Cestovatelská výprava otce a syna: Lidé si mohou mezi sebou předávat čas a zážitek

Na úvod nám prosím prozraďte základní informace k vaší expedici. Kde se vlastně nápad na její absolvování vzal?

Když to vezmu od prapůvodní myšlenky, tak mě i mého syna Tobiho zima vždy bavila. Rádi trávíme čas venku a na sněhu. Abychom si rozšířili obzory, navštívili jsme filmový festival Expediční kamera, který proběhl v kině Kartonka a jenž přináší snímky o tom, co lze v různých zemích světa zažít. Na tomto festivalu nás kromě jiných snímků zaujal i jeden film z oblasti Laponska. Byl o výpravě jedné ženy, která v této oblasti šla sama na lyžích a s padákem, který jí sice měl pomáhat v pohybu dopředu, ale občas ji posunul směrem, kam zrovna nechtěla či nepotřebovala. Bylo to docela ostré ale zároveň jsme si říkali, že ta krajina je tak zajímavá a opuštěná, že nás to oba přitahovalo. Shodli jsme se s Tobim, že by nebylo špatné to zažít.

Zkrátka když jste ten film viděli, tak jste si hned řekli: „To chceme…“

Ne, ne. Bylo to určitě pomalejší. Nebylo to tak spontánní, ale říkali jsme si, že je to husté a že bychom to jednou… třeba… mohli. Ale znáte to. Člověk si hraje s nějakou myšlenkou, a dokud ji nepromění v čin, je to stále myšlenka, která přijde, odejde anebo se odloží na neurčito. Takto obvykle končí většina věcí a já jsem si řekl, „pojďme to změnit a udělejme to.“ Takže v loňském roce, někdy okolo Vánoc, jsem koupil letenky a tím to bylo dané.

Myšlenka a finální rozhodnutí zrealizovat ji tedy přišly od vás.

Je to tak, ale hlavním podnětem byla společná shoda. Svoji roli hrál i fakt, že srovnatelné zimní podmínky lze zažít i tady v Krkonoších a nejednalo se o naši první zkušenost na sněhu. Je to vyústění něčeho, co nás předtím bavilo podnikat v místních horách v trošku menším měřítku.

V zimě tedy běžně chodíte po Krkonoších, například na skialpech?

Asi bych tu zmínil, že Tobi není žádný excelentní lyžař. Chodí jedenkrát týdně do běžkařského kroužku. Pak má samozřejmě i další aktivity, ale žádné větší sportovní ambice nemá. Vyniká však poměrně velkou výdrží. Zásadně mu nevadí marast, nečas a delší pohyb v nepřístupném terénu. Určitě jsme však ani jeden nechtěli, aby to bylo nějaké velké trápení. Oba jsme se shodli, že to chceme zažít. Můj syn rád brouzdá v mapách na internetu a zkoumá různé části světa. Třeba jsme viděli i snímky z ruského města Jakutsk, které je jednou z nejchladnějších obydlených oblastí, což nás také nalákalo zažít pořádnou zimu. (smích)

Předpokládám, že v období největší zimy jste do Laponska ani nejeli, nebo ano?

Ne. Jeli jsme záměrně až ke konci zimy, tedy na přelomu března a dubna. V tu dobu měly být na naše chystané aktivity ideální podmínky. Jezero mělo být ještě měsíc zamrzlé pro bezpečný přechod, v krajině měla být sněhová pokrývka a delší den. Teploty už nebyly příliš odlišné od našeho klimatu. Z hlediska počasí jsme však zažili téměř vše. Na začátku naší výpravy bylo relativně chladno, přibližně kolem minus 10 stupňů. Pak postupně přišla obleva a jeden den nám i pršelo, což bylo nejvíce nepříjemné.

Říkáte, že váš syn chodí jednou týdně na běžky. To opravdu byla taková příprava na tak náročnou expedici dostačující?

Určitě ne. Přestože je Tobi pouze zdatnější hobby lyžař, chtěl jsem, abychom měli natrénovaný pohyb zasněženou krajinou s plnou výbavou. Například jsme den před Silvestrem šli přespat do útulny na Labskou louku. Přišli jsme tam za tmy, hodně foukalo a padal sníh. Byly to takové hezké zimní podmínky. A tam se ukázalo, že počasí a zimní nepohodu snáší dobře a dokáže se v daných podmínkách pohybovat. Samozřejmě, šli jsme pomalu, ne žádný extra výkon.

Proč jste si nakonec vybrali Laponsko?

Nás jednoznačně přitahovala krajina za polárním kruhem, což už samo o sobě zní dobrodružně a je to hodně daleko. Ale zároveň je Laponsko relativně dostupné díky pravidelné letecké dopravě. To byly takové dva klíčové faktory.

Jak cesta probíhala?

Z Česka jsme letěli do Helsinek a dál pak na sever vnitrostátním spojem. Jednalo se o nejsevernější místo ve Finsku, kam létá pravidelná linka. Takže až na nějaké to zpoždění na letišti, poskládání veškerého vybavení do předepsané hmotnosti a rozměrů byla doprava relativně snadná.

Podle čeho jste plánovali cestu? Šlo o nějaký okruh, nebo cestu z bodu A do bodu B?

To je dobrá otázka. První myšlenka byla, že chceme za polární kruh a zažít tam něco na sněhu. A pak jsme parametry konkretizovali. Hledali jsme nejjednodušší možnost, co tam lze smysluplně zažít. I pro mě to byla první výprava do této oblasti, přestože mám zkušenosti z Alp nebo Kavkazu. A proto jsem si říkal, že to na začátek nesmíme nějak přepálit, aby nás to neodradilo. Obrysy cesty byly tedy takové, že nepůjdeme přes kopce, ale spíše po rovině. Na základě rešerší jsem v té oblasti našel velké jezero Inari, kde se takové aktivity dají podnikat a nejedná se o nic ojedinělého nebo nebezpečného.

Když jste si plánovali cestu, předpokládám, že jste měli představu, jak dlouhá bude trasa a kolik dní na ní strávíte. I s ohledem na čas návratu domů…

Ano, je to tak. K mapám mám vztah i já, protože jsem celé mládí běhal orientační běh. A tak jsme vždy měli připravené varianty, kdybychom náhodou někde strávili více času. Ale jinak jsme tam letěli celkově na deset dní, přičemž samotný přechod trval pět dní. Nakonec jsme časový rozvrh dodrželi a za pět dní jsme celou trasu zvládli.

Jak dlouhá tato trasa byla?

Celkově jsme ušli přibližně 105 kilometrů. Jelikož jsme neznali lokální podmínky, byli jsme připraveni téměř na všechno. Tudíž veškeré potřebné věci jsme si vzali s sebou, například i včetně sekery, naložili je na boby, které jsme táhli na lyžích za sebou. Plán byl takový, že většinu nocí strávíme ve srubech, které jsou pro obdobné dobrodruhy volně přístupné a není třeba je rezervovat dopředu. Měli jsme tedy pár míst vytipovaných.

Co kdyby se vyskytl nějaký problém? Například kdyby bylo ve srubech plno nebo byste je vůbec nenašli…?

I s tím jsme počítali. Proto jsme s sebou měli stan, který jsme také několikrát použili, a spali jsme přímo na sněhu ve volné krajině.

Potkali jste během svého putování podobné dobrodruhy, jako jste byli vy dva?

Moje očekávání bylo, že jich tam bude více. (smích) Celkově jsme potkali pět lidí na lyžích. Jak jsme se přibližovali k civilizaci, občas kolem projel sněžný skútr.

Zmínil jste, že už máte zkušenosti z výprav z jiných hor, nicméně co váš syn? Jak to zvládal?

Pro něj tam bylo těch „poprvé“ docela hodně. On je navíc introvert, který příliš neprojevuje emoce, a je občas těžké zjistit, co se v něm děje. Nicméně to zvládal velice dobře a hodně jsme si tu magickou krajinu kolem užívali včetně úchvatné polární záře.

Ovlivnila nějak tato expedice váš vzájemný vztah otec-syn? Přece jen jste spolu trávili všechen čas a byli jste odkázáni jeden na druhého. Neměli jste tam třeba i ponorkovou nemoc?

To byla věc, které jsem se malinko obával, ale zároveň ji chtěl i prozkoumat. Nicméně když to vezmu obecně – co si lidé mohou mezi sebou předat? Za mě to je jednoznačně jen společný čas a zážitek. I můj otec nás bral na výlety. Mám ještě bratra, nicméně otec nás bral každého zvlášť, aby se mu mohl plně věnovat. Dodnes na to rád vzpomínám. Něco podobného jsem chtěl předat i já svému synovi. Člověk se soustředí jen na přítomný okamžik a ostatní věci ho nezatěžují na mysli. Ten čas je pak intenzivní, a čím je lidí méně, tím je to intenzivnější. A jak jsme předcházeli ponorce? Skrze příběhy. S sebou jsme vzali maskota, což je synův nejoblíbenější plyšák – tuleň, který nám pomáhal dotvářet příběhy a celý průběh naší výpravy zpříjemňovat. Toto byl asi hlavní klíč k předcházení nudě při monotónním pohybu po jezeru a překonávání nesnází.

Jak jste se tam stravovali, prováděli hygienu a tak dále?

Já bych to rozdělil do několika základních pilířů. Člověk musí vyřešit jídlo, vodu a teplo. A s tím třetím pilířem souvisí i komfort spánku, aby dobil energii. Koloběh těchto tří pilířů musí pohromadě fungovat a ostatní záležitosti už jsou volitelné. Vyzkoušel jsem si to na svých předchozích výpravách, ale tam jsem šel vesměs s vrstevníky. Tam si vše dokáže každý vyřešit sám a není nikomu na obtíž. Tady jsme ale museli fungovat společně. Vyladění samozřejmě nějaký čas trvá, ale po pár dnech si to člověk zautomatizuje a funguje to. Určitě je výhoda, že syn měl zkušenosti ze skautu. Je mu blízké pobývat v přírodě a baví ho práce se dřevem. Tudíž když jsme během našeho putování přišli na nějakou útulnu, naštípal dřevo a zatopil v kamnech. Já jsem se staral o zdroj vody. Tu jsme brali ze všudypřítomného jezera a já ji následně filtroval do zásoby. A co se týče hygieny, na to nejsme zas tak nároční. Základní věci jako čištění zubů probíhaly. U každé útulny byl suchý záchod. Bylo vidět, že se ve Finsku snaží minimalizovat zátěž návštěvníků pro tamní přírodu.

Průběh své cesty jste fotili a natáčeli. Z těchto podkladů vznikl snímek „Táta a syn – Laponsko 2025“. Představte nám ho prosím.

Jedná se o autentické čtyřicetiminutové dílo z naší výpravy. Vzniklo na popud mojí kamarádky, které jsem líčil náš záměr a ona mi řekla, že to musíme natočit, a nabídla mi zapůjčení minikamery. Mám nějaké zkušenosti s focením, tak jsem trošku tušil, jakým způsobem by to mohlo fungovat v rámci dokumentu. Výsledkem je tedy krátký film, na který se s odstupem času sami rádi podíváme a abychom to zároveň mohli představit lidem, kterým je cestování blízké. Podařilo se nám film zrealizovat a premiéra se odehrála ve vrchlabském letním kině Tripsi. Samozřejmě jsme ho mohli vyvěsit na internet, kde je v dnešní době všechno a dvakrát. Chtěl jsem však, aby i divák musel udělat nějaký ten krok, a nakonec přišlo přes 160 lidí. Ten zájem mě velmi potěšil.

Vy i váš syn jste úspěšnou realizací této výpravy projevili určitou odolnost a houževnatost.

Myslím, že tyto dva faktory jsou dnes mnohem podstatnější, než tomu bylo v minulosti. V naší soudobé civilizaci žijeme v uvozovkách opravdu v ideálních podmínkách díky moderním technologiím a nastavenému životnímu standardu, který mám také rád. Pro člověka může už jen drobné vystoupení z komfortní zóny probíhat klidně v lese za domem. A rád bych, aby i ten drobný nekomfort byly schopny zvládnout nejen moje děti, ale i jejich kamarádi a v podstatě každý. Myslím, že se tato schopnost pak během života může hodit. I to je jeden z důvodů, proč jsem chtěl, aby film mohli zhlédnout i ostatní, a třeba je to může v tomto směru někam nepatrně posunout.

Zkuste srovnat tuto výpravu se synem s vašimi výpravami v minulosti.

Tam je jednoznačný rozdíl – když jedu s kamarády, zodpovědnost má každý sám za sebe, ale vnímáme se jako tým. Tady jsem měl stoprocentní zodpovědnost za nás oba a potřeboval jsem, abychom se ve zdraví a ideálně i s pozitivním zážitkem vrátili.

Jak celou výpravu po návratu z ní hodnotil váš syn?

Jak už jsem zmínil, on je spíš introvert, tak to navenek příliš neprojevuje. Ale myslím, že mu to prohloubilo zájem o cestování. Bavil ho přesun letadlem, který je velice efektivní na delší vzdálenosti. Po návratu opět začal zkoumat jiné části naší planety, kam by se třeba jednou rád podíval. A díky tomu máme další plány a vize, kam bychom se někdy mohli vydat.

Zdroj fotografií:

• Jáchym Daněk