Jiří Fuks: Kostel Nejsvětější Trojice je snem každého varhaníka

Jak jste se ke hře na varhany dostal?

Jako malé dítě jsem hrál na klavír. Jednou jsem v televizi v jedné slovenské inscenaci, které dávali ve čtvrtek večer, viděl chlapce, co chtěl hrát na varhany. To mě tak zaujalo, že jsem chtěl vědět, jak to vypadá. Tatínek mi všechno domluvil se zdejším varhaníkem, šli jsme se na varhany podívat a mně se to zalíbilo. Později jsem se nabídl panu děkanovi, že budu hrát na bohoslužbě. Připadalo mi to normální – když chci hrát na varhany, něco za to odvedu. Shodou okolností v tu dobu varhaníka neměli a tuze ho potřebovali. Byl jsem ve správný čas na správném místě. Hraju tady vždy, když najdu volnou chvilku. Varhany jsou koníček pro zapálené lidi. Správný varhaník, když už je starší, má rodinu a nemůže u varhan nocovat, pro ně krade každou chvilku.

Varhany nevnímáme jako běžný hudební nástroj. Ten je malý, můžeme si ho vzít a odnést s sebou. Když na něj někdo hraje, sedneme si k němu optimálně daleko a posloucháme. U varhan ne. Varhany jsou obvykle strašně velké a dost daleko. Zvuk, který se k nám nese, jen částečně vnímáme přímo. Zvukové vlny se odrážejí, a tak ho vnímáme zprava, zleva, shora, zdola, zepředu, ze všech stran. Když sedíte v lavici, já hraju na varhany a vy nevidíte, kde sedím, ani nepoznáte, odkud zvuk jde. Dozvuk je tu nějakých šest vteřin, pro varhany ideální. Hlubší tóny tady doznívají déle než vysoké, což působí dobře. Pro zpěv je naopak lepší dozvuk spíš kratší, protože pak je slovům lépe rozumět. Troufám si taky říct, že až osmdesát procent celkového dojmu vytváří samotná budova kostela Nejsvětější Trojice. Kostelní loď plná světla a volného prostoru umocňuje příznivý zvukový dojem. Varhany se tu poslouchají i očima.

a postu, aby byla nějaká změna. Je taky zajímavé, že je stavěl poslední rychnovský varhanář Václav Poláček někdy v roce 1920. Skříň je stará, použil i nějaké staré díly, postavil nové píšťaly, nové měchy a klaviaturu.

Zoufale vymýšleli, kam varhany dát – ony jsou dost velké na to, aby se pro ně snadno našel jiný kostel. Původně se myslelo, že by mohly být tady v oratoři nahoře. Já jsem tam loni lezl jako veverka a měřil to, zapisoval, počítal, práce jako na kostele, ale nakonec se rozhodlo, že je dají na kůr do kostela v Jihlavě. Varhany se totiž takto dole nikde nestaví, aby na to děti nesahaly a lidi nečmárali. Pět dní poté, co jsem všechny plány vyhodil, volal pan profesor, že Jihlava padla, neboť předmět grantu nesmí být umístěn mimo území poskytovatele dotace. Podařilo se nám přesvědčit zámeckou paní, která byla velice ochotná a vstřícná, aby se varhany dočasně umístily tady. Co je jednotkou dočasnosti, to víme všichni – jeden furt.

Paní hraběnka bohužel předem netušila, že varhany budou zelené. Když je uviděla, byla z toho dost nešťastná. Říkala: „To je hrozné. Vypadá to tu jako pěst na oko.“ Hrozilo, že si to rozmyslí a řekne, ať si je odvezeme pryč, ale naštěstí nakonec necukla. Letos sem přibydou další dvě skříně, dáme tam píšťaly a snad by se mohlo začít hrát. Vidím to tak ještě na dvě etapy. Kostel, kde jsou troje varhany, to je sen každého varhaníka. Já říkám paní hraběnce Kolowratové, že je tu ještě dost místa na čtvrté, páté i šesté varhany, ale to už se chytá za hlavu a vůbec se na mě nesměje.

A nyní nás čeká zlatý hřeb naší prohlídky – Spanelovy varhany z roku 1843.

Velké Spanelovy varhany představují ve svém oboru to nejcennější, co u nás vzniklo za posledních dvě stě let. Mistrovský nástroj je postaven na míru velkolepému zámeckému chrámu a tvoří s ním organický celek. Podle dobových svědectví vzešel impulz od paní Růženy Kolowratové, která sama stavbu varhan horlivě podporovala, jejího dokončení se však nedočkala – zemřela roku 1842 a je pohřbena v rodové hrobce pod kostelním presbytářem. Její manžel František Antonín Kolowrat je proslulý svými zásluhami o rozvoj českého jazyka, vlasti a mocnářství. Ve vztahu k zámeckému kostelu a jeho varhanám ho známe jako velkorysého muže, i když i tak mu celá stavba připadala dost drahá. Historická anekdota nám ho přibližuje při prohlídce staveniště kostela v roce 1841, kdy prý zaklepal hůlkou na zeď a ironicky se zeptal, zdali je z kamene, či ze stříbra. Na samotných varhanách však nešetřil – vynaložil na ně ohromnou sumu třicet tisíc zlatých vídeňské měny.

V historických pramenech se nedočteme, proč si Jeho Excelence zvolila právě rokytnického varhanáře Georga Spanela mladšího (1789–1855), aby varhany sestavil, když si mohl vybírat z renomovaných vídeňských varhanářů. Pravděpodobně pro něj svědčila jeho pověst mimořádně kvalitního a levného varhanáře, který již měl za sebou stavbu velkých varhan v Řetové a Skuhrově nad Bělou. Výběr varhanáře též dobře zapadá do celkového kontextu stavby kostela, prováděné z větší části místními řemeslníky.

V osobě Georga Spanela dosáhlo rokytnické varhanářství svého vrcholu. Tamější kronikář o něm krásně napsal: „Na sousedním panství hraběte Nostitze Rokytnice žije mistr Georg Spanel. Své jméno proslavil velice důstojným způsobem, totiž dílem svých rukou, a až už jednou nebude na tomto světě, budou lidé při hlasu jeho varhan pozvedat zbožně svá srdce a vzpomínat na něj.“

Smlouva na stavbu varhan byla podepsána koncem roku 1839 a zajisté musela Spanelovi přivodit mnoho bezesných nocí. Nešlo jen o originální technická řešení, aby nástroj fungoval, ale navíc se musel poprat s omezeními danými prostorem.

Pan Fuks pokračuje: „Varhanář tu měl strašně málo místa. Pokud je to možné, měchy se vždycky staví blízko u nástroje, aby se zajistilo prostředí se stejnou teplotou a vlhkostí a aby potrubí na vedení vzduchu nemuselo být dlouhé. Měl tu na kůru omezený prostor, protože se sem museli vejít i ostatní muzikanti s houslemi, violoncelly a kontrabasy a také zpěváci. Proto dal měchy do sousední místnosti a spojil vše dlouhým potrubím, což bohužel přináší komplikace. Z 2368 píšťal vidíme jen 81 největších, ostatní jsou uvnitř v dalších řadách, zadní jsou umístěny níž, aby se sem vešly. Je důležité, aby se varhanář dostal ke každé píšťale, až se to bude ladit nebo opravovat. Varhanář Spanel byl malinký, ale naštěstí to dokázal udělat dost velké, takže se všude vejdu i já.“

Kostel i varhany jsou dokonalým příkladem neogotiky. Architekt František Pavíček naplánoval podobu celého kostela včetně interiéru, pravděpodobně projektoval i varhanní skříň. Svědčí o tom stylová jednota vnitřního vybavení – oltářů, varhan, zpovědnic, křtitelnice, kostelních lavic – a shoda v detailech použitých ozdobných prvků.

Mluvíme o rekonstrukci poté, co kostel vyhořel po zásahu bleskem v roce 1798?

Ano. Předtím byl chrám nádherný, projektovaný Santinim-Aichelem, a byly tu krásné dvanáctirejstříkové barokní varhany. Vždycky s nadsázkou říkám: Díkybohu, že do toho udeřilo. Barokní nástroj o dvanácti hlasech by byl mnohem menší než tento, ale kdyby dnes ještě existoval, byl by totálně prožraný červotočem, patrně by to bylo pětkrát přestavěno, směs od Šumavy k Tatrám, každý varhanář by si tam přidal něco svého, stoprocentně by to nebyl takový zázrak jako teď. Všechno shořelo, tak to vzali z gruntu. Musela to být strašná událost, strašná ztráta, ale jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré.

Jaký je technický stav varhan dnes?

Píšťaly jsou ze slitiny cínu a olova. Olovo je těžší a měkčí. Když je tam víc cínu, zvuk je lesklejší a nebortí se to tolik. Vepředu je víc cínu, protože to lépe vypadá, olovo je spíš šedé a matné. Ty píšťaly, co jsou dál a nejsou tolik vidět, mají víc olova. Píšťaly jsou hodně křehké, když se s tím bouchne, snadno se ohnou. Bohužel si sedají a bortí se vlastní vahou, to je daň za jejich velikost. Ta největší váží 76 kilo. A jakmile ten plech někde praskne, píšťala přestane hrát.

Všechno pracuje, protože je tu velký rozdíl tepla – v zimě těsně pod nulou, v létě i 27 stupňů. Dřevo je napadené plísní. Varhany hrají i s plísní, ale nedělá jim to dobře. Dub jako materiál je skvělý, protože nechutná červotoči, ale dřevo je moc kyselé, to se líbí právě plísni a kovové prvky korodují. Chtělo by to velkou generálku, rozebrat, zregulovat, nahradit prasklé, očistit, sestavit zpátky. Červotoče hlídám jako ostříž – jakmile se někde sypou piliny, hned ho likviduju, ale určitě se tu zase najde další. Ty varhany jsou veliké, nějaký zvuk budou vydávat pořád. Když nějaký rejstřík nehraje, vytáhnu jiný. Ale pamatuju si, že v dobách, kdy hrálo všechno, znělo to jinak. Srdce krvácí, když vím, že tohle a tamto už použít nemůžu. Že by měly zaniknout, to ne, díkybohu. Hrají. Ale chátrají, chátrají.

Pan Fuks se s láskou rozhlíží po kostele, usedá za varhany a naše povídání končí procítěnými slovy: „Sedíte tady, je tu zima, dýcháte tu plíseň, je to fyzicky náročné, zánět žil v rukou máte zaručený… Ale přesto, to je vám taková krása!“

Rozloučíme se. Já odcházím, ale on zůstává – aby si zahrál. Sám pro sebe. Pro krásný prožitek. Pro velebnost daného okamžiku, kdy si vážíte každé vteřiny života, který žijete pro svoji vášeň.

Zdroje fotografií

• https://rychnovsky.denik.cz/z-regionu/varhany-hermankovice-zachrana-havarijni-strop-kostel.html
• Archiv Jiřího Fukse

Zdroje

• Velké Spanelovy varhany, autor Jiří Fuks, vydal Rychnovský chrámový sbor a orchestr, Rychnov nad Kněžnou 2022