Ředitelka Dana Havranová: Učně podceňujeme. Přitom právě oni potřebují ty nejlepší učitele

Je to jako každé jiné září, musíme se zajet. Jen to nějak moc rychle utíká. Mám pocit, že toho stíháme čím dál méně a najednou je konec měsíce. Člověk se snaží, aby jeho hodiny byly zajímavé a akční, ale studenti pak za tebou přijdou a prosí, ať se už normálně učí, že z těch aktivizačních metod, jak mají běhat někde s tabletem, jsou unavení. Prý ať si tam radši u tabule něco povídáš, oni budou rádi v klidu sedět. Když se nad tím zamyslím, je pravda, že když my učitelé máme nějaké školení, cítíme to stejně – taky nechci, aby mě někdo tahal k tabuli a já tam musela kreslit nějaká kolečka. Asi je to přirozeně lidské, být občas nenápadný, odsedět si to.

Jak dlouho jsi ředitelkou?

Ředitelkou jsem třináct let. Začínala jsem na učilišti, takže na stejné škole působím už 35 let. Mezitím jsme párkrát změnili název, párkrát nás sloučili, rozdělili, zase sloučili, ale toto je moje zaměstnání od roku 1991, kdy jsem sem přišla. Na rok.

Co se ti podařilo z toho, s čím jsi do funkce ředitelky šla?

Povedlo se nám zrekonstruovat školu a ustálit obory. Myslím, že máme opravdu dobrý pedagogický sbor. Na co si myslím, že nemám čas, a to jsem se domnívala, že to bude moje priorita, je sledování pedagogického procesu. Když jde člověk na post ředitele a nedělal předtím ani zástupce, což byl můj případ, je úplně naivní si představovat, že si bude řídit pedagogiku. První, co jsem řešila já, byla kanalizace a transformátor. Ředitel toho má moc a moc. Takže deleguje, ale stavby za miliony delegovat nemůžu. Měli jsme velkou výhodu díky Škoda Auto, protože jsme v průmyslové zóně, a tím jsme si sáhli na nádherné peníze. Po materiální stránce jsme se mohli rozvíjet, kolegové si mohli vybrat, jaký soustruh chtějí, to vše bylo součástí stavby a povedlo se to ve velkém. Myslím, že se stabilizovaly obory a teď chceme jít dál. Budeme otvírat nové zaměření a uvidíme.

Které obory nabízíte?

Nejvíc táhnou automobilové obory, tedy mechanik opravář automobilových vozidel – tak zní oficiální název, jinak pro nás je to automechanik –, pak autolakýrník, autoelektrikář a elektromechanik. Z těch službových máme operátora logistiky, primárně pro Škodovku, protože naši studenti tam jdou ve třeťáku na celý rok na praxi, dále truhláře a kuchaře. Truhlář je teď hodně oblíbený díky učiteli, který tím žije ve dne v noci a dokáže žáky přitáhnout a motivovat. Doufám, že jsem na nic nezapomněla. Ze studijních oborů nabízíme strojírenství a autotroniku. Autotronik je v současnosti nejžádanější, protože si studenti po třetím ročníku můžou udělat výuční list na autoelektrikáře. Tím to mají dva v jednom a nemusí pokračovat ve studiu, pokud nechtějí. Navíc teď žádáme o maturitní obor sociální činnost a tříletý učební obor ošetřovatel.

Co vás k myšlence na rozšíření přivedlo?

Po dohodě s krajem bychom se chtěli rozšířit o nějaké obory pro děvčata. Kromě toho, jak ukazuje průzkum sociálních služeb, tato zaměření tady v republice chybí. Proto po dohodě se zřizovatelem půjdeme i trochu mimo obor a vyzkoušíme něco nového. Očekáváme zájem ze stran děvčat, kterým takto nabídneme i perspektivu do budoucího zaměstnání. O tyto služby bude zájem stoprocentně.

Jak to vypadá s oborem strojírenství? Ten by mohl být perspektivní, ne?

Strojírenství je v útlumu v celé republice. My jsme před časem strojírenství rozdělili na dvě větve – jedna je čisté strojírenství, kde si studenti ve třetím ročníku volí zaměření, nejčastěji CNC nebo robotiku, a pak jsme udělali obor taky pro dívky, nazvaný technická dokumentace. Tam máme ale zájemkyň málo, maximálně deset. Děvčata se technických věcí prostě obávají. Vždycky jsme měli ve třídách kolem 24 až 26 žáků, letos ale máme strojařů jen dvanáct, proto jsme k nim museli přidat třídu těch dívek a spojit je. Máme sice 32 míst, ale neobsadí se. Strojařina má z mého pohledu velkou budoucnost, ale i tak pořád od studentů slyšíme, že je to těžké, což oni nechtějí. Obor sociální činnost bude snad pro humanitně zaměřené dívky lákavější. U oboru ošetřovatel si nejsem jistá, protože který patnáctiletý se dokáže rozhodnout jít směrem, že bude pomáhat starším a nemocným? Snad si to budou volit dospělí na doplnění kvalifikace.

Jací zájemci o studium k vám chodí?

Já bych řekla, že je tam několik skupin. Nejčastěji jim to někdo vybral. To vidíme na dnech otevřených dveří. Tatínek je nadšený, za ním přichází mladý muž s kapucí, nejlépe s mobilem, a je mu to docela šumák. Taťka se tam rozplývá na dílnách, diskutuje se všemi vyučujícími a nadává synovi, že ho to nezajímá, ale ten je stejně myšlenkami někde jinde. Pak jsou tam kluci, kteří opravdu chtějí dělat do aut, mají to v hlavě srovnané, vědí, že by pak chtěli zůstat v oboru a mít vlastní autodílnu. Potom tam máme docela často uchazeče, kteří už jsou vyučení nebo mají něco vystudovaného a chtějí si rozšířit svůj vlastní obzor či si pořídit nějaký certifikát. I pár absolventů gymnázia tu máme – jsou to ti, co nejdou na vysokou školu, ale chtějí si dodělat výuční list. Ty máme úplně nejraději, protože se umí učit, vědí, co chtějí, takže to za rok dva zvládnou. No a pak nabízíme i vzdělávání dospělých. Víceméně jsou to lidé, kteří si dodělávají kvalifikaci pro Škoda Auto. Ti taky vědí, co chtějí. Jsou na oboru autoelektrikář, protože jim chybí ten správný certifikát v rámci elektromobility. Ale řekla bych, že čím dál víc dětí je nerozhodnutých, nevědí, co by chtěly v budoucnosti dělat. Někteří mladí jdou s dobrými známkami na učební obor, což my vítáme, ale někteří jdou se špatnými známkami i na maturitní obor, protože jejich maminky jsou ambiciózní a přemlouvají je: „Přece nebudeš dělat rukama.“ Přitom šikovnýma rukama si v dnešní době vydělají daleko víc.

Nejvíc zaměření nám vzniklo kvůli Škodovce, protože největší odliv našich absolventů je právě do Škoda Auto. Mají tam podepsanou smlouvu na praxi, takže poznají celý chod firmy a pak tam zůstávají jako stálí zaměstnanci se všemi benefity, které dostávají i absolventi jejich vlastní školy Škoda Auto v Mladé Boleslavi. To znamená, že nejsou agenturními zaměstnanci, ale většinou mají smlouvu na dobu neurčitou, můžou si rovnou vzít auto na splátky a podobně.

Mám radost, že tu máme v pedagogickém sboru kolegu, který má ve Škoda Auto na starosti naše žáky a zároveň nám tady učí odborné předměty, takže se známe navzájem, zná učitele i chod naší školy. Tohle prolínání učení a praxe je strašně důležité, ale moc často to nejde.

Jak se hledají učitelé odborných předmětů?

My sázíme hlavně na to, že to jsou naši absolventi, kteří školu důvěrně znají. Podle mě by učitel odborného výcviku, praktického vyučování a odborných předmětů měl být člověk, který se chvíli pohyboval v praxi. To se nám zatím daří. Ten, kdo učí odborný výcvik, jde většinou zároveň učit teorii. Připadá mi, že to dokáže názorně předvést právě na odborném výcviku a k tomu dodat tu teorii. Na průmyslovce si stojíme za tím, že máme dobré odborníky, kteří prošli praxí, pracují na sobě a jsou ve styku s firmami. Bez toho by to nešlo. Samotná odbornost, aniž by člověk někde dělal, není dobrá. Ale v budoucnu tihle lidé nebudou. Je pravda, že Královéhradecký kraj jako jeden z mála pro ně nabízí stipendia – dává mi balíček peněz, které můžu rozdělit mezi učitele odborného vzdělávání jak teoretického, tak praktického, ale jen u oborů řazených do skupiny strojírenství, elektro a autotronik. Jinak bychom tato místa nezajistili, ve firmách lidé pracují za úplně jiné peníze. Před třemi roky jsme vzali nového kolegu, oproti minulé práci šel téměř o 20 000 korun dolů. Ale ta výhoda, že uvidí své děti vyrůstat, že má prázdniny, to je k nezaplacení. Až mu děti odrostou, bude si něco doma projektovat na přivýdělek, ale teď svého rozhodnutí nelituje. I kolektiv se mu líbí. Ale nikdy se nemůžu spolehnout na to, že mi tu takový člověk zůstane. Mladý muž, dvě děti, hypotéka a já mu už nemůžu na penězích nabídnout víc, zatímco s tím, co umí, by se v nějaké firmě krásně uchytil a za lepší peníze. Každý po něm sáhne, protože technicky vzdělaní lidé chybí všude. A budou chybět.

Občas se stane, že nám přijde padesátník, který měl svou firmu a teď by chtěl své zkušenosti předat nové generaci. Má představu, že žáci ho budou s obdivem poslouchat, a pak je nepříjemně překvapený, že ono je to vůbec nebere. Není jednoduché pracovat s mládeží, ale kdo z nás nebyl mladý? Myslím, že většina z nich to ocení časem, mnozí se vrací na dny otevřených dveří, vzpomínají a děkují nám. Někteří jakž takž vystudují a pak jdou dělat něco úplně jiného. Měla jsem v ročníku dva strojaře, kteří šli do Hradce na sociologii a jsou tam spokojení. Hlavně že se našli. Kdo z nás ví v patnácti, co chce dělat?

Mají o vaše absolventy zájem i jiné firmy kromě Škody Auto?

Spolupráci máme rozjetou i s mnoha dalšími firmami, nejen se Škodou Auto, a všude by si klidně už v prvním ročníku nějaké naše učně či studenty odebrali. Ale říkají: „My chceme jen ty dobré.“ Na to my říkáme, ať si přijdou vybrat. Máme, co máme. Pozvali si nás například do jedné firmy, kde si mysleli, že jim tam přijdou hotoví odborníci, kteří by mohli pomoci vymyslet řešení, na které ani oni sami nepřišli. Kolega povídá: „To se zbláznili, to by nezvládl ani čerstvý absolvent vysoké školy.“ Musíme jim vysvětlit, že jejich nároky na absolventa po střední škole jsou přehnané. A pak by firmy samozřejmě taky chtěly, aby příchozí absolventi měli měkké dovednosti – že přijdou včas, umí pozdravit, zapadnou do týmu. To je ale často dané z rodiny. Když ho doma nenaučí zdravit, my už s tím moc nenaděláme.

Co nabízíte navíc, abyste přitáhli zájemce o vaše obory?

Je toho hodně. Třeba ve spolupráci s gymnáziem jsme najeli na jazykové zkoušky. Byla jsem mile překvapena, jak hodně toho naši žáci využívají a jak jsou úspěšní. Máme Erasmus, máme perfektně vybavené dílny, takže když kluci něco potřebují okolo svého auta, mají to s kým zkonzultovat. Nebráním se tomu, aby se v rámci odborného výcviku poradili, vymysleli řešení, když jim něco nefunguje. Máme lyžařský zájezd do Alp, ten je hojně využívaný. V létě jsme jezdili pravidelně Chorvatsko, ale minulý rok se to bohužel příliš nepovedlo, došlo k řadě kázeňských prohřešků a já tomu letos dávám stopku. Učitelé se tam opravdu natrápili, takže jim to už nechci udělat. Naši žáci mají možnost bydlet v domově mládeže. Patří k jedněm z nejmodernějších v Královéhradeckém kraji, každý pokoj má vlastní sociální zařízení, děti nemusí brzy ráno vstávat a dojíždět z hor. Nabízíme i takzvané cyklické ubytování – můžou na internátě bydlet v týdnu, kdy mají výcvik, protože ten začíná ráno dřív, zatímco v týdnu se školním vyučováním můžou dojíždět. Samozřejmě do nabídky podle oborů patří i řidičský průkaz skupiny B a C zdarma. Svářečský kurz nemáme v rámci výuky, ale máme garantovanou výhodnější cenu. O ten je veliký zájem, teď jsme dokonce dvaceti uchazečům ani nemohli vyhovět. Díky němu najdou absolventi velice dobře placenou práci i v zahraničí, protože svářečů je málo. Cílíme taky na žáky s různými poruchami, což není vždycky jednoduché, hlavně kvůli odbornému výcviku. Oni sice projdou vstupní lékařskou prohlídkou, když podávají přihlášky, ale kolikrát nás čeká překvapení. Měli jsme například žáka, který chtěl na kuchaře, ale nesnesl smrad z omastku. To se pak ukáže špatná volba rodičů – nutí děti, aby šly něco studovat, ale nevědí, co to obnáší. Nebo že kominík nemůže do výšek. A to bude vymetat jen zezdola? Občas jsou to legrační chvilky.

Jak se uchazečům o studium zviditelňujete?

Děláme dny otevřených dveří. Nejvíc se nám osvědčily v sobotu. Máme je dvakrát ročně, ale kdykoli po domluvě vám všechno u nás ukážeme. Účastníme se i výstavy, kterou pořádá Hospodářská komora, a jezdíme taky do České Třebové, abychom oslovili Pardubický kraj. Jak jsme na pomezí, hodně dětí míváme třeba ze Žamberecka. Základní školy neobjíždíme, to je spíš kontraproduktivní – sejde se tam v jídelně dvacet středních škol, zmateným rodičům tam cpou letáčky… Teď klademe důraz hlavně na kampaň na sociálních sítích a máme nové webové stránky. Když jsme je tvořili, náš IT pracovník říkal: „To je tak nepřehledné, vůbec se mi to nelíbí.“ Já na to: „Vašku, to nejsou stránky pro tebe, to jsou stránky pro naše patnáctileté. Oni to takhle chtějí – jen obrázek, text stručný, žádnou historii školy, to nikdo nečte.“ Hodně obrázků, hodně krátkých videí, málo textu, to teď frčí.

Z materiálního vybavení máte všechno, nebo si děláte ještě na něco zálusk?

Máme všechno, na co jsme si kdy vzpomněli. I když, nikdy neříkej nikdy. Máme výhodu, že jsme v aplikaci Škoda Auto, která nabízí učební pomůcky, třeba vyřazená auta, my si je tam můžeme zamluvit a pak je dostáváme zdarma. Toho využíváme hodně, pak je ekologicky zlikvidujeme a můžeme si nabrat nová, což je pro výuku důležité. Automobilka nám dělá školení pro naše učitele odborných předmětů, nikdy jsme nenarazili, že by nám něco odmítli, takže doufám, že to tak bude pokračovat. Musím říct, že nám hodně pomáhá i zřizovatel, pan Jarkovský na naše přání slyší, naposledy třeba v rozvoji truhlářské dílny. Nemůžu si stěžovat. Kraj zachoval podporu odborným školám, a to i přes to, že my jsme hodně drazí. Veškerá údržba strojů, revize, které musejí mít, obměna je potřeba, a to všechno stojí obrovské peníze. Nedá se to srovnat třeba se třídou plnou počítačů, které nějaké ty čtyři roky vydrží. Tohle je finančně daleko náročnější. Je dobré, že tu Škodovka je, protože i kraj slyší na to, že tu má největšího zaměstnavatele v regionu, a škole pomůže.

Z celého našeho povídání je slyšet hrdost na školu i pedagogický sbor. Nedá mi to a musím se zeptat i na žáky, studenty a učně. Jak moc jsou jiní oproti minulým letům?

Snažíme se je nějak pochopit, protože mladí to dnes nemají jednoduché, všechno se jim zkomplikovalo. Tolik podnětů se na ně valí ze všech stran. Když je pozoruju, vidím, jak jsou bezradní. Nevědí, co mají rádi, co by chtěli. Teď byli naši třeťáci týden na cyklistickém kurzu, kde dostali pořádně zabrat. Kolegové říkají, že oni sami to jen taktak zvládají, taky už jsou někteří padesát plus, dokonce šedesát plus, a děti už ani fyzičku běžně nemají, ale hrozně se jim to líbilo. Přišly a děkovaly, že i když jsou utahaní, jsou vděční, že se jim někdo takhle věnuje. Pozoruju, jak jim chybí někdo, kdo by si s nimi povídal. V domově mládeže psychologa suplujeme dennodenně. Vychovatelé jsou takoví táta-máma v jednom. Měli jsme hocha s psychickými problémy a ten říkal, že za posledních dvacet let si s ním nikdo tolik nepopovídal jako vychovatel. Je to smutné. Rodiče mají pocit, že když nám své ratolesti předají, my všechno vyřešíme. To jsou neustále telefony: „My si s ním doma nevíme rady, tak my vám ho pošleme.“ Tuhle se jeden hoch ráno vzbudil, tvář celou oteklou, asi alergická reakce, a proto vychovatel volá mamince, ať si pro něj přijede a vezme ho k lékaři. Maminka na to: „Já ale nemám čas. Tak ho tam vezměte vy.“ Dělají si z nás službu a z toho je mi smutno. A navíc se od nás očekává i sociální práce, například vysvětlovat rodičům, že i když u nich třetí generace už ráno nevstává, tak by bylo dobré, aby ti mladí vstali a do vyučování přišli. Ty děti nejsou špatné – jsou takové, jaké jsme si je jako společnost udělali. Je to jiná generace.

Navíc je pravda, že my hlavně učně obecně dost podceňujeme. Ale právě u nich by měli být ti nejlepší učitelé, aby je vtáhli zpět do hry. Byla jsem trochu skeptická, když si je letos vzala moje zástupkyně, která nikdy na učilišti neučila. Po měsíci je stále optimistická: „Funguje to. I když, jakmile jim něco rozdám, oni hned, že to nebudou umět.“ Jsou ze základních škol vedeni jako hloupí a rovnou všechno dopředu vzdávají. Ale Veronika je jako buldoček: „Ne, kluci, vy to dělat budete a zvládnete to.“ A opravdu to zvládnou, mají z toho radost a my s nimi. Není nic lepšího, než když žáci řeknou: „Já jsem to pochopil!“ Nebo: „To byla skvělá hodina.“ A pak vidíme, že naše snažení má smysl.

Zdroj fotografií:

• archiv Střední průmyslové školy a Střední odborné školy v Rychnově nad Kněžnou