Pokud přijedete do Skuhrova autobusem jako my, první sochu uvidíte hned naproti autobusové zastávce. Jedná se o model místního hradu, který vyřezal Robert Musil, povoláním tesař a farmář, průkopník řezby motorovou pilou v Čechách, který tvoří i ledové sochy. Přesuneme se k informačnímu centru, kde kdysi stával mlýn se stoupou na kroupy a s pilou. V roce 1914 vyhořel, ale už v roce 1920 tu místo něj stál nový. Po válce však postupně přestal plnit svou funkci a začal chátrat. Dnes ho připomíná mlýnské kolo střežené sochami vodníků (autor Radek Smejkal z Pardubic, povoláním taneční mistr), sochou mlynáře (autor Petr Krejcar ze Semčic) a obrovským rakem z rukou Jana Paďoura, odborného garanta Proměn dřeva. I tento řezbář rád pracuje s ledem, spolupodílel se například na tvorbě ledového domu ve Vysokých Tatrách a Krkonoších.
Skuhrov nad Bělou: krajina plná příběhů
V podhůří Orlických hor na staré obchodní stezce podél říčky Bělé leží obec Skuhrov nad Bělou. Zde se každý rok počátkem července sejdou nejlepší čeští řezbáři i zahraniční mistři a motorovou pilou přímo před zraky diváků tvoří svá umělecká díla. Divácky nejatraktivnější disciplínou je tzv. speedcarving, kdy má každý řezbář jednu hodinu na to, aby vytvořil vlastní tematickou sochu. Tradiční sympozium zvané Proměny dřeva se koná u zříceniny skuhrovského hradu. My teď společně vyrazíme nahoru do kopců, abychom sochy vzniklé v posledních letech mohli obdivovat na vlastní oči.
Vzhůru na hrad
Od informačního centra nás naučná stezka Vápenka vytáhne do kopce k hradu Skuhrov. Stezka měří celkem 1,8 kilometru a je přehledně značená, takže se nemusíme bát, že bychom zabloudili. Ještě před hradem ale využijeme odbočky u odpočívadla a po vyšlapané pěšině vyšplháme k nově vybudované rozhledně Faráska, ze které se nám naskytne pohled na obec schovanou v údolí pod námi a v dálce na hřeben Orlických hor.
Po návratu na rozcestí nám k hradu zbývá už jen pár desítek metrů. Hradní bránu střeží hned dvě dřevěné sochy – vlevo rytíř v brnění a vpravo žebračka. Překonáme kovový most nad hradním příkopem a vítá nás socha Mutiny, prvního písemně doloženého majitele Skuhrova, který se připomíná v roce 1279 v Dalimilově kronice jako bojovník s Branibory v okolí Albrechtic.
Mutina bývá považován za příslušníka rodu Půticů a předka pánů z Dobrušky, ale jednoznačně to nelze prokázat. Sochu Mutiny v plné zbroji vytesal Petr Stančík z 200 let starého dubu o průměru 170 centimetrů, který rostl v oboře colloredo-mansfeldského zámku v Opočně. O tvorbě sochy autor říká: „Práce to byla hrozná, dub je tvrdý, dělal jsem na tom od začátku prázdnin. Z původně čtyřicet metráků má teď socha slaboučkých čtrnáct.“ Středověká pověst o záchraně hradu uvádí, že když skuhrovský Mutina jednou odjel se svou družinou, jeho hrad napadl Klečka z Klečkova. Ačkoli na hradě zůstala jen Mutinova manželka s fraucimorem, bránily se, seč mohly, a poté co na útočníky začaly vrhat z hradeb syrečky, nepřátelé potupně odtáhli.
Někdy na přelomu 13. a 14. století získali Skuhrov příslušníci moravského rodu z Meziříčí (erbu křídla). Z tohoto rodu poprvé používá přídomku po Skuhrově Tas, syn Jana z Meziříčí, v roce 1320, kdy vystupuje jako svědek při dohodě mezi dobrušskými měšťany a Mutinou z Dobrušky.
Určité shody mezi půdorysem hradu Skuhrova a hrady, které páni erbu křídla postavili na svých moravských panstvích, vedou k domněnce, že zakladatelem hradu byl až Tas ze Skuhrova, nikoli Mutina. V roce 1348 byl hrad prodán Půtovi staršímu z Častolovic a Bočkovi z Kunštátu. První jmenovaný postoupil hrad Skuhrov jako věno manželce svého syna Půty mladšího Anně, kněžně osvětimské. Anna se na hradě zdržovala málo, takže snad již v této době začal hrad pustnout. Ke svému litickému panství pak hrad Skuhrov připojil Jiří z Poděbrad, ale protože hrad ztratil sídelní i správní funkci, zpustl definitivně.
Hrad stával na výběžku, který vybíhá směrem k jihu z pláně, na níž stojí skuhrovský kostel, škola a fara. Byl dvojdílný, skládal se z předhradí a vlastního hradu. Z pozůstatků nalezneme tři metry hluboký a místy přes dvacet metrů široký příkop, který je dnes přemostěn a pokračuje podél celého západního boku předhradí, kde je uzavřen valem. Na plošině jsou jasně patrné jámy po dvou budovách, k jihu se ztrácejí parkánové zdi.
V areálu hradu nalezneme další fascinující sochy – kata s napřaženou sekyrou či královský trůn. Stará rozhledna je stále funkční, i když nejvyšší patro je pro návštěvníky z důvodu bezpečnosti uzavřeno, a nabízí krásné výhledy do kraje.
Na hradě se vedle Proměn dřeva konají i další akce, například Divadelní léto, přehlídka ochotnických a amatérských představení. Navazuje na činnost místního ochotnického divadla z konce 19. století, jehož představení se mnohdy také odehrávala na hradě. V místě dnešního předhradí stával Červinkův hostinec, který však byl roku 1975 zničen požárem. Dnes se můžete občerstvit v hradním šenku, který je otevřen o víkendech, zatímco kola si můžete zaparkovat u originálního dřevěného stojanu, střeženého sochami dravce a vlka.
Alejí soch k památné lípě
Naše cesta pokračuje, jak jinak, do kopce, kolem hřbitova a barokního kostela sv. Jakuba Většího. Kostel byl vystavěn počátkem 18. století a na jeho výstavbu byly rozebrány zdi nedalekého hradu. Naproti za plotem se rozkládá obora s daňky, kteří se tu v klidu pasou a pozorují turisty. Cesta nás vede alejí soch – za altánkem vpravo potkáme například dívku na kolečkových bruslích a kousek dál uvidíme překrásnou lavičku s rozepjatými andělskými křídly, která zve poutníky k odpočinku a pohledu na památnou lípu stojící na vyvýšenině před námi. O vysazení této lípy na Hraštickém kopci (459 m n. m.) existují dvě verze. První vypráví o místním faráři Josefu Rubínovi, sadaři a zušlechťovateli pustých míst, který nechal do nevzhledného pustého lomu navozit hlínu a se sousedem Výravou zasadil lípu. Říkalo se jí prý proto lípa Rubínova. Pozdější farář Josef Ehrenberger (na skuhrovskou faru nastoupil roku 1853) se o lípě zmiňuje v kronice, kde její stáří odhaduje na patnáct let. To by znamenalo, že byla zasazena roku 1838. Druhá, ještě zajímavější verze tvrdí, že tato lípa byla vysazena v upomínku na zrušení roboty (1848). Tenkrát se prý místní sedláci rozhodli zasadit lípu, aby příštím generacím připomínala památný den, kdy robota padla. Aby strom bylo odevšad vidět, navozili nejprve na nejvyšší místo svahu hlínu, čímž vzniklo malé návrší, do kterého pak zakopali zemědělské nářadí, se kterým vykonávali robotní povinnosti. Byla to jejich robota poslední, konaná ale z vlastní vůle. Lípa se tyčí nad krajinou dodnes a nabízí nejen posezení ve stínu své mohutné koruny, ale i rozhledy do širého kraje, kde v dáli ční Velká Deštná, nejvyšší hora Orlických hor (1115 m n. m.).
Naučná stezka Vápenka nás vede dál lesem ke stejnojmennému vodojemu. Cedule zde umístěná nám připomíná, že první vodovody nebyly zaváděny přímo do domů, ale do kašen na veřejných prostranstvích, a na venkovech byly zřizovány společné studny, kam si lidé chodili vodu nabírat. Stavba obecního vodovodu byla ve Skuhrově zahájena roku 1922, celkové náklady na ni činily 300 000 korun a stavba zahrnovala zbudování nádrže na 475 hektolitrů vody, rozvod potrubí po obci a tři hydranty. Dílo bylo pojmenováno Vápenka podle lokality, kde se nachází vodní zdroj, a na stavbě nalezlo práci mnoho skuhrovských občanů. Pramen se pyšní přídomkem „pramen, jenž nikdy nevyschl“ a i dnes ho slyšíte hlasitě zurčet za dveřmi vodojemu.
Na česko-finské naučné stezce
Z lesa se vynoříme v místní části zvané Rybníčky, kde naučná stezka končí, ale protože sluníčko krásně svítí a do odjezdu autobusu máme více než hodinu času, vyrazíme ještě na česko-finskou naučnou stezku s názvem Rybářská.
Nejprve míjíme slavnou Porkertovu vilu, schovanou z větší části za vzrostlým živým plotem z tújí. Jedná se o rodinnou vilu v maurském slohu, vybudovanou v letech 1931–1932 Vilémem Porkertem mladším, který získal inspiraci pro její zbudování v americkém časopisu na jedné ze svých pracovních cest do Ameriky. Rodina Porkertových ve vile žila až do roku 1949, kdy byl dům zestátněn. Zpět ho získala v restituci v roce 1989, pod novým majitelem prošel rozsáhlou rekonstrukcí. Celková užitná plocha činí 787 metrů čtverečních, v přízemí se nacházejí především reprezentativní prostory, v patře a podkroví pak soukromé pokoje a ložnice. Nápadným prvkem průčelí je široké schodiště, které propojuje krytou verandu se zahradou, a další zajímavostí je kulečníková síň se samostatným vchodem z kryté rampy pro příjezd automobilem. Ve svých Pamětech pak Vilém Porkert vzpomíná: „Co mě tehdy napadlo stavět tak velkou, a hlavně tak honosnou vilu, jsem do smrti nepochopil. Z obchodního stanoviska bylo to správné řešení, neb velmi mnoho obchodů, jak exportních, tak tuzemských, se po pohoštění a pobytu ve vile rychle uskutečnilo.“
Rodina Porkertů je spojena s železárnou na výrobu litinového zboží, kterou si roku 1881 pronajal Josef Porkert, dosavadní správce kutacích šachet a huti, a zahájil zde roku 1895 výrobu pianových rámů ze šedé litiny, mimo jiné pro firmu Petrof. V roce 1897 koupili huť jeho synové Eduard a Vilém, kteří slévárnu přestavěli a na Bělé zřídili samostatnou vodní elektrárnu. Po požáru roku 1901 se firma přeorientovala na výrobu drobnějších odlitků, například kuchyňských mlýnků na maso, mák či koření, lisy na ovoce, stroje na zmrzlinu, váhy nebo žehličky. V roce 1946 továrna ještě zahájila výrobu kuchyňských strojků Robot UKS, o dva roky později ale byla zařazena do národního podniku Zbrojovka Brno (později spadala pod Orlické strojírny). V devadesátých letech firmu získali zpět potomci původního majitele, v roce 2005 však zkrachovala. Růženinu huť poničila v roce 1998 povodeň a poté byl areál postupně likvidován. Zbylé budovy byly strženy v posledních měsících roku 2014. Slávu rodu Porkertů tak dnes připomíná kromě vily už jen monumentální hrobka na místním hřbitově.
Pokračujeme dále podél říčky Bělé. Ta pramení v Orlických horách na svazích pod Vrchmezím v nadmořské výšce 1048 m n. m. Dole v údolích pomáhá zavlažovat pole a pohánět elektrárny a mlýny, občas s sebou ale přináší ničivé povodně. Jednou z nejničivějších byla ta z roku 1998, kdy se Bělá vylila z břehů, zaplavila značnou část údolí, poškodila majetek a zanechala za sebou rozsáhlé materiální škody. Tehdejší místostarosta Skuhrova Milan Bárta vzpomíná: „Byla tady zrovna pouť a celý Skuhrov se zaplavil, kolotočářům plavaly labutě po vodě. Porkert měl v zasažených místech sklad nádobí, takže se tu pak různě nacházely hrnce.“
První cedule naučné stezky Rybářská na nás čeká vpravo za silnicí za mateřskou školkou. Stoupáme lesem podél bezejmenného potůčku a naučné cedule nás seznamují s místní flórou i faunou. Ptáci z fotografií se naživo předvádějí kolem nás – po kmeni šplhá hlavou dolů brhlík, v listí hledá potravu drozd a hned za zatáčkou spatříme dvě žluny, snažící se vydolovat nějaké červíky zpod kůry stromů. Po opuštění lesa nás stezka vede mezi loukami a poli, až dorazíme k rybníčkům v Debřecích. Tady na nás čekají další sochy vzešlé z Proměn dřeva ve Skuhrově. Najdeme tu lavičku s vydrami a kačenkami (autor Martin Bořuta), lavičku s vodní pannou (autor Jan Paďour) či lavičku rybáře (autor Radek Smejkal) a lavičku s volavkou (autor Petr Krejcar).
Cesta zpátky do Skuhrova vede vesničkou Debřece po silnici, ale naštěstí po ní nic nejezdí – dole na křižovatce probíhá rekonstrukce, a tak je silnice pro veškerou dopravu včetně cyklistické uzavřena. Klesáme zpět do údolí Bělé a vynoříme se u autobusové zastávky ve Skuhrově, na které jsme naše putování začínali. Expozice výroby železa na obecním úřadě je vzhledem k tomu, že jsme sem zavítali o víkendu, uzavřena, ale pokud sem zabloudíte ve všední dny, můžete zhlédnout výrobky z firmy J. Porkert, které si dochovaly tradici až do dnešní doby a najdeme je v domácnostech po celém světě.
Zdroje:
- https://www.orlicky.net/clanek.php?id_zpravy=11619558921290503896
- https://www.industrialnitopografie.cz/cs/structures/j-porkert-ruzenina-hut-slevarna-a-strojirna-2440
- https://rychnovsky.denik.cz/zpravy-region/pred-23-lety-se-prohnala-krajem-pod-orlickymi-horami-velka-voda-a-brala-zivoty-2/
- Wikipedie
- PhDr. František Musil, CSc., a Ing. arch. Ladislav Svoboda: Hrady, zámky a tvrze okresu Rychnov nad Kněžnou. Ústí nad Orlicí: Grantis, 1998.
Zdroj fotografií:
- archiv autorky