Když máte za učitele tělocviku medailistu v rybníkovém hokeji

Jak vypadá váš běžný den?

Dneska už trochu jinak než dřív. Od pondělí do pátku ráno vstanu, jdu do práce, potom odjíždím trénovat do Pardubic a domů přijíždím někdy v sedm, někdy ve čtvrt na deset. Soboty mám většinou volné, takže mám čas na rodinu. V neděli jsou obvykle zápasy. Když hrajeme doma, mám dopoledne volno, věnuju se rodině, jdu si zacvičit nebo zaběhat. Ale když jedeme někam daleko, jako naposledy do Havířova, jsem celou neděli pryč.

A jak vypadá váš den, když se připravujete na mistrovství?

To pak volný čas na rodinu není žádný. Domluvíme se se spoluhráči a vyrazíme na zamrzlý rybník nebo na zimní stadion trénovat. Přes týden jsme v zaměstnání, jeden klučina dělá záchranáře, má i služby, takže najít společný termín je těžké. Proto se tréninky snažíme zvládnout o víkendu.

Asi každý malý kluk hrál někdy hokej na zamrzlé louži, ale byl rybníkový hokej vždycky uznávanou sportovní disciplínou, ve které se pořádají republikové, evropské a celosvětové turnaje?

Dobrá otázka. Vlastně ani nevím, protože my ho hrajeme zhruba tři roky a mistrovství světa, světový pohár a mistrovství Evropy se konají pravidelně. Ale jak tomu bylo před pěti deseti lety, to netuším. Máme rádi sport, máme rádi cestování, a když jsme rybníkový hokej objevili, řekli jsme si, že to zkusíme. Od té doby ho jezdíme hrát po světě.

Jak vypadá rybníkový hokej?

Má upravená pravidla. Hraje se bez brankáře, brány nevypadají jako hokejové, jsou široké tak metr osmdesát, vysoké třeba třicet centimetrů. I pravidla týkající se faulů jsou jiná. Když se dopustíte faulu, soupeř si zapíše gól, nebo mu odevzdáte puk, záleží na tom, jestli se to bere jako velký, nebo malý faul. Malý faul třeba je, když seknete protihráče nebo ho omylem porazíte. Ale když vystřelíte nad koleno, napřáhnete se, jak se napřahuje v běžném hokeji, je za to gól pro soupeře. Když vystřelíte golfem, pozorovatel – protože tam není rozhodčí – vám zapíše gól ve váš neprospěch. Pozorovatel řídí utkání zvenčí, nepohybuje se na hřišti, ale mimo. Dobré je se zajímat, kolik to zrovna je, protože nikde nemáte časomíru ani skóre tabuli, abyste věděli, kolik zbývá času do konce. Je to dost vázané na taktiku, takže ti, kdo nemají správnou taktiku, většinou neuspějí.

Trénuje se po celý rok? Co když nemrzne?

Letos byla dobrá zima, ale můžete všechno modifikovat i na zimní stadion. V létě to jde těžko, protože tady v okolí je široko daleko snad jen Náchod, který má led celoročně, ale pronájem stojí dost peněz. My hrajeme ještě klasický pětkový hokej, takže trénovat herní pocit z puku v podstatě nepotřebujeme. Občas měníme sestavu – máme partu dvanácti až třinácti hráčů, domluvíme se, v jaké jedeme sestavě, a společně ladíme taktiku. Hokeje máme ažaž, problém je se jen sejít.

Který rybník máte nejraději?

Broumar. Taky Byzhradec je dobrý, ten má kamenné mantinely. Hráli jsme i v Bohuslavicích. Místní udělali turnaj a pozvali nás tam jako mistry světa, abychom si proti nim zahráli, bylo to hezké.

je mistrovství světa, ve Finsku to je světový pohár – v podstatě taky mistrovství světa, ale nazvané jinými slovy. V Itálii to bylo mistrovství Evropy. Světový pohár ve Finsku jsme loni vyhráli, a protože je to náročné na finance a už víme, jak to tam vypadá, letos jsme se rozhodli, že zkusíme Itálii. Nakonec máme zlato ze světového poháru a stříbro z mistrovství Evropy.

Co vám z nich utkvělo nejvíc v paměti?

Ve Finsku byl ohromný zážitek, když jsme jeli na zimních skútrech uprostřed noci za polární září. Nabalili jsme na sebe teplé oblečení, vypadali jsme jako Eskymáci, všude hrozná zima, připadal jsem si jako někde na Sibiři. Polární záři jsme ale nakonec neviděli, protože začalo chumelit, to je možná teď důvod, proč se tam jednou chceme vrátit. Jinak není dost času užívat si něco jiného než hokej, protože jak jsme zaměstnaní, snažíme se vše organizovat tak, abychom v práci chyběli co nejmíň. Do Itálie jsme vyráželi ve čtvrtek, v šest hodin jsme tam byli a v pátek ráno se hrálo.

Natočíme videa na sociální sítě, to teď hodně letí, nebo je dáme na banner, který vždy vozíme s sebou a se kterým se fotíme. Teď nám jeden partner přispěl na hokejové rukavice, takže máme reklamu na rukavicích. Po návratu z Itálie jsme byli v rádiu, budeme na vyhlášení Sportovce Královéhradeckého kraje, tam všude sponzory zmíníme. To je alfa a omega toho, jestli někam pojedeme, nebo ne. Když neseženeme sponzory, nikam nejedeme, protože jedna akce může vyjít i na 150 000 korun, a to nechcete vydat z vlastní kapsy.

Kterým dalším sportům se věnujete?

Dřív jsem dělal atletiku a samozřejmě lední hokej, ale teď už na atletiku nemám čas. Občas si jdu jen tak zaběhat. Půlmaraton bych nedal, ale třeba pět šest kilometrů pro srandu bych běžel. Ještě dělám požární sport. Běháme požární útok, to mě drží odmalička.

A posilovna?

To ano, celoročně. Když mám čas a chuť, zajdu si do posilovny, bez toho to nejde. Člověk se musí pořád udržovat.

Rozumím, že výkonnostní sporty mohou být problém. Ale co míčové hry? Ty je baví, ne?

Ty jsou taky oříšek. Chápu, že někdo nemá herní myšlení. Jenže když někdo nechce cvičit, věčně si zapomíná věci, nechce je nosit a nenosí, s tím já nic nezmůžu. Nemůžu ho nechat cvičit v riflích, takže on toho zneužívá. Kluci často nechtějí hrát, uhýbají míči, kazí to ostatním, nebaví je to. Mladší děti si ještě k tomu pořád stěžují, že je něco bolí. Prst, ouško, vlásky! Já ani nevím, co jim mám na to říct.

Ani fotbal nechtějí hrát?

(smích) U toho se musí běhat. Kluci jen stojí a čekají. Kopnout do míče umí a chtějí, ale nechce se jim běhat. Řekl bych, že nejoblíbenější sport je v současnosti florbal. Sice se tam taky běhá, ale my máme menší tělocvičnu, hrajeme třeba čtyři na čtyři, takže běžecký objem není tak velký. Nebo si člověk zaleze do brány.

Když mají děti slavného pana učitele, mistra světa, který by jim mohl být příkladem, funguje to?

To je jedna z věcí, které se změnily od chvíle, kdy slavíme úspěchy. Myslím si, že ano. Líbí se mi, že děti s vámi mají tendenci soupeřit. Já se rád zapojím, ale jsem větší, rychlejší, nechci to dítě zranit, takže nehraju naplno. Musím si to ale hlídat, protože se občas nechám unést.

Máte nějaký nápad, jak děti více rozhýbat a přitáhnout ke sportu?

Jak jsem už říkal, hlavně rodiče musejí jít příkladem. Klást dětem na srdce, že sport je důležitý pro zdraví. Až budu mít vlastní děti, budu jim zdůrazňovat, že sport je jedna z nejdůležitějších věcí na světě.

Co říkáte na současný boom posiloven? Od jakého věku byste je dětem doporučil?

Mně se to líbí, ale děti do určitého věku do posilovny nepatří. Do deseti let by měly trénovat koordinaci a rychlost, pak začít dělat silový trénink s vahou vlastního těla. Když pustíte dítě do posilovny a dáte mu do rukou činku, ono ani neví, jak správně cvičit, a může si ublížit. Osobně považuju silový trénink za jednu z nejdůležitějších věcí, i třeba jako prevenci zranění. Od 14 let klidně, ale ne sami. S trenérem, zkušenějším kamarádem, s taťkou.

Máte vlastní sportovní akademii. Jak to funguje?

Po vysoké škole jsem odjel do Číny trénovat lední hokej. Když jsem se vrátil, začal covid. Bylo zakázáno sportování v klubech a mě napadlo, že budeme chodit trénovat na hřiště, aby kluci nestrádali na kondičce. To byla moje prvotní myšlenka, proč jsem hokejovou akademii založil. Funguje převážně přes léto. Domluvíme se na tréninkové jednotce, kluci zaplatí mně a zaplatí za led, ideální je skupinka tak pěti šesti lidí. Děláme i specializovaná cvičení na lední hokej na suchu, na stabilitu nebo na odraz. Akademie se jmenuje ASHockey, stejně jako náš tým. Dřív si to člověk maloval jinak, chtěl jsem ji mít jako zaměstnání. V Praze to možná jde dělat líp, tady tím přes sezonu od června do června rodinu neuživíte.

Takže jako učitel jste spokojený?

Nikdy mě nenapadlo, že budu učit. Po bakaláři jsem šel trénovat do Číny, po návratu jsem studoval dálkově a nastal covid. Takže jsem byl doma, bez jakéhokoli příjmu. Když se mi nabídla práce na Javornické, šel jsem do toho. Začínal jsem v družině, pak jsem dostal místo tělocvikáře a jsem spokojený. Baví mě to, myslím, že děti si mě oblíbily, je to podobné jako trenérství. U učitelství je skvělé, že se u toho dají dělat i jiné věci. Trenérství mě baví, dávám mu větší prioritu, ale když to řeknu natvrdo, v neděli tam můžu mít práci a v pondělí už ji mít nemusím. U trénování je zakotveno ve smlouvách, že když se nedaří výsledkově, můžou vás odvolat. Učitelství je jistota.

Teď je mezi mladými lidmi trend, že jakmile se objeví nějaká překážka, hned se vzdávají. Také jste byl někdy v pokušení?

Kolikrát jsem chtěl všeho nechat. Třeba na vysoké škole jsem si zpřetrhal ramenní vazy a musel jsem kvůli tomu prodlužovat ročník. To vás ve spoustě věcí demotivuje, a ještě se na to navalily problémy v rodině, takže jsem se na to chtěl mnohokrát vykašlat. Zaplaťpánbůh, že jsem to neudělal. My teď děti neučíme se překonávat, všechno dostanou. Nezatěžujeme je domácími úkoly, to je na ně moc. Taky známky se dost diskutují. Já mám oblíbený citát Sylvestra Stalloneho: „Nezáleží na tom, kolikrát inkasuješ, ale na tom, kolikrát v životě inkasuješ a dokážeš se znovu zvednout.“ Hodně mi do života dala právě atletika. To je drsný, tréninkově náročný sport. Kolikrát jsem zvracel na tréninku nebo i na závodech, ale šel jsem, znovu se postavil na dráhu a znovu trénoval. Naučilo mě to překonávat sám sebe a překážky. To dnes děti neumí.

Zdroj fotografií:

• archiv Aleše Steklíka