodech zabere zhruba týden. Je opravdu potřeba zkontrolovat každý šroubek, aby si byl člověk alespoň trošku jistý, že auto vydrží. Další týden pak zabere výměna olejů a vyklízení kamionu.

Jak se připravujete fyzicky a psychicky na náročné tratě, počasí a situace, kdy se něco pokazí?

Je důležité být v kondici, aby to člověk udýchal. Taky je potřeba tělo připravit na obrovské vedro. Venku může být třeba jen devět stupňů, ale v autě máte i 55 stupňů. Do toho máte na sobě dlouhé kalhoty, rolák s dlouhým rukávem, kuklu, helmu a dvouvrstvou kombinézu. Je potřeba dobře jíst a pít, aby to s člověkem neseklo.

Z hlediska psychiky to má každý jinak. Já osobně pravidelně chodím na terapie, abych měla všechno pod kontrolou a abych věděla, že jsem schopná zvládnout všechny náročné situace. Hodně pomáhají i zkušenosti. Věci, které mě na začátku rozsekaly, se mnou dneska ani nehnou.

Jak jde skloubit studium a závodění?

Je to časově hodně náročné a musím přiznat, že to bolí. Člověk žije pořád tak trochu v kufrech. Pořád mu něco chybí. Pořád něco nemá a na něco zapomíná. Pořád mi to ale přináší víc, než mi to bere.

Od pondělí do středy jsem ve škole v Liberci. Ve čtvrtek a v pátek jsem v práci. V sobotu a v neděli jsem v garáži a samozřejmě ve čtvrtek a v pátek odpoledne taky. Když jsou závody, jsem od pondělí do středy ve škole, pak odjedeme na závody. V neděli se vrátíme a hned letím zpátky do Liberce do školy.

Co byste si nejvíc přála, co se týče sponzoringu, podpory, infrastruktury, abyste mohla závodit lépe a častěji?

Finance jsou alfa a omega. Můžete mít talentu, kolik chcete, ale když nemáte finance a sponzory, je to opravdu těžké. V dnešní době je shánění financí složité, proto stále jezdíme ve fabii. Moc bych si přála, aby přišel někdo, kdo by nám pomohl s koupí lepšího auta, kdo by nám to pomohl celé zastřešit. A to si myslím, že je víc než dost.

Kam byste se chtěla za rok dva posunout? Je v dohledu vyšší třída než RN6 nebo jiný typ soutěží?

Aktuálně pracujeme na tom, abychom mohli jezdit jiným autem vyšší kategorie. Lákalo by mě si někdy vyzkoušet i dálkovou soutěž typu Rallye Dakar.

Zdroj fotografií:

• archiv Eliška Slavíková